Když to skončilo, ve škole leželo 38 mrtvých dětí, dva mrtví učitelé a čtyři další mrtví dospělí.
Nemluvím o děsivých událostech z dnešního Connecticutu. Mluvím o nejhorším případu vraždění na škole v celé historii USA. Odehrála se v Michiganu, v roce 1927. Jeden ze členů školní rady se tak rozzlobil nad zvýšením daní, způsobených rekonstrukcí školy, že na základní škole Bath Township Elementary potají umisťoval výbušniny. Když byl hotov, odpálil ohnivé peklo. A když se davy lidí hrnuly do školy, aby zachránily děti, najel do nich svým podminovaným autem, odpálil i to a tak zabil ještě další lidi včetně sebe samotného. A potom se stalo něco velmi zvláštního.
Nic.
Před školy nikdo neumístil žádné kamery. Ochranka nevyžadovala po všech návštěvnících občanky. Nebyly zavedeny žádné „Zákony nulové tolerance“, a dokonce ani prověrky pro členy rodičovského sdružení — všechna ta opatření, která řada amerických škol zavedla po vraždění na Columbine v roce 1999. Američané roku 1928 — a ještě v několika dalších generacích — i nadále posílali své děti do školy bez jakéhokoli opatření. Dokonce je ani nevozili auty až před školní bránu. Jak si jen mohli uchovat takovou míru sebedůvěry a klidu, jakou necítím ani já v okamžiku, kdy píši tento článek?
Měli nadhled, který se během let ztratil. Vzdálenost, která jim umožňovala chápat řídkost a nepředvídatelnost takovýchto tragédií. A skrze kterou si i jako rodiče mohli uchovat klid v duši.
Art Markman, autor knihy „Smart Thinking“, vysvětluje, že „V roce 1928 byla značná pravděpodobnost, že se o oné tragédii lidé dočetli až o několik dní později a na místě, kam bylo mnohem složitější se dostat. Nemohli jste skočit do letadla a za hodinu tam být. Michigan? Pokud jste žili v Jižní Karolíně, byla to třídenní cesta. To je skoro jako kdyby se to událo v jiné zemi. Pomysleli byste si ‚V tom Michiganu ale žijí blázni‘ — stejně jako když čtete o tom, jak někdo vyhodil do vzduchu školu někde v bývalé svazové republice SSSR.“
Čas a prostor vytvářely vzdálenost. Ale dnes je obojí zmenšeno na nulu. Střelba v Connecticutu vpadne do našich domovů — či přímo do našich rukou — okamžitě, bez ohledu na to, kde žijeme. V reálném čase vidíme zlomené rodiče obětí. Prezident jen stěží krotí emoce. Zármutek není daleko od nás — pro každého z nás je místní, jako by se stal za rohem.
Což nás opět přivádí k Columbine. Dvě hrůzy, oddělené mnoha roky i kilometry, jsou nám sloučeny do jedné. Zdá se nám, že se dětem úplně všude, neustále, dějí hrozné věci. Nikde není bezpečno.
V důsledku toho čekám, že budeme považovat ještě více prevence. Více stráží. Více kamer. Více dohledu. Ještě více se budeme bát o své děti a ještě neochotněji je budeme pouštět z pod rodičovského dohledu. Pokaždé, když se s nimi budeme loučit a pomyslíme na to, jestli budou mimo naši náruč v bezpečí se naše mysl zaměří na tyto medializované masové vraždy.
Zpsůobí tato bezpečnostní opatření, že budou naše děti ve větším bezpečí? Nejspíše ne, ale z uspokojivého důvodu: naše děti již v bezpečí jsou — prostě proto, jak mimořádné takové tragédie jsou. Nejsou úplně v bezpečí. To není nikdo a nikdy. Ale jsou v bezpečí.
Američané roku 1928 tomuto rozuměli. To jen my se tak necítíme. Ne když mezi námi a rodiči mrtvých z Newtonu není žádná vzdálenost.
Toto je překlad článku Why the Sandy Hook Shooting Feels So Close od Lenore Skenazy, provozující portál freerangekids.com na kterém rozebírá úlety ve fanaticky ochranářském rodičovství (jako že když se chce matka účastnit školní přespávačky, musí mít prověrku od FBI, že pojišťovny nutí zimní střediska zakazovat sáňkování aby se dětem něco nestalo, když dítě přinese do školy nepoškozený rtuťový teploměr, je vyhlášen poplach a do školy si jej přijede vyzvednout protichemická jednotka a podobně).
Zároveň bych si v souvislosti s tímto článkem dovolil upozornit na blog Prevence není samospasitelná, ve kterém autor vystihuje problém dnešní doby: fanatickou snahou vyrobit ze světa absolutně bezpečné místo tím, že zakážeme a zregulujeme všechno, co by snad kdy někomu mohlo být nebezpečné. Připomíná mi to, jak jsem si kupoval koloběžku a na řídítkách byla nálepka „Varování: jízda z kopce zakázána.“
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)