Před měsícem a půl jsem zde žádal o podpisy pro založení politické strany, jejímž cílem bude kandidovat a účastnit se předvolebních bojů; ne však vyhrát volby – proto se zavazujeme složit každý mandát a odmítnout každou politickou funkci. Podpisů jsme potřebovali tisíc; poslali jste nám jich 1332 (a další nejméně stovka je na cestě). Děkujeme!
Volby se blíží; a já jsem se s několika dalšími anarchokapitalisty rozhodl založit politickou stranu a kandidovat. Nechceme však Vaše hlasy; coby anarchisté bychom beztak odmítli každou politickou funkci (ne že bychom měli šanci ji získat). Nicméně Vás tímto žádáme o podpisy na petici pro založení strany (potřebujeme jich tisíc). Ptáte-li se, proč zakládáme stranu, když si nepřejeme být (z)voleni, čtěte dál…
Někdy na samém začátku koronavirové krize jsem obdržel několik sdělení přibližně tohoto obsahu: „Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je v této krizi nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“ Ačkoliv mi některá vládní opatření připadala smysluplná, o nezbytnosti státu mě rozhodně nepřesvědčila; ba naopak – neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu mi přišla zjevnější než obvykle. Začal jsem si tedy dělat poznámky; a během nouzového stavu je průběžně doplňoval. Dnes tento stav skončil, tak se o ně podělím.
Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.
Horko, nervy, vypětí, brzda – plyn – brzda – plyn; mezí tím však není 200 km/h na závodním okruhu, ale 20 km/h na D1. Příšerné vedro a dusno. Tak nějak probíhala má dnešní cesta do Brna [tuto část článku jsem psal více než měsíc před vydáním]. Proč? Desítky (!) kilometrů dálnice jsou zúžené. Zavře se toho hodně, aby nebyla práce s přiděláváním značení; a s opravou se neukvapujeme, takže v některých zavřených místech ve spárách na vozovce už roste tráva. Jak dlouho na ně nikdo nesáhl? A proč také? Řidič si přece rád počká.
Před časem jsem psal otevřený dopis České televizi a Radě České televize. Upozorňoval jsem na nevyváženost, manipulaci a prokazatelně nepravdivé informace odvysílané v dílu „Daně“ dětského pořadu „Bankovkovi“; a jsem žádal nápravu. Tu ČT dle očekávání neuskutečnila, avšak stalo se něco jiného: I díky Vaší pomoci s šířením dopisu o něm napsala i různá větší média (Reflex, Blesk, …), v důsledku čehož se dostal k minimálně sto tisícům lidí (jen z přístupů, které mohu vidět; takže nejspíše k ještě více). Prosím, pomozte znovu!
Státu nestačí, že má pro manipulaci našich dětí k dispozici celé školství; pomáhá si i vysíláním dětských pořadů skrze veřejnoprávní ČT, kde je těm nejmenším vysvětlováno, že bez státu si pomalu ani ten zadek neutřou. Nechybí ani populismus v rámci cílové skupiny: „Bez nich [daní] by nebylo nic, ani zoologická.“ Když pomineme, že něco takového odporuje § 2, odst. 2, písm. a) Zákona o České televizi (poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů), především se jedná o propagandu cílenou na naše děti.
Když před rokem přišla Tereza s nápadem, že bych měl zrevidovat své texty o anarchokapitalismu a vydat je knižně, nebyl jsem si tím úplně jist; nakonec mě však přesvědčila, že je to dobrý nápad. Protože jsme v Institutu Ludwiga von Misese již knihy crowdfundingovou kampaní financovali, rozhodl jsem se postupovat stejně; není to špatný způsob, jak volnotržně zjistit, zda mají lidé o něco takového vůbec zájem.