Hardpopová skupina Chinaski se rozhodla prostrčit skrz lebky posluchačů další strhující a hlubokomyslnou generační zpověď.
S fanoušky skupiny Shitnaski jsem v těsném kontaktu. Jsou to mladí bystří lidé, vskutku sůl této země. Připadalo mi, že aktuálně pracují na vyhulení nebo aspoň vypláchnutí neuronů z hlavy. Obyčejně mi píšou, že to, co jsem dosud o Shitnaskách napsal, není pravda. Michal Malátný že je moudrý a charismatický člověk, že krásně nekomerčně zpívá, sděluje publiku své hlubokomyslné texty a k tomu jej doprovází krásná hudba, až sluch přechází. Cosi jako Mozart a Bob Marley v jednom. Je mi předkládáno, že pan Malátný je narozdíl ode mne úspěšný muž a já že jsem lůzr, protože nemám hudební sluch a narozdíl od pana Malátného neumím noty. Nic pořádného jsem nedokázal, ani otravovat okolí stupidními písničkami že pořádně neumím. Mám někdy dojem, že všichni používají nějakou centrální šablonu ve Wordu, protože dopisy jsou si velmi podobné a někdy mám pocit, že je píše tentýž člověk. Pan Malátný v nich bývá často nazýván nikoli občanským jménem, ale nějakou přezdívkou (např. Žibus nebo Džibus), která má vyvolat dojem, že se všichni v komunitě kolem skupiny znají, jsou velcí kamarádi a vzájemně sdílí to svoje malé hudební štěstí.
Do uvedení megasuperhitu 1970 se dalo tvrdit, že Shitnaski zpívají o tom, že by sice rádi souložili, ale nemají s kým/čím/proč. Pak se hudba pro sexuálně frustrované adolescenty zvrhla v ideologický megakýč. Hit 1970 znamenal prostě přelom, protože nebyl ani o hulení, ani o šukání. Politolog Malátný v něm v podstatě všechny lidi mého věku označil za Husákovy děti. Dále nás Malátný informoval, že z něj rodiče vychovávali zmrda (…co můžeš sleduj z povzdálí…) a přizdisráče (… a nikdy nebojuj sám). Z hudebního hlediska byl 1970 zlomový v tom, že se něm Malátný pokoušel místy zpívat a ustoupil tak od jeho oblíbeného odříkávání slov do hudebního doprovodu. Dalším pokrokovým momentem předposledního Shitnasčího hitu bylo, že neobsahoval žádná lidová přísloví, které jinak skupina v textech hojně užívá k zalepení děr tam, kde textařovi došla fantazie, tedy skoro všude. Je tedy jasné, že k překonání takto vysoko nastavené laťky bylo třeba něco obdobně zlomového.
| |
Song Tabáček je po textové stránce o tom, že fiktivní hlavní osoba je líná jako příslovečné prase. Vypnula telefon, věnuje se nealkoholové toxikománii, čte nějaké vládou schválené politicky korektní noviny, nostalgicky vzpomíná na léta minulá a pak vlastně už jen odevzdaně čeká, kdy zhebne. Prostě ideální vize vzorného občana – myšlenkového EUnucha přesně podle směrnic EU. Šimpanz tráví dny pozvolným hnitím doma na gauči, popíjí pivo, slastně krká a kouří lehké Petry, cpe se lahůdkovou klobásou zakoupenou u Julia Heizla, o nic se nezajímá, nad ničím nepřemýšlí, o nic se nesnaží, a je rád, že je rád.
Text je tak hlubokomyslný, že jsem se zatím soustředil jen na něj a symfonie v pozadí mi unikala. Zpoza textového skvostu se ozývají jakési tóny, které zní, jako když kráva prdí do vody. Melodie není zapamatovatelná, nositelem estetična a zdrojem komerčího úspěchu je v případě Tabáčku pouze text. Výstižné rýmy dokonale pasují jako obličej Jiřího Paroubka do záchodové mísy. Například cigáro-leháro zní, jak když práskne bičem. Zabíjí-vyvíjí je v české popmusic dosud neviděná kombinace, stejně tak nápadité vykolejenej-ztracenej. Prostě je to sqost.
Rozhlasové stanice přijaly takový hit s nadšením téměř svazáckým. Tabáček se rozšířil po okolí podobně, jako když vybuchne letecká puma zapomenutá od války v septiku. Hrají to jen asi stopadesátkrát denně. Song vyhrává několik hustě nekomerčních hitparád, jako třeba Pepsi víc muziky, Budvar top twenty a Prostenal hitparáda. Sadisticky založení posluchači ho nechávají hrát svým známým v rámci písniček na přání pro radost. Tabáček na vás může dokonce znenadání vyhrknout jako vyzváněcí melodie z vaší tatranky. Značná popularita megahitu jistě najde náležitý odraz v komerčních očekáváních pana Malátného, skupiny, vydavatelství a celé armády popových příživníků.
Michal Malátný je hrubě nekomerční autor. I přes zevrubné pročtení textu songu jsem nepochopil message, které mi jako posluchači velký myslitel poslal. Mám tedy za to, že jsou to opět jen slova řazená bez hlubšího úmyslu za sebe s cílem popsat aktuální povalečovy pocity, tedy něco jako obligátní aj lav jú, jú lav mí tú, kvílení Lucky Bílé nebo erotické vzdychání klimakterické Heleny Vondráčkové. Divím se proto, proč je o takové srágory zájem a divím se také tomu, že posluchači žerou tu Malátného hru na husté nekomerčno – ve skutečnosti je to pop jako kterýkoli jiný, který se snaží ovšem tvářit jako by popem nebyl – je to cosi jako hardpop a fabrika na výrobu hudebního pěnového polystyrénu.
Malátný provedl, aniž by si to uvědomoval, nezvykle krutou sondu do života průměrného voliče sociální demokracie. Pomyslné zrcadlo nastavil s veškerou brutalitou. Nemilosrdně si posvítil na vohnoutí sebranku, která tráví celé dny a hodiny vzpomínáním na to, jak se loni (předloni, v pětaosmdesátým…) dalo hnípat mnohem lépe, než se dá hnípat dnes a utopeni v těchto vzpomínkách čekají před bednou na vlastní smrt, zatímco iluzi života jim dodávají televizní pořady typu Big Brother nebo Rodinná pouta, sem tam zpestřená adventurní výpravou za kořistí do nějakého supermarketu.
Shrnuto: Malátného dílo zapadlo do naší doby vzestupu kultu sráčství jako poslední dílek do puzzle. Nedivil bych se, kdyby novodobá Národní fronta (KSČ f emku, ČSSD a lidovci) přebrali Tabáček jako stranický hymnus do nadcházející volební kampaně. Po dořešení některých sporných otázek kolem kouření by s tím udělali díru do světa, podobně jako pan Malátný udělal díru do Kocourkova.
(14x známkováno, průměr: 2,71 z 5)