V diskusi zazněl povzdech nad tím, že chybí nějaká vyvážená analýza současné situace v Sýrii, nepodléhající konspiračnímu vidění a nekritickému obdivu (či slepé nenávisti) k některému z hráčů.
Jako někdo, kdo si o konfliktu poměrně pravidelně něco přečte z nejrůznějších zdrojů a něco mi utkví v hlavě, jsem se pokusil to zformulovat do příspěvku – ale záhy se vyklubalo něco, co se rozsahem podobá spíše článku. Myslím, že pro leckoho může mít hodnotu – ale má jeden háček.
Psal jsem jej svrchu hlavy jako příspěvek, který stejně nepřesvědčí přesvědčené a neobtěžoval jsem se zpětně dohledávat zdroje. Můžete jej tedy brát jako „názorový článek“, jakousi přímou konkurenci některým zdejším „Sputnikovským“ dílkům, které se s dokládáním primárních zdrojů též neobtěžují – a sami si zhodnotit čemu budete věřit a případně si to dohledat k primárním a sekundárním zdrojům.
Primo: hráči na scéně
Kurdové v Iráku a Sýrii mají dvě frakce: Patriotic Union of Kurdistan (PUK), která chtěla získat jen autonomii v rámci Iráku a Sýrie a o budoucí kurdskou státnost usilovat salámovou metodou, a Kurdish Democratic Party (KDP), která prohrávala vnitřní mocenské boje a tak unilaterálně vyhlásila autonomii a byla převálcována Iráckou armádou poté, co PUK unilaterálně vyklidila pozice a nechala KDP se v tom se vykoupat.
Z pragmatických důvodů se v Sýrii a Iráku viditelně angažuje jen Pešmerga-YPG, aby Američané mohli tvrdit (a věřit) že „nespolupracují s teroristy“ z turecké KKP. K tomu Američané k YPG přidali i několik „dekorativních“ arabských kmenů aby jim nemohlo být předhazováno, že jsou „rasisté, antiislamité a bojkotují sunnitské araby“, čímž vznikla „SDF“ neboli Syrian Democratic Forces – de facto Kurdové bez názvu „Kurdové“.
Turecká armáda má historicky dvě frakce: proruskou (a konzervativní, tzn. z Anatolie, tzn. pro-Erdoganovskou, tzn. pro-islamistickou) a proamerickou (sekulární, tzn. tradičně pučistickou, tzn. ohrožující Erdogana). Historicky se důstojnický sbor rekrutoval převážně z prozápadní-sekulární frakce, kdežto konzervativní a pro-ruští byli poddůstojníci a mužstvo (jednalo se mj. o důsledek rozdělení město-venkov).
Jakmile se však Erdogan dostal k moci, nechal překvapivě zatknout elitní důstojníky sekularistů, povýšil na důstojníky mnoho konzervativců z Anatolie a tím zamíchal mocenskými poměry v armádě a paralyzoval možnost úspěšného puče dle zásady „divide et empera“.
Vše pak dorazil „zmařený puč“ z roku 2016, po kterém většinu sekulárně-prozápadnw frakcw armády pozavírali a hodili na ni dokonce i „sabotáž vztahů s Ruskem“ (pilot F-16, která předtím sestřelila ruský bombardér Su-24, byl prohlášen za „Gülenistu“, což je ekvivalent obvinění z „Trockismu“ v SSSR za Velké Čistky.) Teď je tedy „na koni“ frakce pro-Ruská, což se kromě rétoriky směrem k USA odrazilo i ve vojenských kontraktech a akvizicích.
Američané mají v Iráku a Sýrii tři frakce: síly zvl. určení (SoF) už léta „embedované“ a bojující po boku Kurdů (a jejich velení až po generalitu v JSOC) jsou díky osobním vazbám loajální ke Kurdům až za hrob a Turecko ať jde klidně do pekla. Americké SoF tak např. chodily na pohřby bojovníků YPG zabitých kurskými nálety bez ohledy na běsnění Ankary.
Ministerstvo Zahraničí by ochotně obětovalo Kurdy protože geostrategicky je každý větší hráč v regionu zajímavý a Kurdy nemá nikdo rád: nemá je rádo Turecko, které je přes všechny své problémy geostrategicky klíčové, a co je možná ještě důležitější, nemá je rád Irák, o jehož duši a politiky se teď Američané ze všech sil přetahují s Íránem.
A konečně CIA si jako vždy dělá cokoli sama chce, je absolutně nevykazatelná nikomu kromě prezidenta, komukoli kdo by ji chtěl usměrnit zařídí padáka a Trump ji opravdu neukočíruje – stačí se podívat na Bushe, kterého CIA svými „informacemi“ prakticky ovládala, a Obamu, který se proti „informacím“ od CIA a jejím metodám a záměrům ve druhém volebním období vzbouřil, ale jediné co reálně dokázal bylo „Agenturu“ ignorovat a nechat jí volnost akce.
Írán má fakticky dvě frakce: Revoluční Gardy v čele s elitními silami zvl. určení al-Quds a jejich populárním a nesmírně mediálně obratným vůdcem Solejmáním, které fungují jako „stát ve státě“, neplatí daně, pašují, vlastní velkou část ekonomiky a jejich ambicí je ovládnout celý Irák díky trojskému koni šíitských milic PMF, ovládnout celou Sýrii přes Hizb-alláh, ovládnout Libanon a udělat si koridor až ke Středozemnímu moři (=více pašování).
A chudnoucí střední třídu která má „islámské mafie“ plné zuby, vidí že miliardy dolarů které přitekly díky „jadernému dealu“ s USA se vůbec nijak neprojevily na zvýšení jejich životní úrovně, nýbrž na financování vojenských ambicí islamistické pakáže které jsou jí ukradené, a bouří se. V tom ji podporuje část šíitského duchovenstva, protože Solejmání se začíná projevovat jako stínový vládce s potenciálem uchvátit totální moc jako Mussolini.
Izrael má jednu až tři frakce, jak se to vezme: první pravicovou koalici po mnoha letech v čele s Bibim, která je „jestřábí“ a vidí jako otázku národního přežití, aby se Írán nedokázal etablovat u Golanských výšin, o což se IIRG pilně snaží. Pak pár „holubic“ z levice (izraelští intelektuálové jsou stejně „anti-sionističtí“ a pro-palestinští jako intelektuálové američtí nebo jako čtenáři Sputniku). A pak politické konkurenty Netanjahu, pro které je každý argument dobrý pro demontáž Bibiho vlády a vlastní výtah k moci. Akutní a reálný pocit národního ohrožení ale zatím všechny frakce usměrňuje, takže se Izrael v mezinárodním prostoru projevuje asi nejvíce homogenně ze všech států v oblasti.
Arabské státy mají tři hlavní frakce: Katar vysloveně podporoval ISIS (stejně jako se předtím podílel na vyvolání války v Libyi) protože se chce stát silným regionálním hráčem navzdory své velikosti, který by byl loutkovodičem povstaleckých skupin, které by byly závislé na penězích a zbraních z Kataru. Z pragmatických důvodů jej v tom podporuje Erdogan, který jednak s ISIS vždy spolupracoval „proti všem“ a hlavně chce vystřídat Saúdy jako vůdce všech muslimských států.
Saúdská Arábie a Kuvajt podporují salafistické skupiny v Sýrii aby upokojily domácí náboženské radikály, ale zároveň usilují nepodporovat přímo ISIS a Al-Kajdu protože ty jdou po krku i vládnoucímu Saúdskému rodu, a protože USA mají saúdské a kuvajtské podpory wahhabistů plné zuby a US. Kongres blokoval skoro rok prodej stíhaček Kuvajtu právě s odůvodněním, že financuje teroristy a takhle tedy ne. Nicméně zejména Kuvajtští soukromí sponzoři ISIS financovali.
A Egypt se pilně věnuje kontrarevoluci, má plné ruce práce s islamisty na Sinaji, ekonomickou krizí hrozící sociálními dopady a potřebuje finanční injekce ze zahraničí, takže se kloní tu na stranu Saúdů, tu na stranu Turecka (s nímž je Saúdi smířili po letech bojkotu) a ze všech mocností regionu se chová nejumírněněji a nejprozápadněji (mj. spolupracuje s Izraelem proti islámským teroristům, což se třeba o Turecku rozhodně říci nedá).
Zbývají Rusko a Assad. Assad je nikoli loutka, ale prakticky člověk který prohrál svou zemi a stal se prakticky symbolickou ozdobou se kterou se nikdo nebaví, a nyní se snaží ovlivňovat politiku intrikami, protože to je víceméně jediná síla, která mu zbývá. „Syrská armáda“ jako hierarchický, pravidelný sbor uznávající Assada za svého nejvyššího velitele totiž již přes rok de facto neexistuje – jestli Assadovi zbyly dva skutečně syrské armádní prapory tak je to moc. Zbytek takzvané „syrské armády“ jsou ruští nikoli vojáci, nýbrž soukromí kontraktoři o kterých syrské zdroje otevřeně říkají, že si dělají co chtějí a ten nejposlednější ruský kontraktor si může dělat co chce a žádný Assadův policista či voják mu v tom nemůže bránit; syrští a íránští „kontraktoři“, které ale platí Teherán a proto je i řídí; Hizb-alláh, který opět z větší části řídí Teherán; pár „nepřičleněných“ lidových milic, které se řídí samy; a to je zhruba vše.
A Rusko, to nikdo nechápe a kdo tvrdí opak, buď lže nebo je v zajetí slepých předsudků a vlastní arogance, protože Rusové dělají takové veletoče že co bylo včera dohodnuté dnes neplatí, a naopak čím bylo včera pohroženo to dnes prominou.
Existuje sice spousta teorií – od PR operace pro prodej ruských zbraní (to není tak směšné, PR operací pro prodej britských zbraní např. z nezanedbatelné části bylo britské angažmá v Libyi – a poté britský obranný průmysl získal spoustu zakázek od států Zálivu), přes PR operaci pro domácí publikum kvůli reálně klesajícím Putinovým preferencím (ne že by snad rostly „anti-Putinovské“ sentinenty, ale Rusové to prostě začínají mít na háku – jenže Rusům vyjma intelektuálů z Gazety je podle průzkumů Sýrie úplně ukradená, vůbec ji nesledují) či strategickou snahu si udržet klíčové přístavy do Středozemního moře (tj. stejná motivace, jaká stála za anexí Krymu) až po geostrategické tažení za obnovu klientských vztahů mezi Ruskem a arabskými státy Blízkého východu.
Jenže to všechno jsou jen a pouze teorie – a nikdo neví která nebo které z nich vystihují realitu, pokud vůbec nějaká.
Secundo: zdroje aktivity
V Sýrii a Iráku se projevují čtyři hlavní aktivisté:
1) Íránské tažení za ovládnutí Iráku a Sýrie a ohrožení Izraele
2) Kurdské tažení za autonomii či nezávislost
3) Turecké tažení za ovládnutí Sýrie a likvidaci Kurdů
4) skomírající proxy-válka Saúdsko-Kuvajtské osy vs. Íránu
Zbývající USA, Izrael a Rusko se víceméně jen snaží udržet status quo a „tradiční“ vliv, plus „urvat co se dá“, plus se „pojistit pro strýčka příhodu“:
1) USA „svůj“ moderní Irák s prozápadní orientací,
2) Rusko „svou“ Sýrii s Assadem a Alavity u moci,
3) Izrael „své“ nárazníkové pásmo v Libanonu a Sýrii proti Íránu.
Tertio: kdo s kým proti komu
Kurdové
Erdogan chce za každou cenu zabránit sjednocení Kurdů v Sýrii nebo Iráku. Jednak protože by to byla injekce jejich tendencím bojovat o nezávislost, jednak proto že by pak měli „transitní koridor“ kterým by se mohly jednotlivé kurdské enklávy v Turecku zásobovat zbraněmi zpoza hranic, a jednak protože s každým útokem na jakékoli Kurdy rostou jeho politické preference doma v Turecku. Takže opět, oficiálně snad potřetí, vpadl do Sýrie proti Kurdům. Tentokrát to oficiálně vyprovokoval Trump, když jeho administrativa vypustila naprosto nekompetentní „brainfart“ komentář o tom, že chce postavit 30,000 ozbrojených Kurdů jako pohraničníky na hranice Turecka, což samozřejmě nemohlo nevyvolat konflikt i když to Trump vzápětí popřel a odvolal.
Američané teď strategicky řeší všechny konflikty „živými štíty“. Od Pobaltí až po Irák je scénář vždy stejný: kdekoli je riziko konfliktu (např. když Erdogan bombardoval irácké Kurdy, nebo Rusko ukazovalo svaly na hranicích Litvy), tam USA umístily své vojáky s nevyřčenou premisou, že kdokoli by chtěl zaútočit, musel by zabít i americké vojáky – a tím by nevyhnutelně spustil válku s celými USA. Což, zní americká logika, si nikdo nedovolí, takže stačí mít kdekoli pár amerických živých štítů a může se ušetřit na reálně obranyschopné vojenské přítomnosti, protože americké „živé štíty“ automaticky přenáší konflikt do roviny strategického odstrašení a tedy studenoválečného míru.
Proti Erdoganovi to Američanům již jednou vyšlo v Iráku, kde skutečně turecké letectvo s nálety na Kurdy skončilo jakmile do kurdských výcvikových táborů dorazili američtí vojenští „poradci“. Jenže od té doby se Erdogan jednak osmělil a veřejně osočuje Američany z „podpory teroristů“ (=Kurdů) a otevřeně vyzývá USA, ať si koukají stáhnout své SoF z oblasti Afrinu, což Američané odmítají.
A jednak nyní Turci v Sýrii intenzivně používají námezdné žoldáky z řad místních islamistů, hovoří se dokonce o tom, že si prý Ankara koupila „bývalé“ bojovníky ISIS. To dává Erdoganovi možnost hrát stejně „hybridní konflikt na zapřenou“ jako Putinovi „váleční turisté“ na Ukrajině: pokud americké SoF „embedované“ mezi kurdskou Pešmergou povraždí nikoli turecká pravidelná armáda, nýbrž „nějací bývalí ISISáci“, vodítko do Ankary nikdo neprokáže, americké živé štíty zmizí a převálcování Kurdů Turky už nebude nic stát v cestě.
Zajímavé jsou kurdské vztahy s Damaškem a Moskvou. Assad slíbil Kurdům autonomii – logicky, jako jediní nejsou zahraničními klienty, částečnou autonomii měli již před občanskou válkou, a tudíž když si je nakloní, nemůže nic ztratit a může posílit svou reálnou moc.
Rusové dali Kurdům bezpečnostní garance a spolupracovali s nimi – Kurdové od října 2014 vojensky postupovali proti ISIS za neustálé americké přímé vzdušné podpory letounů A-10 a B-1B, ale v lednu 2016 se na jejich vzdušnou podporu přidalo i ruské letectvo, které YPG/SDF vyčistilo cestu k dobytí pozic nikoli ISIS, nýbrž jiné islamistické milice – Jaíš al-Islám – a posléze s Kurdy ještě několikrát spolupracovalo. Kurdové to za SDF kvitovali prohlášením, že „Američanům to určitě nebude vadit, protože islamista jako islamista“, a požádali Rusko i o dodávky zbraní – stejně jako jim zbraně dodávali Američané.
Tzn. Kurdové hráli na obě strany jak s USA, tak s Ruskem.
Erdogan nicméně v Soči ukázal Putinovi fotku bojovníků YPG stojících po boku ruských vojáků a Putin „slíbil že se tomu podívá na zoubek“.
V lednu 2017 proběhl společný úder ruského a tureckého letectva (COMAO) proti bojovníků ISIS v jednom „balíku“ (Alpha strike) čtyř čtveřic Su-24, Su-25, F-4 a F-16, protože o dobytí dotčených pozic ISIS „závodili“ Kurdové a Turci.
A co je klíčová změna, v poslední době Rusko zcela zjevně „koordinovalo“ s Ankarou protikurdské údery a nechalo na pokoji turecké stíhací bombardéry zasahující v oblasti Afrinu, ačkoli tím narušily ruskou PVO. A co je ještě důležitější: poblíž Kurdů v Afrinu se nacházeli ruští vojenští poradci – ale narozdíl od amerických, kteří pro Kurdy představují „živé štíty“, nechalo ruské velení své poradce od Kurdů stáhnout těsně před tureckými nálety. To znamená, že Rusko syrské Kurdy zradilo ve prospěch vztahů s Erdoganem.
Američané normálně brání Kurdy i svým letectvem a nestranně bombardují kohokoli, kdo by jim na YPG, potažmo SDF sahal: ISIS v Kobani, turkmenské bojůvky okolo hranic s Tureckem, syrské žoldáky a nedávno dokonce i ruské žoldáky (nikoli ruské vojáky!) když si nedali říct a pořád šili do Kurdů. Ale sestřelit si v obraně YPG ze zjevných důvodů dovolili jen staré Sučko patřící Assadovi, a krom toho pár bezpilotních letounů – ani nic ruského, ani nic tureckého.
Přežití Kurdů a jejich syrského snu tak závisí výhradně na tom, zda v USA zvítězí frakce „SoF“ nebo frakce „ZaMini“ a budou blokovat turecké údery; nebo na tom, že by Putin překvapivě opět otočil o 180° a podpořil Kurdy proti Turecku. Vyloučit se nedá ani to.
Proxy-válka A: Írán versus Gulf Cooperation Coucnil
Írán svou proxy-válku proti sunnitským státům Zálivu de facto vyhrál.
Kurdové a americká koalice SDF „má splněno“ dobytím Rakky, USA nehodlají opakovat chyby z Iráku roku 2007 a vypadnout dříve než budou sunnitské oblasti nějak „stabilizované“ – ovšem tentokrát nehodlají nikomu vnucovat kulturně nekompatibilní „tankový export demokracie“ a „nation building“, jen infrastrukturu a „economy building“.
Saúdi, Kuvajťané a SAE celkem pochopili že v Sýrii prohráli a hlavně museli svou vojenskou a ekonomickou pozornost přenést do Jemenu (=taktické vítězství Íránu, riskantní otevření 2. fronty se mu drtivě vyplatilo) a zbytek anti-Assadovských a zároveň ne-islamistických povstalců se změnil na žoldáky, ochotné bojovat za kohokoli kdo jim dá peníze. A zároveň donucné bojovat až do posledního dechu za to, aby nepadli do rukou Assadovi, který by je bez ohledu na všechny sliby tvrdě potrestal.
Na „své frontě“ na hranicích Sýrie a Izraele si takto několik bývalých anti-Assadovských povstaleckých skupin-obrácených-v-žoldáky pronajal Izrael, aby zlikvidoval jak buňky Al-Kajdy, tak buňky iránských proxy-bojovníků ve „své“ oblasti Sýrie. Povedlo se, načež Tel Aviv vnutil oběma stranám příměří: izraelští klienti nebudou útočit na Assadovy síly a Assadovy síly nebudou útočit na ně. Status quo. Otázka je, jak dlouho to vydrží – protože jakkoli Assad sám o sobě nesílí, anti-assadovské síly které nejsou klienty Teheránu nebo Ankary neustále slábnou a nakonec se stanou lákavým soustem pro kohokoli na dosah.
Proxy-válka B: Írán versus Turecko
Proxy-válka Íránu a Turecka se naopak rozjíždí. Turecko a Írán jsou si podobné: mnoho let se systematicky připravovaly na velmocenské ambice po stránce vojenské i ekonomické; nejsou to arabské státy a mají dlouhuo historii; a co je hlavní: trpí historickým revizionismem „zneuznané velmoci“ který vyvolává touhu „překreslit hranice“ silou aby byly odčiněny „historické křivdy“.
Erdogan posledních 15 let systematicky budoval turecký obranný průmysl tak, aby byl za každou cenu bez ohledu na náklady soběstačný a nezranitelný americkými sankcemi, a zároveň se snažil proměnit politický systém na de facto prezidentskou tyranii. Likvidace „proamerické“ a vzestup „proruské“ části turecké armády tak byl jen logický a puč byl vítaná záminka. Erdogan je naprosto otevřeně apologetem Osmanské říše který chce obnovit její slávu. A hranice Osmanské říše známe: Kypr a Řecko (proti tomu Erdogan přitvrdil rétoriku), Egypt, Izrael, kompletní Sýrie a Libanon, část Iráku a dokonce Íránu.
Oproti tomu Írán nostalgicky vzpomíná na Perskou říši, která několikrát stála před branami Konstantinopole a kromě území dnešního Turecka každopádně historicky ovládala Irák, Sýrii, Arménii a část Indie.
Stejně jako byla první fáze jugoslávské občanské války z velké části motivována územím, které si „historicky nárokovali“ jak Srbové, tak Chorvaté, i tady máme pdoobné jablko sporu: Irák a Sýrii. Ty považuje jak Írán, tak emancipované Turecko za „svůj“ zadní dvorek, kde nestrpí soupeře. Turecko má navrch v konvenční armádě ale nedostává se mu proxy-sil: ovládá pouze sekulární, a tedy slabou, syrskou FSA a z islamistických milic turkmenské kmeny a „bývalé“ radikály-změněné-na-žoldáky. Ale nikoho ideologicky oddanému Turecku jako takovému. Oproti tomu Írán má slabší armádu konvenční, ale je regionální supervelmocí v milicích, povstalcích a teroristech. Hezbaláh je silný jazýček na vahách a tvrzení Sulejmáního z Islámských Revolučních Gard nekriticky přebírají všichni od iráckých šíitů přes ruské zpravodajské portály až po česká alterantivní média.
Dá se očekávat, že se Turecko pokusí fyzicky ovládnout přinejmenším „nárazníkové pásmo“ v neznámé hloubce Sýrie u svých státních hranic. Dalo by se předpokládat, že na hlubší inkurzi nemá Ankara sílu, zejména na chybějících proxy-milicích, ale tento konflikt již přinesl nejedno překvapení.
Proxy-válka C: Írán versus Izrael
Izrael má dobrý důvod se obávat Íránu. Teherán vyzbrojil Hizb-alláh více jak desetinásobkem raket, které měl při poslední válce v Libanonu, a část z nich vybavil naváděcími zařízeními které výrazně zvyšují přesnost a zhoršují případné zásahy na izraelském území. Navíc se Hizb-alláh a šíitské milice snaží etablovat přímo na syrskou stranu Golanských výšin, odkud je historicky snadné ostřelovat Izrael a poblíž nich Izrael zabil několik vysokých íránských šarží.
Írán nenávidí Izrael mj. i z rasových, nejen náboženských, důvodů – Persie byla přejmenována na „Írán“, „Ajrán“, proto, že podle nacistů měli Íránci být představiteli árijské rasy – narozdíl od podlidí Židů. Dlouholeté vyhrocené rétorika o „zahánění do moře“ neumožňuje polevit v konfrontaci, plus jak už jsme si řekli: území Perské říše zahrnovalo kompletní Sýrii, Libanon a Izrael – a Sýrii a Libanon již Írán de facto ovládl, zatímco Izrael jako jediný drze vzdoruje.
Írán přitom vykazuje překvapivý pragmatismus v oblasti náboženství: ačkoli je šíitský a se sunnity se vzájemně považuje za rouhačské, heretické a zkorumpované nepřátele na život a na smrt, Teherán nemá sebemenší problém azylem, finančně i výzbrojí podporovat sunnitskou al-Kajdu na íránsko-afghánských hranicích, sunnitský Hamás v pásmu Gazy, a dokonce poskytoval azyl a volný pohyb i bojovníkům sunnitského Islámského Státu pod podmínkou, že v Íránu nebudou útočit.
Izrael nyní provozuje taktiku „odrazovacích úderů“: bombarduje transfery zbraní od Íránu a „syrské armády“ Hizb-alláhu, selektivně bombarduje inkurze íránských vojáků (zejména sil Quds) do svého pohraničí, ale Assadovy vojenské instalace nechává na pokoji pokud si Írán nezačíná. Typickou ukázkou je poslední konflikt:
1) Írán vyslal do izraelského vzdušného prostoru svou kopii amerického průzkumného dronu RQ-170 (ovšem zřejmě ne-stealth).
2) Izrael ji sestřelil a v odvetě vybombardoval íránské řídící stanoviště dronu na syrské letecké základně.
3) Assadovy síly, výjimečně, reagovaly odpálením řady PLŘS systémů 2K12 KUB aj. a sestřelily izraelskou stíhačku F-16I.
4) Izrael zareagoval úderem, který poničil část syrské PVO, ale nezničil ji úplně.
Charakteristické je, že žádný úder není „totální“: jedná se jen o „výstražné rány pěstí“, de facto o násilná varování, aby nikdo úplně neztratil tvář a zároveň bylo jasné, že jsou tady nějaké hranice které nebudou beztrestně překračovány.
Izrael by mohl kompletně zničit syrskou PVO, ale tím by vyprovokoval hysterickou reakci Assadových sil zahnaných do kouta a krom toho hněv Ruska, protože by tím ohrozil přežití samotného Assadova režimu – a to nechce.
Dokud tedy někdo nepřekročí narýsované hranice, vše bude jako ve výchově dítěte: neustálé testování hranic ze strany „dítěte“-Íránu, a neustálé ovšem relativně jemné pohlavkování dítěte kdekoli hranice překročí ze strany „rodiče“-Izraele.
Krom toho se Izrael oficiálně již tři roky připravuje na „válku na více frontách“ – konkrétně na pěti: proti Íránu a jeho proxy-silám v Sýrii, Libanonu a tedy i na Středozemním moři, proti bojovníkům Islámského Státu na Sinaji a proti Hamásu v pásmu Gazy i na Západním břehu Jordánu, kam chce Hamás přenést těžiště pozornosti a bojů za pomoci ostřelování a sebevražedných útoků aby ulevil „své domovské“ Gaze. Středobodem této iniciativy je posílení schopností letectva, protože to jediné dokáže zasahovat ráno na jižní a odpoledne na severní frontě, a posilování výcviku pozemních jednotek: Izrael vytvořil lehké „pohraniční“ brigády, které převzaly strážní úkoly po „skutečné“ armádě, a tu díky tomu nechává rotovat v poměru 17 týdnů/17 týdnů mezi výcvikem a operačním nasazením.
Závěr
Občanská válka v Sýrii se velmi rychle změnila do hned tří proxy-válek, které důkladně zamíchaly velmocenskými poměry na Blízkém východě. Dá se zřetelně pozorovat příklon USA k izolacionismu a ústup od „liberálě-intervencionalistické“ politiky „regime change“ a „nation building“.
Dá se zřetelně pozorovat nástup Ruska jako obnovené regionální velmoci, která se ze všech sil snaží stát se vůdčím hráčem a silou, bez jejíhož tichého souhlasu se v regionu nepohne ani myš a která dokáže lokálně mít větší vliv než supervelmoci USA a Čína prostě proto, že to pro ni má větší cenu než jakou jsou supervelmoci ochotny v regionu platit, a tudíž si dokáže prosadit svou i proti nim. Zajímavé je též pozicování Ruska proti Izraeli, které příležitostně nabývá překvapivě agresivních rozměrů a kterým se Moskva zjevně snaží koupit si přízeń muslimských států – jen aby záhy umlklo a Rusko s Izraelem přinejmenším „koordinovalo“.
Ale co je nejdůležitější, dá se zřetelně pozorovat neskrývaný mocenský pád států Zálivu, které doposud v muslimských zemích hrály prim, a naopak raketový mocenský vzestup nearabských aspirujících velmocí Turecka a Íránu, které se emancipovaly na druhořadé velmoci naprosto nezávislé na jakýchkoli zahraničních mocnostech, konsolidují moc doma a dělají si co se jim zachce v zahraničí, mají silný program historického revizionismu a územní expanze, vzájemně si konkurují – a jejich revizionistické územní nároky zahrnují i části nemuslimské Evropy.
Turecko a Írán budou v budoucnu stále významnějšími miskami na jazýčku vah – a čím více nad nimi USA a Evropa ztrácejí schopnost nejen kontroly, ale i zadržování (containmentu), tím více by měly být ostražité.
Éra „samozřejmých“ pravd a hodnot jako globalismu, neměnnosti státních hranic, absurdity územní expanze apod., hlásané západními politiky, byly otevřeně a agresivně zpochybněny jak Ruskem, tak Tureckem a Íránem. A byla by chyba se utěšovat toužebným přáním, že protože Západnímu světu koncepty teritoriální expanze nebo systému velmoc-klientské loutkové státy připadají jako beznadějně prehistorické a neužitečné koncepty, jak s úsměvem Putinovi vzkazoval Obama ve svém projevu („dnes je hodnota v přetahování mozků, nikoli v přetahování území“), nikdo na ně nebude mít jiný názor a nebude se o ně snažit.
Protože hodnoty a zdánlivě „samozřejmé“ axiomy západních elit velká část světa nesdílí, a někteří hráči z této soupeřící části světa nyní poprvé za desítky let mají vojenskou a ekonomickou sílu na to, aby začaly prosazovat své hodnoty a touhy silou. Žijeme opět v revolučních dobách a je možné, že se opakuje „Belle epoque“ z přelomu 19. a 20. století: že máme posledních pár let klidu a před námi čekají bouřlivá léta radikální změny hranic blízkého východu a seismických otřesů na politické mapě Evropy.
Hodně štěstí.
24. 02. 2018 Jan Mrcasík
(285x známkováno, průměr: 2,52 z 5)