Nejsem právník. Jako praktikující architekt jsem nicméně nucen se právem zabývat často a obšírně. Mám rád právo, protože věřím, že jednak nás všechny chrání před svévolí silnějších, jednak zpřehledňuje náš společný prostor a umožňuje v něm plánovat, podnikat a v klidu žít.
Právě proto mne nebetyčně sere naše rozšířená praxe, kdy:
1. se napíše předpis, který nelze dodržovat – buď proto, že je nepřeměřeně drakonický, nebo nesrozumitelný, nebo obsahuje nějaké nelogické zmatky.
2. Předpis se všeobecně nedodržuje, zatímco příslušnými orgány je to převážně tolerováno…
3. …až do chvíle, než to tolerováno být přestane. Někdy proto, že si někdo stěžoval, někdy z potřeby někomu ublížit, někdy proto, že na úřední židli zasedlo nový koště, který dobře mete.
Teď bude odbočka, ve které se pokusím ukázat, jak tento přístup v praxi připravuje lidi o peníze, čas a duševní rovnováhu. Vybírám takový příklad, který jsem zažil, a který k pochopení nevyžaduje znalost kontextu:
Ve vyhlášce 410/2005 máme zakotveno, že kdo chce vysadit vedle školy nebo školky nějakou dřevinu, musí ji vysadit přesně do vzdálenosti, která se rovná jejímu maximálnímu budoucímu vzrůstu. Ne do větší, ne do menší. Do přesně stejné. No vážně, je to v § 4, odstavec 3. Takže žádný takový, že si u školky vysadíte stromky na protější konec zahrady, holoto.
Inu, zjevně překlep, asi z té věty někde vypadlo slovíčko „nejméně“. Ale ono nezáleží na tom, co mi připadá zjevné, že. Nejsem přece kompetentní hodnotit záměr zákonodárce a opravovat jeho práci, že. Jsem vázán fikcí, že zákonodárce napsal do předpisu to, co tam napsat chtěl, že. Svého klienta musím proto v podobných případech postavit před nepříjemnou volbu:
a) buď to naprojektuji podle předpisů, což bude znamenat odklon od toho, co klient chce a / nebo vyšší náklady na realizaci (tj. dám stromy jinam, než kde jsme se usnesli, že by bylo vhodné, aby dělaly stín a přesluněnou plochu zastíníme jinak, nějakým stavebním prvkem).
b) to naprojektuji tak, jak si myslím, že je to správně (v souladu s tím, co jsme s klientem dojednali, ovšem proti „liteře zákona“) a budeme doufat, že si toho nikdo nevšimne. Pokud si toho totiž někdo všimne, a nebude se mu chtít dělat, že si toho nevšiml, nastane v zásadě postup podle písmene a), přičemž k tomu ještě přibudou náklady a zdržení v řádu týdnů až měsíců vyplýtvané na změnu projektu a vydání nového papíru, aby se úřednímu šimlu vyhovělo.
Konec odbočky.
Teď se třeba řešilo, jestli se Babišovic a Zemanovic sejdou na novoroční oběd. Lid to pohoršilo, ale naštěstí vládní právníci (zřejmě za peníze z našich daní) vyzbrojili ony mocné muže (totálně irelevantním) argumentem, že setkávání ve větším počtu než dva je zakázáno pouze na veřejném prostranství, což zámek v Lánech není. Celá kauza se nakonec urovnala kompromisem, že se nakonec hlavy zmíněných rodin sejdou jen ve dvou, bez dalších příslušníků. Tím končí zprávy našich médií.
Mě to zvedá ze židle. To, že si ani prezident, ani premiér, zjevně nepřečetli vládní nařízení, a že ho nečetl ani ministr zdravotnictví, který jejich hromadný oběd taky hájil, mě vlastně už ani nepřekvapuje. Že jim to nevysvětlí ti právníci, to už mě zaráží víc, ale tak nějak předpokládám, že spíš dotyční politici lžou o tom, co jim ti právníci vlastně řekli.
V platném Nařízení se totiž jasně píše, že vláda nařizuje (mimo jiné, v části III., odst. 2) „omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru“. Bam! Babiš jistě nejede do Lán poskytovat prezidentovi nutnou kontaktní zdravotní péči. Legitimní politické otázky by jistě zvládli vyřešit například telefonicky. Mně to připadá jasné jak facka od Macka.
Pokud se daný obídek v lednu odehraje, dopustí se oba politici nejméně stejně závažného porušení Nařízení, které stálo místo pana Prymulu.
A já jsem v šoku, že to nikdo nezmiňuje, nikoho to nepohoršuje, nikde o tom nepíší. I ti novináři si nechají zavřít hubu cizí (a ještě k tomu vládní!) právní analýzou, že limit dva lidi na ně jako neplatí.
Abychom si rozuměli – ať se klidně ti dva, nebo i jiní dva, scházejí, jak jim připadá vhodné. Ostatně reálné nebezpečí z onoho oběda nikomu nehrozí, protože jsou oba mužové jistě protestovaní až do bezvědomí. Ale nechápu, proč tedy musí v nařízení vlády strašit ta věta, která nařizuje „omezit kontakty s jinými osobami na nezbytně nutnou míru“, kterou „nikdo“ nedodržuje, nikdo to neřeší, leckdo o ní možná ani neví. Jako by na těch předpisech vlastně ani nezáleželo, žejo. A to ani těm, kdo je vydávají. Pokud se tedy zrovna nezačnou hodit na to, aby se s jejich pomocí někdo „odstřelil“.
To, co předvádí vláda v souvislosti s covidem, není (jen) aktuálním pošlapáním právního státu, ale pouze jedním z projevů neúcty k právu, která u nás panuje trvale. Neoddávajme se, prosím, iluzi, že to je babišárna, a že až jednou Babiš odejde do politického důchodu, bude všechno lepší. Nebude. Dneska je to neschopnost regulovat scházení lidí nebo pití z kelímků na veřejnosti, před patnácti lety to byla neschopnost regulovat sázení stromů u staveb pro vzdělávání. A nejhorší je, že jsme si na to tak nějak zvykli a sami běžně přiživujeme tuhle hru na právo, které sice platí, ale jenom, když se to hodí nám.
02.01.2020 Biskquit
(239x známkováno, průměr: 1,55 z 5)