Na rozdíl od D-FENSe jsem občas posluchačem naprosto nenáročným. Ne že bych snad poslouchal česká rádia, tak daleko můj hudební liberalismus zase nesahá, ale nějakou oddechovku si čas od času dopřeji.
Možná tomu nebudete věřit, ale i Laibach a Swans se časem omrzí a ucho občana, odkojeného v nenávisti ke komerční hudbě, zatouží po chytlavé melodii a klasickém kytarovém klišé. Zejména, když má ta klišé zafixována z vlastního pubertálního období.
Ano, hovořím o glam rocku, který procházel svým vrcholným obdobím v sedmdesátých letech minulého století.
Pro ty šťastné z vás, kteří to nepamatují, připomenu, že v této době byly u nás podobné kapitalistické vymyšlenosti k slyšení pouze na vlnách štvavých vysílaček, pro naše vlastní dobro rušených bdělými soudruhy v uniformě nebo bez. Občas se dala nějaká žhavá novinka (ne starší než 2-3 roky) uslyšet u kolotočů na Matějské pouti. Tam se mohly při troše štěstí též zakoupit či vyhrát ve střelnici černobílé fotografie západních interpretů, nepříliš kvalitně nasnímané z Brava či Melody Makeru.
Ty slabší kusy z nás tíhly spíše k poslechu skupin ABBA či Boney M, zatímco my tvrďáci nyli po skupinách Sweet, Slade a Kiss. Z dnešního pohledu je to všechno popík a už tenkrát asi byl, ale o tehdejší alternativní hudbě neměl u nás nikdo ani tušení.
Takže jsme poslouchali glam rock z pašovaných desek a že bychom snad mohli někdy navštívit koncert našich idolů, tomu jsme přikládali pravděpodobnost srovnatelnou s pravděpodobností podpisu Charty77 Karlem Gottem.
Střih – a jsme v roce 2005.
Čas oponou trhnul, Husák odešel na věčnost, Hušák postavil Sazka Arénu a pozval do ní glamrockové kapely Sweet a Slade.
Od plyšové revoluce jsem si splnil již mnoho pubertálních snů – hovořím teď o těch hudebních – ale tyto dvě kapely mi do sbírky chyběly. Tudíž jsem nemohl chybět.
V Sazka Aréně jsem byl na koncertu poprvé, takže na úvod musím poznamenat, že oproti hale na Výstavišti je zde mnohem lepší akustika. Nejen hudba, ale i architektura postoupila o kus dál. Starou halu dokázali kvalitně nazvučit, pokud si dobře vzpomínám, pouze Deep Purple a Roger Waters. Ostatní měli problémy. Nejstrašnější Iron Maiden a ani loni Rammstein v tomto ohledu neexcelovali.
Také návštěva mne mile překvapila.
Očekával jsem, že se budeme s pár stovkami dalších pamětníků bát uprostřed obrovského temného prostoru, ale hala byla slušně zaplněna, odhadl bych to na 5.000 návštěvníků. Věkový průměr také odpovídal nostalgickému setkání po letech, to znamená přesahoval o 20-30 let věkový průměr návštěvníků koncertu Sámera Krysy. I když zase na druhou stranu, zhruba o stejnou hodnotu nedosahoval věkového průměru diváctva Paula McCartnyho, kam jsem loni doprovázel svou matku.
Koncert samotný splnil většinu mých očekávání.
Stál jsem asi 8 metrů od pódia, takže jsem ani nepotřeboval brejle, abych se podíval, jakou spoušť napáchalo uplynulých 30 let života rockového hudebníka na idolech z mládí. Docela značnou – tak například bývalý frontman Sweet Brian Conolly je stále ještě mrtev a koncertu se tudíž nezůčastnil. Jeho vysoké vokály (čti ječení) docela chyběly k tomu pravému uměleckému zážitku.
Poslední mohykán staré sestavy, Andy Scott, provedl povinnou písňovou propagaci nejnovější desky, čímž rozladil publikum, které chtělo Fox on the Run, Hell Raiser, Blockbuster a The Six Teens a na nové fláky nebylo zvědavo ani zbla. Naštěstí Scott věděl, co se sluší a patří, a i na zmíněné staré známé kusy došlo.
Druhá půle patřila Sladeům, kteří začali stylově písní Cum on Feel the Noise a je fakt, že hráli opravdu dost nahlas. Zvukovody mám zalehlé ještě teď, 20 hodin po koncertu, což se mi stalo naposledy po Fear Factory. Možná chlapci počítají s tím, že jejich publikum už částečně nedoslýchá.
Následovaly v rychlém sledu další hitovky Coz I Luv You, Far Far Away, Mama Weer All Crazee Now, Run Run Away, Born to Be Wild a další. Došlo i na oplodňováky typu Everyday a zejména My oh My, při kterém opět většina z nás připomněla se slzou v oku večerní diskotéky, konané pod záštitou SSM, kdy v potemnělém sále tělo přitisklo se na tělo a ňadro svazačky jemně se otřelo při tanci o hrudník. Mluvím o době, kdy nejerotičtějším pořadem v Československé televizi, a tedy v jediné televizi, kterou jsme měli k dispozici, byl přímý přenos gymnastického mistrovství světa s Nadiou Comaneciovou.
Celkem vzato koncert se vydařil – zahopsal jsem si v anonymním davu při oddrhovačkách a zavzpomínal při tom na mládí. Dnes ráno jsem při jízdě po Jižní spojce opět zvolil Novu Akropolu od Laibach, která je pro jízdu po této komunikaci velice příhodná, neboť zní jako klepání na pekelnou bránu. Nicméně na obědě jsem se přistihl, že si notuji Set Me Free od Sweet.
Rozhodně to nebyl ztracený večer, určitě lepší varianta než čučet doma na zápas Sparta – Arsenal.
Ačkoliv i tam si možná pamětník přišel na své, neboť tak blbě jako letos, hrála Sparta naposledy v roce 1979.
Po kolika letech že se historie opakuje?
(Zatím nikdo nehlasoval)