Veličenstvo, nemůžeme už dál tisknout peníze!
Pročpak?
Nemáme už dost zlata na jejich krytí!
Neděste mě. Já se lekl, že došel papír.
ECB vydá další bilion eur čili asi 25 bilionů korun, což je hrubý domácí produkt ČR asi za devět let, aby tím „zažehnala krizi“. Tolik říkají dostupné zdroje. Zažehná to skutečně krizi?
Že skutečné množství peněžní zásoby v ekonomice je irelevantní, prokázal už americký ekonom Murray Rothbard v knize Peníze v rukou státu poměrně triviálním a každému pochopitelným příkladem:
Po vzoru Davida Huma, jednoho z prvních ekonomů, si můžeme položit otázku, co se stane, když se nějaký dobrý skřítek vloudí do kapes, peněženek a bankovních trezorů a přes noc zdvojnásobí nabídku peněz. V našem případě tedy záhadně zdvojnásobí nabídku zlata. Budeme proto dvakrát bohatší? Samozřejmě, že nebudeme. Bohatství lidí je představováno zvyšováním množství statků a tomuto procesu brání existence vzácnosti zdrojů – půdy, práce a kapitálu. Znásobení množství mincí nové zdroje nevytvoří. Možná, že se budeme na chvilku cítit dvakrát bohatší, ale je zřejmé, že se pouze naředila nabídka peněz.
Tím, jak lidé své nové bohatství začnou chvatem utrácet, dojde zhruba ke zdvojnásobení cen — nebo přinejmenším k růstu cen do té doby, dokud nedojde k uspokojení poptávky, a lidé se nepřestanou snažit vyměnit peníze za existující zboží. Vidíme tedy, že zatímco nárůst nabídky peněz (podobně jako nárůst nabídky jakéhokoli jiného zboží) vede k poklesu ceny, tato změna na rozdíl od změny nabídky jiných statků nepřináší společnosti žádný prospěch. Společnost nezbohatla. Zatímco nové spotřební či kapitálové statky zvyšují životní úroveň, nové peníze pouze způsobují nárůst cen, tj. ředí svou kupní sílu. Tato záhada je způsobena tím, že peníze jsou užitečné pouze kvůli své směnné hodnotě.
Všichni víme, že uvedený jev se nazývá inflace. Inflace je oblíbený způsob, jak vlády řešily své ekonomické problémy v historii. Je zajímavé citovat, co na toto téma napsal ve své knize Soukromé peníze laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974 Friedrich August von Hayek:
Byla by to jistě velmi monotónní a depresivní četba, ale myslím si, že není vůbec přehnané říci, že historie je dlouhým příběhem inflací, a to obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád, i když podobný efekt měly například i nálezy zlata a stříbra v 16. století. Historikové se znovu a znovu pokoušejí ospravedlnit inflaci tvrzením, že umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje. Vymysleli dokonce množství inflacionistických teorií dějin, které však jednoznačně vyvrátil další historický vývoj: ceny v Anglii a ve Spojených státech byly na konci období jejich nejrychlejšího rozvoje téměř na stejné úrovni jako dvě století předtím. Bohužel neustále se opakující mylné teorie jsou naprosto rezistentní vůči výsledkům předchozích debat a důkazů.
Už tedy víme, že zvýšení peněžní zásoby samotné nám nepřinesene ani lepší výrobky, ani levnější služby, ani nová pracovní místa. Množství peněz v ekonomice je irelevantní, je-li konstantní. Co je obzvláště problematické, to je právě uvedené zvyšování peněžní zásoby, čili již zmíněná inflace. Rothbard v již výše zmíněné knize velmi hezky popisuje, jak přesně inflace půasobí a komu škodí nejvíce, budu jej tedy zase citovat:
Při posuzování ekonomických dopadů inflace se nejprve zamyslíme nad tím, k čemu dochází, když se skupina falšovatelů peněz pustí do svého zkázonosného díla. Předpokládejme, že nabídka peněz v ekonomice je 10 000 uncí zlata a mazaní padělatelé, které se nedaří odhalit, přidají k této zásobě další 2 000 „uncí“. Jaké to bude mít důsledky? Samozřejmě jako první zcela zjevně vydělají falšovatelé peněz. Ti vezmou nově vytvořené peníze a použijí je k nákupu zboží a služeb. Slovy slavného kresleného vtipu z New York Times, který znázorňoval skupinu padělatelů zamýšlejících se nad výsledky své práce: „Spotřebním výdajům se konečně dostane potřebné podpory.“ A to je přesně ono. Místní obchodníci dostanou utrženo a peníze začnou posléze krok za krokem pronikat do ekonomiky. Jak se peníze šíří ekonomikou, tlačí nahoru ceny – již jsme si ukázali, že nové peníze pouze ředí kupní sílu každého dolaru. Toto nařeďování ale trvá nějaký čas a je proto nerovnoměrné. Během tohoto procesu proto jedni získávají a druzí tratí. Stručně řečeno, padělatelům a majitelům obchodů, u nichž nové peníze utratili, vzrostou příjmy ještě před tím, než začnou růst ceny věcí, které nakupují. Na druhé straně ale existují ve vzdálených místech ekonomiky lidé, ke kterým ještě nové peníze nedorazily. Ti zažívaji nárůst cen jimi nakupovaného zboží ještě před tím, než začnou růst jejich příjmy. Například majitelé obchodů na druhé straně země utrpí ztráty. Lidé, kteří se dostanou k novým penězům jako první, získají nejvíce. Vše se děje na úkor lidí, k nimž nové peníze dorazí nejpozději.
Inflace proto nijak nepřispívá k všeobecnému blahobytu. Namísto toho přerozděluje bohatství ve prospěch prvních držitelů nových peněz na úkor lidí, kteří jsou v tomto závodě na posledních místech. Inflace je proto ve skutečnosti závodem a velmi záleží na tom, kdo získá nové peníze nejdříve. Lidé, kteří jsou v tomto závodě na zad- ních pozicích, tedy ti, kteří utrpí ztráty, jsou většinou skupiny s „pevnými příjmy“. Duchovní, učitelé a lidé s pevnými mzdami v procesu získávání přístupu k novým penězům za ostatními skupinami pravidelně zaostávají. Obzvláště zasaženi budou lidé, kteří mají smlouvy s pevnou výší peněžního plnění, tj. smlouvy uzavřené před inflačním nárůstem cen. Příjemci plnění z životních pojistek, důchodci na penzi, vlastníci nemovitostí, kteří uzavřeli dlouhodobé nájemní smlouvy, držitelé obligací a ostatních dluhů, lidé držící hotovost — ti všichni budou inflací poškozeni. Všichni tito lidé budou patřit mezi ty, jež budou „zdaněni“.
Vytvořením iluzorních zisků a narušením ekonomické kalkulace odstraní inflace schopnost svobodného trhu pokutovat neefektivní a odměňovat efektivní podnikatele. Všechny podniky budou zdánlivě prosperovat. Všeobecná atmosféra „trhu prodávajícího“ povede k poklesu kvality zboží a služeb pro spotřebitele, jelikož spotřebitelé se brání nárůstu cen méně, pokud k němu dochází v podobě zhoršování kvality. Během inflace se ale kvalita práce sníží také z jednoho subtilnějšího důvodu: lidé podléhají kouzlu rychlého zbohatnutí, které se zdá být v době stále rostoucích cen na dosah a často začínají pohrdat střídmým chováním. Inflace pokutuje spořivost a podporuje vytváření dluhů, neboť každé množství vypůjčených peněz bude spláceno v penězích s nižší kupní silou v porovnání s jejich původní hodnotou. Lidé jsou tedy odrazováni od spoření a půjčování, a jsou naopak motivováni k tomu, aby si vypůjčovali a později spláceli. Inflace proto vytvářením falešného pocitu „prosperity“ snižuje všeobecnou životní úroveň.
A to je přesně to, k čemu výše uvedený nezodpovědný přístup ECB povede. Kdo získá nově vytvořené peníze tentokrát? Samozřejmě se k nim nějakým způsobem dostanou vlády (ať už prostřednictvím státních dluhopisů, pokladničních poukázek nebo jakkoli jinak), které je použijí k uhrazení svých výdajů nebo pohledávek. Dál od nových peněz jsou pochopitelně věřitelé, na jejichž úkor se celá tahle šaráda bude konat. Věřitel, to není jen nehorázně bohatý bankéř nebo uhlobaron, to jsou především ti, kdo si spoří a myslí na svoji budoucnost, všichni ti, kdo mají nějaké to pensijní připojištění nebo stavební spoření, ti, co se nadřeli na pár korun, ty si uložili do banky a teď od svého úsilí očekávají také nějaké ovoce. Velcí věřitelé si nějaké cesty najdou, běžný střadatel je ta nejsnazší oběť.
Když ceny začnou růst, lidé nejprve říkají: „To je něco neobvyklého, asi výsledek nějaké nepředvídané události. Odložím své nákupy a počkám, až ceny zase klesnou.“ Jedná se o běžné chování během první fáze inflace. Samotné toto chování zmírňuje nárůst cen a inflaci zastírá, protože v jeho důsledku roste poptávka po penězích. Inflace ale pokračuje a lidé si začnou uvědomovat, že v důsledku trvalé inflace narůstají ceny trvale. Lidé začnou říkat: „Raději nakoupím hned, i když jsou ceny vysoké, protože když budu čekat, ceny vzrostou ještě více.“ Výsledkem je, že poptávka po penězích klesá a ceny vzhledem k nárůstu nabídky peněz rostou více než proporcionálně. V tomto okamžiku se často začínají ozývat hlasy, aby vláda „zmírnila nedostatek peněz“ způsobený zrychleným nárůs- tem cen, a tak vláda provádí inflaci ještě rychleji. Země se brzy dostane do situace, v níž je krize na spadnutí, kdy lidé říkají: „Musím okamžitě nakoupit cokoli, abych se zbavil peněz, jež se mi v rukou znehodnocují.“ Nabídka peněz se zvyšuje do závratných výšin, poptávka se propadá a ceny dosahují astronomických výšin.
Celé to pak může, pokud se inflace nezvládne a politici dále budou mít tendenci nutit ekonomiku poskakovat tak, jak oni pískají, poměrně snadno skončit hyperinflací jako třeba v Německu v roce 1923.
Posledním důsledkem inflace je to, že kdykoli jsou nové peníze poprvé použity jako půjčky podnikatelům, vyvolává inflace obávaný „hospodářský cyklus“. Tento nenápadný, ale smrtelný proces, který může nepozorovaně probíhat po generace, funguje následovně: bankovní systém pod záštitou státu vytvoří nové peníze a půjčí je podnikatelům. Pro podnikatele mají nové prostředky podobu skutečných investic, ale tyto prostředky nepocházejí z dobrovolných úspor jako investice generované na svobodném trhu. Nové peníze jsou podnikateli investovány do různých projektů a vyplaceny za práci dělníkům a za ostatní výrobní faktory v podobě vyšších mezd a cen. Nové peníze začínají prosakovat do zbytku ekonomiky a lidé obnovují svůj starý poměr spotřeby k úsporám. Stručně řečeno, přejí-li si lidé uspořit a investovat 20 % svého příjmu a zbytek spotřebovat, nové bankovní peníze půjčené podnikatelům vyvolávají zprvu zdání, že velikost úspor je větší. Když se ale nové peníze dostanou do rukou veřejnosti, dojde k obnovení poměru 20/80 a ukáže se, že mnohé investice jsou nyní nehospodárné. Odstraňování těchto nehospodárných investic vzniklých v důsledku zdánlivé prosperity vyvolané inflací představuje v hospodářském cyklu fázi deprese.
Troufnu si k tomu dodat, že nezdar projektu EURO predikoval už před patnácti lety Jörg Guido Hülsmann (tyhle odstavce na tomto serveru už jednou vyšly a tehdy byly mnoha lidmi ostře odsouzeny. Tak to tu teď máte v reálu):
Někteří pozorovatelé se domnívají, že budoucí politika ECB závisí rozhodujícím způsobem na tom, kdo ji bude vést a jak budou zákonem stanoveny její úlohy. Především v Německu se osobě prezidenta centrální banky přičítá velký význam a mnozí volají po zákonem dané prioritě měnové stability, ke které by ECB, podobně jako předtím Bundesbanka, měla vést.
Tyto personální a technické detaily jsou ovšem nevýznamné. Rozhodující věcí je spíše následující: euro umožní nové úvěry, ale neukázní státy. Umožní zadlužení států dosáhnout takových výšek, že narazí na své přirozené hranice, zrovna tak jako na své přirozené hranice narazilo národní zadlužení. Nejpozději v okamžiku, až nový centrální stát nebude moci získat žádné další úvěry, dojde k návratu k inflační politice 70. let. Žádná ujišťování státem placených zastánců evropské měnové unie na tom nemohou nic změnit. Euro povede k inflaci. Nahrazuje pouze národní kartely těch, kteří těží z inflace, kartelem evropským a ztěžuje tak občanům možnost chránit se před zásahy tohoto velkého státu.
I kdybychom vytvořili evropskou ústavu, kde by byly předepsány hranice pro zadlužení států, a zavázali ECB k určité politice, nemůžeme tomuto vývoji předejít. Takové psané podmínky jsou bezmocné, pokud je nesdílí veřejné mínění a v tomto okamžiku situace vypadá tak, že veřejné mínění inflaci a státní zadlužení toleruje. Němci strpěli, že některá ustanovení Maastrichtské smlouvy, která účastníci měnové unie stanovili na základě objektivních kritérií, byla hrubě porušována. Totéž můžeme očekávat i v budoucnu, pokud nedojde k žádnému zásadnímu obratu veřejného mínění. A jak by k takovému obratu mělo dojít, když všechny vzdělávací instituce od základní školy až po univerzity jsou v rukou státu, když veškeré rozhlasové a televizní vysílání vyžaduje státní licenci a když státní soudy vycházejí z toho, že svoboda smýšlení již není nespornou zásadou?
ECB a euro nepřinesou pouze inflaci, ale podpoří také centralizaci politických institucí. Lze předpokládat, že národní státy se nejprve dostanou do finanční a později i politické závislosti na novém centrálním státu. Jak budou členské státy Evropské unie ztrácet úvěrovou důvěryhodnost, budou dostávat i méně úvěrů na svůj vlastní účet. Namísto toho bude muset za úvěry ručit Evropská komise, která díky svým stanovám zůstala doposud prakticky nezadlužená. Je možné, že se Komise omezí na roli ručitele. Je ale také představitelné, že si bude sama brát úvěry, aby takto získané peníze sama použila v členských státech. V každém případě budou předlužené národní státy finančně a politicky závislé na novém centrálním státu.
A nás se pochopitelně bude případná eurohyperinflace týkat též, alternativou bude ztráta evropských trhů. A řešení? Zlato, komodity nebo měny zemí BRIC.
(Zatím nikdo nehlasoval)