28. října jsme měli příležitost slyšet vpravdě státnický projev našeho pana prezidenta Václava Klause.
V době mezi dvěma státními svátky, které jsou v podzimním čase příjemným zpestřením všedních dnů, má člověk chvilku času se zastavit a zamyslet se možná trochu nematerialisticky nad podstatou toho, kam vlastně morálně směřujeme. Prof. ing. Václav Klaus, CSc. je vskutku prezidentem většiny našich občanů; v průzkumech veřejného mínění mu vyjádřilo důvěru něco kolem 75% obyvatelstva. Zaměřme se tedy na poselství, které náš pan prezident sdělil národu ve státní svátek ku příležitosti vzniku 1. republiky, předchůdce dnešního Czecholandu.
V úvodu svého projevu pan prezident charakterizoval naši zemi takto: „Za sebou máme již 15 let ničím a nikým neomezované plnohodnotné občanské svobody, široce založeného politického pluralismu a opravdové politické soutěže“. Tato teze je poněkud optimistická. Jak známo, demokratické občanské zřízení je založeno na rovnováze mezi složkou zákonodárnou, exekutivou a soudní mocí. Všechny tyto mocenské struktury musejí dobře fungovat, aby dokázaly bránit projevům potlačujícím občanské svobody a dokázaly bránit občanova práva. Bohužel, denní praxe nás přesvědčuje o opaku. Naši parlamentáři si za naše daně jezdí poznávat exotická místa, ve speciálně zřízených parlamentních hostincích si kupují levný chlast a zřejmě v opici a na základě zkušeností získaných z pobytu v exotických krajinách produkují celou haldu děravých zákonů, které spíše než potřeby společnosti odrážejí lobbistické tlaky a potřeby nejrůznějších kamarádů a lidí, co dobře platí. O funkčnosti soudní moci darmo mluvit, policie se nám poslední dobou přeměnila na úřad pro buzeraci občanů a úřad na dokumentaci skutečné zločinnosti, když už se někdy najde policista, který zločinnou kauzu dovede ke zdárnému konci, máme tady ještě druhou instanci, ve které mají naši zločinci oporu a to jsou naše soudy. Jistě, když jde o to, vysoudit si pro sebe 14. platy, projevují naši soudci nebývalou aktivitu. Nicméně je-li třeba odsoudit a zavřít vraha osmileté holčičky, trvá jeho odsouzení 10 let. Však ona holčička už nikam nespěchá, ona počká. Normální smrtelník si už v letmém kontaktu s těmito institucemi připadá jak v pohádce o kohoutkovi a slepičce až na ten šťastný konec, protože v reále se většinou všechno táhne tak nějak do ztracena. Rovněž takové instituce jako opoziční smlouva výrazně odporují posledním slovům pana profesora o opravdové politické soutěži. Demokracie neznamená jen to, že vás nezavřou, když řeknete, že císařpán je vůl. Svoboda projevu je pouze jedním z atributů takové společnosti a dalším, ještě důležitějším atributem tohoto systému je tvorba spravedlivých zákonů, jejich rychlé, bezchybné, rovné a spravedlivé uplatňování v praxi a bezchybné fungování veřejných služeb. Srovnáme-li jen dvě mediálně nejznámější kauzy – kauzu Hučín a kauzu Grebeníčka seniora, lze o pravdivosti celého výroku našeho pana prezidenta s úspěchem pochybovat. A to je jenom ta nejvyšší špička ledovce. Máme za sebou 15 let postkomunistické klientelistické bordelokracie, kde se u moci státní a potažmo ekonomické střídají zmrdi a jejich přisluhovači ať už z pravého nebo levého konce politického spektra. Tento bezvýchodný stav vyústil v celkovou apatii spojenou s nízkou volební účastí a vzrůstající podporou komunistů.
Rovněž další fakta v prezidentově projevu jsou skutečné perly: „Ti, kteří komunistickému režimu za cenu nesmírných osobních obětí otevřeně vzdorovali, požívají dnes v naší zemi skutečnou a zaslouženou úctu a je naší povinností nedopustit jakékoli znevažování jejich činů a postojů. Ani teď, ani kdykoli v budoucnu.“ Jistě, bývalí političtí vězni, kteří dnes mají díky ekonomické perzekuci z let minulých minimální důchody si tady žijí úctyhodně jako králové. A jejich věznitelé, kterým se důchody vypočítávají z jejich platů za komunismu, takže nyní berou kolem 15 tisíc, jsou rovněž v poměru ke svým bývalým vězňům na tom adekvátně. Ti, co nesměli studovat jsou dnes považováni za „socky“, se kterými je třeba rázně zatočit, zatímco bývalí komunističtí a svazáčtí prominenti jsou odborníci na vysokých postech nebo slovutní páni podnikatelé. Podle mého názoru je společenské postavení komunistických pohlavárů a lidí, kteří režimu otevřeně odporovali v naprostém a nespravedlivém nepoměru. Je to naprostá nehoráznost. Je otázkou, zda tyto skutečnosti pan prezident pouze opoměl nebo tato fakta neuvedl záměrně. Rovněž skutečnost, že na nás z televizní obrazovky neustále čumí Grebeníčkův xicht musí být všechny slušné lidi, zvlášť pro bývalé politické vězně skutečnou morální satisfakcí.
Nejlepší z celého projevu je ovšem východisko, které náš pan prezident nabízí. Podle něj, „míra naší dnešní oddanosti svobodě a demokracii se nedá měřit podle síly hlasu a podle míry emocí, s jakými někteří z nás dnes, kdy už nic neriskují, umí odsuzovat minulé bezpráví“. Tak prý nevypadá věrohodně, když člověk ostentativně odsoudí komunismus. Je pravdou, že odsoudit komunismus ještě neznamená, že dotyčný nemá máslo na hlavě, avšak odsuzovat minulé bezpráví může kdokoli, kdykoli a nejen tehdy, když mu za to něco hrozí. To je právo člověka žijícího ve státě, kde platí svoboda projevu a pan profesor, který sám sebe považuje za demokrata, by se s tím měl smířit. Ostatně, jestli za to bude někdy něco hrozit v budoucnosti, pan profesor určitě neví, protože to neví nikdo. Výzva „Přestaňme se tvářit tak, že by člověk měl za všechny své názory či postoje nést černé znamení po celý zbytek svého života“ už zavání komunistickým zmrdismem těžké váhy. Prý máme interpretaci komunistického bordelu ponechat historikům a máme se zaměřit spíše na budoucnost. Je pravdou, že každá věc se dá odčinit a nikdo nemusí za svůj lapsus nést žádné černé znamení až do konce života. Nicméně k takovému odčinění je třeba jistých náležitostí. Ten, kdo čin spáchal, ho nejprve musí doznat, projevit účinnou lítost, být připraven nést odpovědnost a žádat odpuštění. Pak se mu odpuštění většinou dostane, tak to chodí od nepaměti. Já jsem však takový počin od žádného komunisty dosud nezaznamenal. Pokud se někdo tváří, že se nic nestalo a má tu drzost veřejně vydávat komunistický bordel a komunistické zločiny za legitimní, patří právem do kriminálu a to za trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 tr. zák., protože komunismus je založený na diskriminaci na základě příslušnosti ke společenské třídě a je naprosto principielně identický s nacismem. Zatímco ožralého hajlujícího skinheadského ubožáka budou soudit a snad ho i odsoudí, komunističtí soudruzi ve vší střízlivosti a hrdě plánují, jak tady s kdekým zatočí a mají dokonce zastoupení v parlamentu; holt naše orgány činné v trestním řízení si svoji práci představují poněkud svérázně. Bodejť by ne, když je podporuje sám pan prezident – sice mu vadí, když jakéhosi jeho kamaráda podnikatele Peciče podezřelého v kauze H-systém odposlouchávají, jejich nečinnost v jiných kauzách mu evidentně nevadí, naopak.
Je zajímavé srovnat, jak se ke komunistům choval Havel a jak se k nim chová Klaus. Havel s komunisty v klidu vyjednal převzetí moci a nenechal je rozvěsit po lucernách. Po dobu svého prezidentování se však ke komunistům choval značně chladně a zásadně s nimi nekomunikoval. Za tyto své postoje byl Havel mnohokrát kritizován. Jednak byl označen mnohými za komunistickou svini, protože s komunisty řádně nezatočil, když prý ještě mohl, ale potom byl rovněž svině, protože tím, že nejednal s komunisty, vlastně opovrhoval občany s legitimním politickým názorem. Havla můžeme samozřejmě kritizovat za spoustu věcí. Podíváme-li se však na rozdíl v chování Klause a Havla, Klaus s komunisty mluví a navíc v mnoha svých prohlášeních směřuje k tomu, že je vysoce morální a správné komunistické zmrdy tolerovat, protože babrání se v minulosti prý nikomu neprospívá. Tímto postojem pan profesor tak trochu ruší staré zaběhané pořádky. Je v zájmu celého národa, aby se jeho jednotliví občané navzájem mezi sebou smířili. To však vyžaduje především aktivitu těch, kteří páchali nějaké zlo. Nelze odpustit zmrdovi, který o odpuštění nestojí a s drzostí sobě vlastní se staví do role oběti. Člověk se ptá, co to má všechno znamenat. Klausovy výroky typu „zapomeňte na komunisty“ až nápadně korelují s výroky z minulého listopadu, když tvrdil, že převrat nezpůsobila hrtska statečných, která se nepodělala před komunistickým režimem a která provozovala disidentské hnutí, nýbrž vohnout Pepa, rozkradač majetku v bývalém socialistickém vlastnictví. To ukazuje, jaký typ občanů pan profesor upřednostňuje ve svém zorném poli a jakých občanů chce být prezidentem. Je otázkou, proč to pan profesor dělá, naskýtají se tři možná vysvětlení.
1. Pan profesor neví, jak to chodí mezi slušnými lidmi. Nezná základní paradigma hříchu a odpuštění, na kterém je založeno fungování slušné společnosti, místo tohoto paradigmatu podsouvá paradigma nové: ke zločinu nepatří trest (přece si zločinec nemůže nést „cejch“ do konce života), zapomeňme na zločin, nebabřeme se v minulosti, nechme to na odbornících (ti přece dokáží lépe a radostněji minulost krásně překroutit). Odpuštění bez přiznání viny je povinností každého občana, asi tak jako ekonomická solidarita ala Vladimír Iljič Špidla. Na rozdíl od daní, odpouštět vás přece nic nestojí, takže to ani nemůže bolet. Pokud by platila tahle premisa, prezidentův projev by byl důkazem nade vší pochybnost, že onen pán patří mezi zmrdy, protože ti vyznávají stejná pravidla a paradigmata.
2. Pan profesor se chce zalíbit komunistům a vohnoutům, kteří komunisty podporují. Chce být prezidentem ještě o 20% lidovějším, aby ho podporovali ne 3 ze 4, nýbrž 9 z 10 občanů. Jde tedy o klasické populistické gesto. Pokud platí tato premisa, pak logicky platí i premisa číslo 1.
3. Pan profesor má rád komunisty. Ostatně komunisté dělali jeho rodné straně vždy velmi dobrou službu. Když byl pan profesor ještě se svými modrozmrdy ve vládě a nebyl schopen občanům nabídnout skutečné řešení, bylo vždy proti komu mobilizovat. Nyní v opozici je to základní partner k potlačení byť sebemenšího konstruktivního počinu růžovočerné zmrdivlády podle hesla čím hůře tím lépe. Komunisté se svým nulovým koaličním potenciálem nikdy legitimně vládnout nebudou, nicméně apatie, snížená volební účast, a tím zvyšující se preference komunistů způsobí polarizaci politického spektra – strach z roustoucího vlivu komunistů vžene spoustu slušných lidí do modré pasti. Pokud platí tato premisa, pak logicky rovněž platí premisa číslo 1.
Možná by bylo dobré, aby pan prezident v rámci objektivity a rovného přístupu pozval na hrad rovněž zástupce nazi skinheads, aby tak ještě svobodněji a demokratičtěji prezentoval, že má úctu ke každému politickému názoru. Těžko říct, jaká je skutečná motivace pana prezidenta profesora Václava II. Narcise k tomu, aby pronášel na veřejnosti podobná moudra. Osobně si myslím, že nechápe, jak to chodí a že na všech třech bodech bude něco pravdy. To rozhodně nelze brát u nejvyššího reprezentanta státu na lehkou váhu. Kdesi na tomto webu padla otázka, co to je radikální odzmrdění. V politice musí jít nutně o proces zdola. Politici budou dělat průsery a kašlat na lidi do té doby, dokud je ti lidé budou volit. Pokud je volit budou, nikdy nepřestanou. ODS se svým čestným předsedou měla již dávno zmizet v propadlišti dějin, protože se však spousta lidí bojí komunistů, nestalo se tak. Místo toho se těší velké popularitě a to jenom proto, že nyní mají máslo na hlavě zase jiní zmrdi. Lidi slyší na nové volební programy starých stran a myslí si, že staronové politické panoptikum přinese lidem prosperitu. Přestože bych si sám přál, aby tomu tak bylo, obávám se, že prosperita se zmrdy nehrozí.
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)