Pracuji jako řidič z povolání. Přes 8 let trávím téměř veškerý čas od nedělního do pátečního večera za volantem 40-ti tunové návěsové soupravy. Jezdím – naštěstí – výhradně do západních zemí (Evropa pro mě končí v Jablunkově), kde je rozdíl v mentalitě řidičské komunity oproti Čechám opravdu znatelný.
Zejména ve skandinávských zemích, na bohy zatraceném ostrově (Spojené království) nebo v zemi tulipánů, sýrů a větrných mlýnů. Na silnicích převažuje ohleduplnost, úcta, a svým způsobem i klid, oproti naschválům a prasárnám, jevům tolik oblíbeným v Banánové republice. Tolik slovo úvodem.
Nedávno jsem na D-F znovu četl článek Ksindl na silnici. Připomnělo mi to zážitek, který mi minulý měsíc patřičně zpestřil odpolední cestu domů po dálnici D5.
Vracel jsem se z Irska, v pátek odpoledne jsem přejel hraniční přechod Rozvadov a vedl svůj Long vehicle po D5 směrem na Prahu s úmyslem pokračovat po D8 do místa svého bydliště v severních Čechách.
Mezi Berounem a Prahou se však objevil zádrhel. Z mých představ horké vany a večerního lenošení u TV mě vytrhly blikající výstražná světla aut jedoucích přede mnou v obou pruzích dálnice, rozsvěcení brzdových světel a postupné „rozblikávání“ všech aut přede mnou. Nu což, máme tady nějakou kolonu. Sáhl jsem po červeném vypinači s trojúhelníčkem, pomaloučku začal brzdit a během chviličky jsme už stáli. Kolona se nehýbala přes 5min. Mezitím mě zprava přes odstavný pruh podjely dvě auta (kravaťák v Octavii Combi – motorizace jsem si nevšiml, ale věřím, že na benzín to nejelo, a pak stříbrná Toyota LandCruiser).
Kolona se pomaloučku rozjela, během chvilky se ale zase stálo. V pravém zrcátku jsem viděl, že za mě se chce nacpat z odstavného pruhu černá octavia. Za mnou stojící Transit byl však příliš blízko u mě a na spěchajícího manažera v chrochtávce už jaksi nezbylo místo. Takže zůstal stát jen předním rohem za mnou, zbytkem auta v odstavném. Během několika vteřin jsem zaslechl houkání a v pravém zrcátku zahlédl sanitku jedoucí odstavným pruhem. Protože odstavný pruh byl částečně zašpuntovaný skoro polovinou nejrychlejšího auta planety, sanitka ho objížděla snad s 10cm rezervou na každé straně, na té pravé téměř olizujíc svodidla. (mimochodem – když jsem viděl, že jede sanitka, popojel jsem cca 2m dopředu a doslova se „nalepil“ na escorta přede mnou – aby se mohl spěchající žokej TDIčkového zázraku zařadit za mě a uvolnit místo sanitce. Co myslíte, zařadil se za mě, nebo zůstal stát jako kretén půlkou auta v odstavném…? :D )
Jen co sanitka projela odstavným pruhem kolem mě, hned za ní následovala opět černá octavia a za ní černé obláčky. V pravém zrcátku jsem zahlédl, že se do odstavného pruhu začíná cpát zase několik osobáků s chutí podjíždět kolonu zprava. Asi pět aut za mnou stál kamion, který si prostředkem auta najel na dělící čáru a tímpádem zatnul spěchálkům s chutí vrhat se do odstavného pruhu tipec. Kolona začala pomalu popojíždět, takže i já jsem si najel pravýma kolama do prostředku odstavného pruhu, a levýma zůstal v pravém pruhu. Kdyby náhodou jela další sanitka nebo hasiči, samozřejmě se zařadím zpět, ale spěchající zmrdy pouštět nebudu. Samozřejmě se za mnou během chvilky objevilo několik aut, zběsile blikajících, na což jsem vůbec nereagoval a setrvával na dělící čáře.
Kolona stále popojížděla; sice krokem, ale popojížděla. Různému přejíždění, řazení a „rošádě“ v pruzích přede mnou jsem nevěnoval nijak velkou pozornost. Najednou z levého pruhu vjel přede mě mírně otlučený, asi tříbarevný Passat B4, a zastavil téměř napříč mým pruhem. Říkám si „Co tady magoří?“, a zastavil hned za ním. Dveře řidiče Volkswagenu se otevřely a ke mému autu se přihnal, řekl bych, téměř ukázkový prototyp zmrda. Šusťákové tepláky, bunda stejného vzoru, adidasky, kolem krku stříbrný řetěz (pardon, možná to byl jen nerezový obojek ze zverimexu, je to levnější) a vyholená hlava. V ruce držel kovovou tyč. Přiběhl k mojí kabině, podíval se na mě do třímetrové výšky a zakvílel vysokým hlasem, ne nepodobným vykastrovanému eunuchovi: „Bavíš se dobře, Ty píčo? Co si o sobě myslíš?“ Protože jsem flegmatik, člověk poměrně bezkonfliktní a částečně vychovaný pohodovým stylem jízdy většiny západních zemí, šusťákové soupravě v klidu povídám „Hele klid, za chvíli se to rozjede, tak to všechno můžeš předjet normálně po dálnici. Takhle tam nemůžou sanitky…“ to jsem už nedopověděl, protože šusťáková souprava se rozmáchla a kovovou tyčí mi rozbila zrcátko. Ještě nutno podotknout, že nejezdím Liazkou, u které stojí zrcátko pár korun, ale Scanií, kde se cena zpětného zrcátka přibližuje průměrné české mzdě.
Vystoupil jsem z auta a říkám šusťákové soupravě „Jsi vůbec normální?“. Zmrd zareagoval dalším máchnutím tyče, cílem však nebylo moje auto, ale má tělesná schránka. Ránu jsem dostal do předloktí, ale druhou rukou jsem mu tyč chytil a vyškubnul z pazoury. Najednou – jako po cvaknutí kouzelným přepínačem – se ze zmrda stal plachý beránek. Vyplašeným pohledem pokukoval po mně, po železné tyči v mojí ruce, a po střepech a kouscích plastu ze zrcátka. Nejsem ale žádná agresivní gorila, abych šusťákovou soupravu tou tyčí seřezal nebo mu zrušil toho jeho ošuntělýho prasáta. Tyč jsem hodil přes svodidla. Sotva přistála 20 metrů za svodidly na louce, zaslechl jsem za sebou dusot dvou párů sprintujících nohou doprovázený slovy „Co tady zkoušíš, Ty sráči?“. Přiřítili se ke mně dva „strejdové“, každý cca 120 kilo, tak 50 let, vzhledově něco jako méně foremný Karel Loprais. V tu chvíli mi jen prolétlo hlavou, že teď mi nastanou opravdu krušné chvíle. Jaké bylo moje překvapení, když jeden ze strejdů chytil šusťákovou soupravu pod krkem (doslova) a „odložil“ ho na bok mého návěsu s úsilím, jaké já potřebuji asi na odhození míče při basketu. Sotva šusťáková souprava přistála na mém návěsu, ani se nestihla rozkoukat a už chytila ránu pěstí velikosti medvědí nohy od druhého strejdy. Dokud si šusťáková souprava nezakryla ksicht rukama a zkoušela se kolem sebe ohánět – zřejmě snaha o útok, strejdové do něj bušili jako do fackovacího panáka. Já jsem jen stál u nich a ani se nehnul.
Asi ze tří osobáků, co stáli v levém pruhu, vystoupilo několik lidí, ať ho jako už necháme být. Zmrdík v šusťákové soupravě, s mírně pochroumaným krvácejícím ksichtem, se potupně odplazil do svého VW a hrozně dlouho někomu telefonoval.
Nakonec vyšlo najevo, že Lopraisové byli ze žlutého kamionu pardubické dopravní firmy pojmenované po jejím majiteli, a celou dobu jeli za mnou. Zmrdík s passatem zkoušel to samé i na ně, když ho nenechali podjet kolonu zprava – přiběhl k nim s tyčí, jako že jim rozbije přední okno. Jeden z Lopraisů jen otevřel dveře, a když zmrdík viděl jeho medvědí figuru, jen zahuhňal nějakou poznámku o tloušťce a zalezl zpátky do passata. Strejdové pak ale viděli zmrdíkův manévr přede mnou a následnou destrukci zrcátka, což jim „zapálilo koudel“ a přiběhli šusťákovou soupravu poučit o chování na silnici. Nejvíc se mi ale líbilo, jak zmrda mlátili – jakoby „po staru“, seshora, podobně jako to kdysi dělával Bud Spencer. :-)
Krátce po ručním vyřešení záležitosti se šusťákovou soupravou jsem volal šéfovi, co s tím zrcátkem. Ze začátku zrovna nadšený nebyl, po detailním vylíčení dalšího průběhu incidentu se ale opravdu pobavil a potěšil mě sdělením, ať zrcátko neřeším, že se vezme ze shořelé Scanie, která stojí ve firmě na dvoře. Takže pohoda…
Protože měsíčně najezdím kolem 15.000 km a převážně v západních zemích, nikde jinde nevidím takové chování a tak velké množství zmrdů, ksindlů a jiné havěti na silnici, jako v ČR. Je pravda, že jezdit přes Německo je za trest (díky tomu, že Němci jsou nejhorší řidiči, co znám – i když v některých tiskovinách se píše něco jiného), ale neumím si v žádném případě představit, že by se Němec snažil podjíždět kolonu přes odstavný pruh, aby si pomohl o pár aut dopředu. Natož aby na mě vyletěl s tyčí v ruce, že jsem ho nepustil. A to ani nemluvím o takovém Holandsku nebo Anglii, kde jsou řidiči (a lidé všeobecně) už na úplně jiné úrovni.
(3x známkováno, průměr: 1,33 z 5)