Tak jsem se na 1. máj – lásky čas, kterýžto letos připadl na neděli, ocitnul kdesi, kde zrovna běžela TV Nova a v ní jeden z finálových večerů soutěže Česko hledá superstar. Jednalo se o první vysílání pořadu, kdy jsem se při jeho vysílání nacházel před televizní obrazovkou.
Protože celý pořad trval na můj vkus docela dlouho, začal jsem se v jejím průběhu nudit a hlavou se mi začalo všelicos honit.
Nejdříve jsem přemýšlel, PROČ je celý pořad tak dlouhý – více by se mi líbilo rychlejší odzpívání, ať to má šťávu, vypustit představování soutěžících a zkrátit pindy poroty. Ale uvedená omáčka z keců poroty a blábolů omýlaných pořád dokola asi vytváří atmosféru a lesk celé soutěže a díky nim je to celý víc „kůůůl“. Tady jsem dospěl k poznání, že superstar je leštěný prd.
Smíšený pocit byl z výkonů soutěžících – pozitivní zjištění bylo, že zpívat docela umějí, ale výběr repertoáru sestávající se starých vyčpělých hitů – nudné a nezajímavé.
Potom jsem se na soutěž zkusil podívat očima soutěžících – koneckonců hudebně byli na určité výši a tak i blbá soutěž jim může v hudební kariéře pomoci. K jejich rozvoji by teoreticky měly pomoci postřehy poroty. Ovšem pindy, které jsem slyšel – např. výtka jedné ze soutěžících, že nezpívá píseň Láska je láska dosti švihle – nevím, nevím.
Proto jsem kecy poroty pouštěl jedním uchem tam, druhým ven, ale nakonec se mi slily do jednoho závěru:
„Není to tak nějak vono.“
A to bylo něco, s čím jsem musel souhlasit – opravdu ve mě zůstal pocit, že to není vono. Vždyť kdo má vlastně být superstar a na základě čeho se vybírá? Jak jsem pochopil, tak primárně to závisí na počtu SMS od lidiček, kteří superstar sledují, sekundárně na odzpívání vybraného starého již poněkud vyčpělého hitu.
Nezpochybňuji hudební nadání soutěžících, nějaké tam rozhodně bude. Pokud soutěžící uspěje v superstar a bude pokračovat směrem, kterým ho úspěch v superstar vystřelí, bude se jeho kariéra na poli šoubyznysu pohybovat mezi těmito mantinely:
Buď bude dlouhodobě úspěšný a pak se časem stane nesmrtelným zombie na české hudební scéně podobně jako třeba Kája Gott nebo soudružka Helena Vondráčková. Nebo tak úspěšný nebude a nějakou dobu bude produkovat hudební průjem jako kdysi třeba Michal Penk nebo Sagvan Tofi. Nezávisle na délce kariéry však půjde o finančně zajímavou záležitost.
Co se týče mě, není to nic, co by mě zajímalo. V hudbě bych od nových tváří slyšel raději něco jiného, něco osobitého. Mám ale dojem, že úspěch v superstar znamená konec osobitosti.
Zájem provozovatelů superstar bude někde jinde – cílem bude najít nový ksicht, který by se dobře prodával. Taky po hudební stránce nepůjde o nalezení něčeho zajímavého, ale nalezení něčeho, co se prodá co největšímu počtu lidí.
A v této souvislosti bude působit ekonomický argument – kariéra zombie na české hudební scéně zajistí život ve vatě, kdežto chtít se prosadit něčím svým je trnitá cesta s nejistým výsledkem, byť v případě úspěchu je šance i na úspěch mezinárodní. Pokud si ale vzpomenu na hudbu, kterou poslouchám, bojím se, že mnoho takových odvážlivců nebude. Spíše se dají očekávat opačné případy, namátkou vzpomenu tyto tři: Bára Basiková už asi hudebně nikdy nepřekoná své výkony s kapelou Stromboli, Janek Ledecký byl kdysi členem zajímavé skupiny Žentour a Ilona Csáková přestala být hudebně zajímavá odchodem od kapely Laura a její tygři.
V tomto ohledu mám do budoucna obavu, že místo toho, že mě čas od času překvapí nová zajímavá muzika, se na mě bude linout stále větší množství průmyslově vyráběných hudebních sraček.
(Zatím nikdo nehlasoval)