Struktura dotací

Featured Image

Tento text volně navazuje na včerejší článek „Vrtěti psem“, se kterým rozhodně souhlasím, nicméně bych rád trochu rozvinul jedno téma, kterého se autor letmo dotkl, když vyčítal Janu Jetmarovi, že při své adoraci EU sice poukázal na necelých šest set miliard, jež unie poslala do ČR formou dotací, nicméně tak trochu zamlčel těch skoro dvě stě miliard zaplacených českým daňovým poplatníkem směrem opačným, tedy do EU; něco podobného je samozřejmě od pana Jetmara hrubě nekorektní, leč i opravený závěr, že „jsme dostali 410 miliard v náš prospěch“, považuji za hrubě zavádějící.

Sečteme-li všechny peníze, které odešly z EU do ČR, a odečteme-li od nich finance zaplacené z ČR do EU, dostaneme možná vysoké kladné číslo; to ale zdaleka neznamená, že celková bilance je tolik korun „v náš prospěch“; a existuje bohužel celá řada kumulativních důvodů, proč tomu tak není. Ačkoliv volný trh nelze predikovat a náklady ztracených příležitostí v tomto případě nemohou být vyčísleny, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby skutečná bilance byla ve skutečnosti pro občany ČR zatraceně moc záporná; a protože se nejedná o hru s nulovým součtem, nýbrž záporným (vysvětlím níže), není ani vyloučeno (a já osobně to považuji za nanejvýše pravděpodobné), že skutečná bilance je záporná pro všechny zúčastněné s výjimkou nějakých bruselských úředníčků či politiků.

Než přejdu k důvodům utilitaristickým, nemohu si odpustit faktor zcela nevyčíslitelný, leč dle mého názoru naprosto fatální: Jak draho nás asi přijde všechno to omezování svobody z Bruselu? Teď nemluvím o nějaké byrokracii (tu rozeberu níže), nýbrž o takových věcech jako omezování svobody projevu na Internetu, k čemuž EU školí naše ministry a politiky. Kolik bude stát rozklad společnosti skrze naprosto destruktivní uprchlickou politiku Angely Merkel včetně povinných kvót? Jak byste vyčíslili dopad povinné politické korektnosti, kterou nám sem EU tlačí a která pochopitelně vyvolává reakce v podobně radikalizace společnosti? Na kolik vyjde pokřivení jedinců pracujících v neziskovkách živených z evropských peněz, ovlivňování českého školství a s tím související – promiňte mi ten výraz – mrvení hodnotového žebříčku příštích generací?

Dále tu máme, jak autor původního článku správně poznamenal, různá Čapí hnízda a podobné projekty, kam evropské peníze sice tečou, leč rozhodně bych pro ně nepoužil výraz „v náš prospěch“, tedy pokud ti „my“ mají být slušní lidé žijící v této zemi, nikoliv ti největší grázlové; předpokládám, že krom Čapího hnízda, které je docela medializované, budou existovat mraky dalších podobných skvostů, jež však proběhly v daleko větší tichosti.

Krom peněz pro Babiše, jež jsou sice z pohledu daňového poplatníka vyhozené, nicméně alespoň neškodí, tu máme další kategorii dotací, jejíž efekt je přímo záporný; sem patří jednak peníze použité k nejrůznějšímu fízlování (například projekty proti nenávisti na Internetu, avšak zdaleka nejen), ale také dotace, pro jejichž „přiklepnutí“ musel příjemce udělat něco zjevně škodlivého, co by se na volném trhu sice nikdy nevyplatilo, ale kvůli přerozdělování je z toho dobrý byznys – jedná se například o dotace, na které mají nárok firmy, jež vytvoří mimopražská pracovní místa; a protože jde o velké miliony, leckterý podnikatel nelení zrušit svou pražskou firmu, založit jinou kus za Prahou a shodou okolností tam najmout přesně ty lidi, kteří pro něj pracovali předtím. Papírově tedy vytvořil pracovní místa v chudším regionu, ve skutečnosti to není nic než bezbřehé plýtvání vším (časem na byrokracii, stěhování a dojíždění, pohonnými hmotami a tak dále; nemluvě o dopadu na dopravu a všech možných dalších efektech toho, že lidé tvoří takové nesmysly).

Dobrá tedy, zbytek peněz jde na „něco užitečného“; jak se ale poznají užitečné věci? No přece že z nich plyne více užitků, než kolik stojí zdrojů; a umíme to nějak měřit? Vlastně ano – užitek lze zjistit podle toho, kolik jsou za danou věc lidé ochotni dobrovolně zaplatit, zatímco cena zdrojů jsou náklady; výsledek je jasný – užitečné je to, co si na sebe vydělá. Zatímco dotované jsou typicky právě takové projekty, které si na sebe schopny vydělat nejsou, tedy ty neužitečné. I když něco může vypadat na první pohled přínosně, skutečně přínosné je to jen tehdy, pokud lidé dobrovolně cenu dané věci zaplatí; jinak je tomu právě naopak.

Ostatně zkusme si to představit na trochu konkrétnějším příkladu: Řekněme, že z EU dostaneme trojnásobek toho, co odevzdáme; dále buďme velkorysí a předpokládejme, že „evropské hodnoty“ nekřiví naši společnost, že dotace nedostávají žádní Babišové, že nikdo pro dotace nepřemístí svou firmu za Prahu a že se v rámci přerozdělování žádné peníze neztratí, prostě trojnásobek toho, co odvedeme EU, se vrátí na takzvaně „užitečné projekty“. To mohou být nejrůznější kulturní či tělovýchovné akce, knihovny, turistické trasy, cyklostezky, muzea, údržba památek a podobně; ty finance jdou samozřejmě na daleko více věcí, ale pro náš příklad se na chvíli zabývejme těmito, neboť zde lze dotaci přirovnat ke slevě na vstupném (či úplnému odpuštění vstupného) výše uvedených akcí (EU zadotovala jejich chod, lidé tam tedy mohou nyní levněji, případně i zdarma). A teď otázka na každého z čtenářů: Zaplatili byste tisícovku cash za to, abyste dostali tři tisíce slevu na nejrůznější akce, které si však nemůžete sami zvolit, neboť výběr provede úředník EU? Protože přesně toto odpovídá současné realitě, jen ty tři tisíce z mého příkladu jsou sumičkou značně přehnanou.

A konečně tu máme náklady na starou dobrou byrokracii; jednak se jedná o tu, jež někdo musel vykonat proto, aby nějaký ten příspěvek z EU vůbec dostal, ale především jde o papírování, které přibylo naprosto všem, včetně těch, kdo o žádné dotace vůbec nežádali. Já osobně už jsem na doprogramovávání funkcí nejrůznějších informačních systémů, které jsou tam jen proto, že je vyžaduje nějaká evropská legislativa, strávil už velké stovky hodin, jež mohla naše firma prodat za hodně přes milion, kdyby mě místo toho pronajímala; předpokládám, že účetní a sekretářky na tom budou s časem zbytečně vyplýtvaným na evropskou byrokracii spíše ještě hůře. O kolik by vzrostla naše životní úroveň, kdyby všichni tito lidé věnovali onen čas něčemu skutečně produktivnímu? Spočítat to sice dost dobře nelze, ale i tak se obávám, že oněch „410 miliard v náš prospěch“ zdaleka není taková výhra, jak si pan Jetmar myslí.


Související články:


12345 (4x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
864x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 21:25
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!