Poslední dobou se jakoby vyrojily články, jejichž poselství bych si dovolila shrnout jako „Všechny matky jsou tupé krávy a zneužívají naší dobroty. Zatrhněme jim to!“
Není to tak. Tupých krav je sice většina, bohužel, a jsou tudíž nejvíc vidět, ale každá ženská s dítětem/dětmi nemusí být nutně dementní, stejně jako nemusí být každý cigán zloděj a flákač. Je hrozně jednoduché házet všechny do jednoho pytle, a na internetu je to ještě jednodušší. Je hrozně jednoduché se ve společenství lidí, kteří si myslí zhruba totéž (jinak by d-fens nečetli), ujišťovat navzájem o své pravdě. Možná to tak není, ale já z toho ten dojem mám, a proto bych se ráda zastala všech matek (případně i otců), kteří nejsou dementní, kteří se tady nemůžou bránit a kteří vám všem nemůžou vysvětlit, že v něčem nemáte pravdu, a to z jakýchkoli důvodů.
Čítám D-FENSe docela dlouho, nicméně ne pravidelně. Jsem totiž mimo jiné matka, a po několika měsících marných snah poušet se v diskusích vysvětlit aspoň částečně některé věci jsem to začala považovat za naprostou ztrátu času. Kdo chce psa bít, hůl si najde, a jedna vlaštovka jaro nedělá (tímto zdravím tetu Kateřinu). Uvědomte si, prosím, že vytvářením škatulí, házením lidí podle několika společných vlastností do jednoho pytle a používáním kategorických tvrzení se sami umisťujete do krabice s nápisem NEPROZŘETELNÍ (chtěla jsem napsat volové, ale kašlu na to).
Takže: existuje jistá skupina lidí, kteří se snaží žít podle nějakých pravidel (svých) v rámci nějakých jiných pravidel (daných společností, státem, zemí, zákony, whatever). Do této skupiny patří i podskupina lidí, kteří mají děti – a teď se mi hodí konkrétně skupina žen, které pracují a mají děti. Snaží se jim v rámci svých pravidel vštípit to, co považují za důležité a skupina (pozor, zjednodušující pojem) „dementních matek“ k nim má stejný vztah jako k vám. Tím vzniká situace, kdy část skupiny stojí na okraji, nenáviděna svým okolím.
V podstatě můžu mluvit dál už jenom za sebe, a z téhle pozice bych vás ráda informovala o tom, že bych velmi ocenila, kdybyste se všichni pokusili v případných odsudcích a komentářích (jak ve virtuálním, tak v reálném světě) být aspoň trochu spravedliví. Ne všichni sledují telenovely. Ne všichni pracují pět hodin denně, a to ještě jenom když na ně někdo kouká. Ne všichni mají po ruce deset pomocníků. Některé, a teď nevím, jestli napsat z nich nebo z vás, nejlepší bude asi říct Z NÁS, nemají v dané situaci, která vás tolik obtěžuje, příliš na výběr.
Přirovnala bych to asi ke zprávě „Zemřel další motocyklista“. Většina lidí informaci dekóduje jako „nějakej dárce zase jel rychle, dobře mu tak“, menšina lidí se ještě před definitivním odsouzením zajímá o celou situaci. Ráda bych, aby všichni byli tou menšinou. Nemusíte dělat podrobné výslechy a průzkumy. Stačí, když nebudete automaticky všechny házet do jednoho pytle. Dítě v autobuse může brečet prostě proto, že je nemocné a unavené a jeho matka, která si shodou okolností nenarazila pracháče, ale žije s člověkem, kterého má ráda i přes jeho nevysoký plat, s ním jede domů, a vnímá především jeho problém, nikoli vaše podráždění, a přemýšlí nad tím, jaké má vyhlídky v nejbližších dnech.
Nechci bránit slepice, které tupě nechávají svá nevycválaná kuřátka dělat cokoli. Chci jen jedno: abyste se před jakýmkoli odsudkem nejdřív přesvědčili o tom, že se nechystáte urazit (jo, to je to slovo) ženskou, která stejně jako vy platí daně a k tomu vychovává lidi, kteří vám budou za čtyřicet let přispívat na důchod. Napřed se zamyslete nad tím, zda i vaše matka byla dementní kráva, zda i vaše přítelkyně bude (pokud nedejbože budete mít nějaký šklebáky) dementní matka a vy dementní otec, a třeba i nad tím, jestli vy nejste součástí tupého stáda, nadávajícího na cokoli co vám nevyhovuje.
(Zatím nikdo nehlasoval)