Střední škola

Featured Image

Před nějakým tím rokem jsem maturoval na jisté střední škole zaměření elektro/IT, i rozhodl jsem se napsat něco o tom, jak výuka na takové škole prakticky vypadá. Nakolik to bude možné, vyhnu se hodnocení a osobním názorům. Hlavní částí článku bude strohý popis toho, co jsem na škole viděl; čtenář nechť si vytvoří názor sám.


Předesílám, že tato škola má v okolí dobrou pověst.

Na jedné z prvních hodin matematiky byl žák, který neuměl spočítat 3+1/2. Nakonec mu to učitelka nakreslila – když máš tři koláče a k tomu půlku, kolik máš koláčů? Tento žák odmaturoval v řádném termínu.

Jednou jsem byl požádán o doučování z matematiky žáka, který byl ve třetím ročníku střední školy s maturitou a nevěděl, kterak spočíst průměr dvou čísel. Jeho další osudy mi nejsou známé.

Měli jsme hodiny praxe, kde se učilo mimo jiné pájení. Vrchol tohoto však byl připájet asi pět součástek na plošný spoj s vrtanými děrami, tedy nejjednodušší případ, jaký se v může vyskytnout. Kdyby jste absolventům této školy dali hromadu součástek a schéma, ať to zapájí, měli by problém, protože s úkolem takového druhu se ve škole nesetkali.

Na těchto hodinách se také učila manuální práce, konkrétně základní práce s plechem – pilník, kladivo, vrtačka, nůžky. Komu to nešlo, za toho to udělal učitel či spolužáci. Naštěstí těch bylo minimum.

Na škole byl předmět Operační systémy. Náplň: Linux v textovém režimu, zprovoznit primitivní webserver a DNS. Tedy úkoly na úrovni IT podržtašky, avšak učitel se výuce přiliš nevěnoval, takže mnohým se úkoly splnit nepodařilo a nikdy se nedověděli, kde udělali chybu.

Učilo se zde i programování, a to C# a PHP, patřící mezi nejjednodušši jazyky. Řešené úlohy byly typu implementujte Caesarovu šifru nebo vytvořte kalkulačku, která umí sčítat, odčítat, násobit a dělit. Když měl program třicet řádků, bylo to hodně. Zde jsou některé vzorové kódy, které jsme dostali k přípravě na maturitu.

Přesto s tím žáci měli problémy a podvádění u implementačních zkoušek bylo běžné. Pokud by absolventi této školy dostali triviální úlohu typu „tady na serveru máš data, napiš skript, který je přečte a zobrazí na webové stránce nějakou statistiku“, jsem přesvědčen, že nejméně polovina by to vůbec nedokázala, nebo by se s tím patlali celé dny. A to se z programování maturovalo. Jenže jen z teorie.

Elektrotechnika. Vrcholem tohoto předmětu byly Kirchhoffovy zákony, které se však nezkoušely, ani nebyly pořádně vysvěleny. V teoretických testech žák většinou dostal pár veličin, ty se dosadily do vzorečku a něco se spočítalo, přičemž obvykle byl jen jeden vzoreček, do kterého dané veličiny „pasovaly“. Praktickou využitelnost takových znalostí si jistě každý představí sám.
Praktická cvičení pak bývala na úrovni změření rozdílů mezi skutečným a jmenovitým napětím nějakého zdroje apod.

PC hardware. Rozebrat a složit počítač, znát jeho komponenty. Úroveň mírně pokročilý uživatel Kdo by čekal alespoň základy toho, jak kusy křemíku a mědi mohou dělat tak složité věci, bude zklamán.

Hardware obecně. Zde se toho učilo poměrně dost – jak funguje transistor, dioda, kondensátor, probíraly se některé jednoduché integrované obvody jako čítače či logická hradla, a tyto se i zapojovaly, přičemž nejsložitější výtvory byly typu „čítač stisknutí tlačítka se sedmisegmentovým displejem“. V porovnání s ostatními předměty obsáhlé, ale v praxi se vyskytující obvody budou asi trochu složitější.

Principy se sice nemění – pořád jsou to součástky s nějakými vstupy a výstupy, takže inteligentní žák by nejspíš byl schopen těchto zkušeností využít pro rychlou aklimatisaci u náročnějších problémů – ale pořád platí, že školní úlohy byly triviální.

Počítačové sítě. Teorie zde bylo hodně, do té míry, že na vysoké škole byl pak pro mne tento předmět spíše opakováním, ale k prolezení stačila jen malá část toho.

Praktická cvičení obsahovala věci jako nastavení parametrů LAN sítě, routerů, VPN serverů apod., takže věci, které s pomocí internetu zvládne i pokročilý uživatel. Nicméně všechnu práci obvykle odvedla pětina až čtvrtina nejlepších žáků a ostatní měli víceméně volnou zábavu.

Anglický jazyk. Všichni žáci se shodovali, že se angličtinu naučili z internetu, PC her apod. – školní výuka jim prý nic nedala. Čemuž se nelze divit, protože nároky byly opravdu nízké. Byli tací, co měli problém dát dohromady pár vět, nebo měli strašnou výslovnost (v paměti mi utkvělo „cash“ vysloveno jako „kíčej“), ale i ti prolezli.

Chemie. Jen v prvním ročníku, museli jsme umět značky všech prvků, spoustu názvosloví, valenční vrstvy atomů nebo jak se to jmenovalo, zkrátka jeden z nejtěžších předmětů. Za pár měsíců, popř. týdnů po vysvědčení to každý zapomněl a nikdy nepoužil.

Občanská nauka. Opět poměrně obtížný předmět, vyžadoval biflování filosofických směrů, právních zásad apod. Nějaké poučení o zásadách interakce se státní mocí ve stylu FSM by však člověk čekal marně. Stejně tak argumentační klamy.

Na druhou stranu, do naší školy býval zván právník, který o právu pro běžného smrtelníka vykládal a ten již základní rady v tomto směru dával. Bohužel málokdo z nás mladých a hloupých to tehdy bral vážně.

Databáze. Základy Microsoft Access a jednoduché SQL dotazy. Valná část maturitních prací toto využívala, většinou ve formě jedné tabulky s nějakými jednoduchými údaji. Měl jsem co do činění s jednou reálnou databásí a mohu potvrdit, že průměrný absolvent této školy v životě nic takového neviděl.

Multimédia, ICT, počítačová grafika, CAD. Kancelářské programy, se kterými stejně umí pracovat každý, a nějaké to hraní si s grafickými programy (hlavně Photoshop, což byla spíše volná zábava) a AutoCADem. Nic, co by pokročilý uživatel počítačů nedokázal ovládnout během pár hodin.

Zajímavý je také fakt, že nejméně polovina učitelů odborných předmětů měla vedlejšáky mimo školství, a někteří tuto práci dělali i ve škole.

To by bylo k běžné výuce. Teď něco o maturitách.

Obecně platí, že kdo maturitu neudělal, to byli hlupáci, co na tu školu chodili zbytečně, protože si odtamtud nic neodnesli. Kdo aspoň něco uměl, prolezl.

Odkaz na kódy z programování jsem sdílel výše. Zde jsou pak otázky k maturitě.
Může se zdát, že k úspěšnému složení takové maturity je třeba znát mnohé, ale opak je pravdou.

U zkoušky z programování byla hlavní část zkoušky taková, že na papíře byl kus kódu o nějakých deseti řádcích a bylo potřeba ho vysvětlit, pak přidat pár vět k vylosovanému tématu a nazdar.

POS bylo podobné – kdo aspoň věděl, oč jde, byl v pohodě, nic složitého se nevyžadovalo.
Dokonce jistý žák si z POS vylosoval otázku 15. Řízení přístupu na sdílené médium. Nevěděl, co to to sdílené médium je, ale učitel z něj stejně něco vypáčil a žák prošel.

Maturita z matematiky pak byla vysloveně TRIVIÁLNÍ. Žádná imaginární čísla, analytická geometrie, matice, soustavy rovnic apod. tam nebyly. Většinou jen slovní úlohy, na které stačila trocha inteligence a znalosti ze základní školy. Pro toho, komu matika jde, to je formalita. Vysokoškolská matematika je úplně někde jinde.

Angličtinu a češtinu pak dá každý, kdo tyto jazyky nějak rozumně ovládá.

Praktická maturita.

Zde je několik anonymisovaných presentací k maturitním pracem. Jakkoli je to dost omezený zdroj informací, je to lepší než nic. Číslo 1 a 2 jsou typické práce – velmi jednoduchá aplikace, která je nicméně mnohem složitější než cokoli, co se na škole dělá, a její vypracování pravděpodobně autorům dalo víc, než celý měsíc školní docházky. Trojka je… extrém.

Nainstalování pár programů, nějaká ta konfigurace, nejobyčejnější IT pučmidrát by to měl mít za den hotový. Ale taky se s tím dá projít. Mám jich sice víc, ale všechny jsou podobné.

Z nějakých 26 maturantů v naší třídě nejméně tři odevzdali plagiáty a prošli. Cena za vypracování podstatné části praktické maturity (tedy bez dokumentace) se pohybuje mezi 500-1000 Kč.

Mimochodem, výše zmíněné presentace byly získány od učitele i se jmény autorů. Tolik k GDPR.

Dnes studuji informatiku na ČVUT a vzhledem k tomu, že tam musí sjednotit znalosti studentů ze všech možných škol, se základy většinou probírají znovu, byť zrychleně. Kdybych střední školu vynechal, pravděpodobně by mi to ve studiu na vysoké nijak zvlášť nepřekáželo.

Závěrem mohu říct, že tehdy jsem si myslel, jaká je to výhra, že je ta škola lehká, ale dneska si uvědomuji, že kdybych studoval nějakou dálkovou formou, mohl jsem ušetřit tisíce hodin času a přitom získat stejné nebo i lepší znalosti – např. programování, češtinu a angličtinu jsem se naučil doma a z vlastní vůle mnohem lépe, než by to bylo možné ve škole. A ještě by to bylo ekologické, protože bych nemusel tolik dojíždět. Pokud tedy znáte někoho, kdo půjde v dohledné době na střední a je alespoň trochu inteligentní, dálkové studium mu určitě doporučte.

 


20.9.2020 Míra


Související články:


12345 (169x hodnoceno, průměr: 2,14 z 5)
16 975x přečteno
Updatováno: 20.9.2020 — 22:13

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!