Stop diskriminaci!!

Featured Image

Své poměrně časté cesty po matičce Praze, které absolvuji z drtivé většiny v MHD, trávím čtením článků a diskusí, čímž se mimo jiné vyhnu bezděčnému čtení plakátů v okolí; avšak dnes se mi vybil telefon, v důsledku čehož jsem začal vnímat okolní svět intenzivněji, než by mi bylo milé.

Mezi mnohými stupidními reklamami, které pokrývají všemožné i všenemožné plochy, mě obvzláště zaujal billboard hlásající něco ve smyslu: „Musíte v práci skrývat svůj etnický původ?“

Pod úderným heslem následovalo něco o boji proti diskriminaci. Stejný plakát jsem po cestě ze Zličína do Tróji potkal asi pětkrát; podrobnějšímu zkoumání jsem jej nepodrobil, jen jsem si vždy pomyslel něco nepěkného v souvislosti s tím, že takové skvosty jsou placeny z výpalného, tedy pardon, z daní, které od nás stát vybírá. Mou zvýšenou pozornost upoutala až druhá verze tohoto díla, které dominovalo trochu jiné heslo: „Chtěli byste umět skrývat svůj věk, abyste získali práci?“

Má první myšlenka po přečtení této věty patřila mému třináctiletému synovi, který by si rád přivydělal ke kapesnému nějaké peníze na brigádě, kterou však nemůže nikde sehnat právě kvůli nařízením stejných lidí, kteří na druhé straně zároveň hlásají stop diskriminaci na základě věku. Má druhá myšlenka pak patřila mému nyní devatenáctiletému synovi, který si chtěl v sedmnácti letech pořídit vedle notebooku ještě mininotebook, nicméně mu šetření trvalo o pár měsíců déle, než trvat mohlo, neboť mu zákon zakazoval pracovat tolik, kolik on sám -i jeho zaměstnavatel- chtěl (jednalo se tuším o omezení pracovní doby na 8 hodin denně, což je relativně silná překážka pro někoho, kdo chce pracovat jen přes víkendy, ale zas od rána do večera).

Jak může být věková diskriminace v zaměstnání zároveň tak ďábelská, že je proti ní třeba bojovat, ale zároveň si stát může dovolit věkovou diskriminaci nejen provádět, ale dokonce k ní nutit i ostatní? Proč nemohu při přijímání zaměstnance stanovit svůj vlastní věkový požadavek, ale naopak musím uplatnit ten, který mi nutí stát? Když si ve své firmě stanovím speciální pracovní podmínky pro zaměstnance mladší dvaceti let, jsem zlý, protože diskriminuji, takže musím být potrestán; když naopak nestanovím speciální pracovní podmínky pro zaměstnance mladší osmnácti let (např. zákaz dvanáctihodinových směn), jsem zlý, protože vykořisťuji děti, takže musím být potrestán. Není to směšné?

U posledního plakátu jsem se zastavil, přečetl si ho celý a objevil tam link www.stop-discrimination.info; neodolal jsem a stránky letmo prolétl. Nestudoval jsem je nijak detailně, nicméně i to, co jsem tam našel, bylo tak hodnotné a podnětné, že by byla škoda si to nechat pro sebe, takže se o své zážitky rád podělím s čtenáři.

Hned po vstupu na tuto milou stránečku uvidíme všechny ty plakáty, které se EU ve spolupráci s ČR rozhodla za naše peníze rozvěšet po Praze (s jediným rozdílem – u nás nejsou anglicky, ale česky). V záhlaví stránky je pochopitelně logo EU a otřepané heslo „For Diversity. Against Discrimination.“ Stránky nás seznámí s tím, co je diskriminace, jak proti ní bojovat a největší důraz (to jsem tam objevil snad desetkrát) je kladen na kombinovanou diskriminaci (překládám z multiple discrimination, ale násobná diskrminace mi nepřipadá jako vhodné označení); na stránkách jsou uvedeny dva zásadní příklady, které se stále opakují: starší postižená černá žena a starší postižený věřící gay mohou býti pravděpodobně diskriminováni ve více rovinách. Připomnělo mi to starý vtip, že ideální Evropan je nezaměstnaný černý homosexuální muslim. Ale přejděme k největším perličkám, což jsou příklady diskriminace. Všechny cituji přímo z výše uvedených stránek, nic nepřibarvuji a nezveličuji (jen překládám):

Na čtvrtém místě se u mě umístila muslimská žena, která dostala práci v kavárně, avšak hned první den jí šéf zakáže obsluhovat zákazníky s šátkem na hlavě, protože má pocit, že to nezapadá do stylu jeho kavárny (doesn’t fit with cafe’s image). Takže pozor, majitelé kaváren, pokud Vaši zaměstnanci nosí například čapku s logem Vašeho podniku (myslím, že tohle bylo jeden čas ve Starbucks), může si každá Vaše servírka místo toho omotat hlavu šátkem a Vy nesmíte říci ani popel.

Třetí místo v mém pomyslném žebříčku obsadila šedesátiletá paní, která pracuje v týmu s kolegy, kterým je dvacet až třicet let. Tento tým lidí si chodí po práci někam sednout (i s manažerem), ale nezvou ji. Když ona zjistí, že tam spolu mluvili o pracovních věcech, cítí se odstrčena. Tento hrozný případ diskriminace si asi nezaslouží ani komentář, neboť dvacetiletí kluci prostě musí vytáhnout na kalbu šedesátiletou kolegyni bez ohledu na pravděpodobně rozdílné zájmy a způsob trávení volného času, nebo, když tam tato paní není, nesmí mluvit o práci, aby se pak necítila odstrčena!

Na druhé místo stavím překladatelskou společnost, která vyžaduje po zaměstnancích řidičský průkaz, protože je občas potřeba, aby doručovali a přiváželi práci od klientů, což je diskriminace postižených lidí, protože řízení není základní požadavek (core requirement) pro vykonávání této práce.

Mám-li tedy pracovní pozici, pro kterou není řidičský průkaz bezpodmínečně nutný, ale s ním je možné takovou práci vykonávat efektivněji a přijdou-li mi na přijímací řízení dva stejně kvalifikovaní uchazeči, z nichž jeden řidičák má a druhý nikoli, je výběr lepšího pracovníka na toto místo zlou diskriminací.

Zlatou hvězdou je pak devatenáctiletý muž, zaměstnanec marketingové společnosti, který pracuje v kanceláři s kolegy, kteří už jsou ve firmě roky. Šéf zorganizuje počítačové školení, ale nepozve tam onoho mladíka pod záminkou, že je školení drahé a „mladí lidé přece vědí o počítačích všechno“.

Tady máme hned dva úžasné předpoklady. Zaprvé, mám-li ve firmě jednoho zaměstnance, který tam pracuje krátce (je mu 19, takže tak rok) a vedle dalších pět, kteří tam pracují už deset let, musím investovat do vzdělání všech svých zaměstnanců stejně. Úvaha typu „těch pět, kteří tu dělají už deset let, tu asi budou pracovat patrně dalších deset, takže se mi vyplatí je vyškolit, ale ten nový, toho ještě moc neznám, je tu chvilku, možná zas brzy odejde, možná ho sám vyhodím, protože se neosvědčí,“ je hnusná a diskriminační! Zadruhé, mám-li v kanceláři několik postarších zaměstnanců, kteří vnímají počítač jako velkého nepřítele, se kterým od rána do večera bojují, a s nimi jednoho mladíka, který s počítačem zachází přirozeně, nesmím poslat ty starší na školení a mladíka ne…. musím i pro něj zorganizovat školení na téma „Emails, sending emails, receiving emails, deleting emails. The web. Using a mouse, mices, using mice. Clicking, double clicking. The computer screen, of course. The keyboard. The… bit that goes on the floor down there.“

Skutečně si chceme platit z daní takové stránky a plakáty? Vážně chceme zákony, které přikazují zaměstnavatelům, koho musí, smí a nesmí zaměstnávat? Zákony, které přikazují rozdílný přístup v práci k sedmnáctiletým a osmnáctiletým, ale naopak zakazují rozdílný přístup například k osmnáctiletým a devatenáctiletým? Cheme žít ve světě, kde je hnusnou diskriminací, když si zaměstnavatel vybere do práce toho, kdo ji může vykonávat lépe?


21.04.2012 Urza


Související články:


12345 (3x hodnoceno, průměr: 1,33 z 5)
249x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:36
D-FENS © 2017