Stoleté otazníky

Featured Image

Gavrilo zastavil před obchodem Šillerových delikates, aby si spočítal drobné, které mu zbyly od plukovníka. Moc toho není. Nikdo totiž nepočítal s tím, že touto dobou vůbec bude potřebovat nějaké peníze. Takhle to prostě být vůbec nemělo.

Najednou zůstal jako opařený. Kolem něho téměř krokem projel tmavězelený Gräf & Stift Double Phaeton. Auto, na které v houfu nedočkavců celý den marně čekal, tady najednou z ničeho nic zvolna zastavilo a řidič se jal asi couvat. To musí být vůle prozřetelnosti! Boží znamení, že jejich dílo je pravé!

Gavrilo byl stále ještě otupělý a jakoby v tranzu přistoupil k téměř stojícímu automobilu, vytáhl pistoli a mačkal spoušť a mačkal a mačkal… Vůbec nebyl schopen si později vzpomenout, co v daný okamžil cítil, co se dělo. Jako by byl náměsíčný. Jakoby z dálky zaslechl arcivévodu, jak plačtivě křičí „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ a Gavrilova paže následovala vztyčující se postavu. Odněkud k němu doléhalo jakési tlumené dohadování zakončené rázným „Es geht mir gut“. A pak bylo ticho. Dlouhé, naprosté ticho. Jakoby se čas zastavil. Trvalo snad celou věčnost. Gavrilovi zněla v hlavě ozvěna „Es geht mir gut“. Nebyl schopen se na nic soustředit, nebyl schopen na nic myslet, jen stál, v hlavě měl prázdno a pořád slyšel dokola „Es geht mir gut“. Auto kamsi zmizelo, blížily se píšťalky policistů a Gavrilo se dal na útěk. Než si vzpomněl na svoji ampuli, srazil ho kdosi k zemi a on se ani nebránil. Dokázal to? Naplnil vůli velkého proroka? „Es geht mir gut“.

Dne 28. června 1914, tedy před rovným stoletím, spáchala muslimská separatistická skupina Mladá Bosna pokus o atentát na následníka trůnu, arcivévodu Rakousko-Uherské monarchie Franze Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Po neúspěchu plánovaného atentátu, kdy Muhamed Mehmedbasić vůbec na vůz arcivévody nezaútočil a bomba vržená Nedeljko Čabrinovićem explodovala až pod koly následujícího vozu se dílem omylu a náhody podařilo Gavrilo Principovi na následníka trůnu a jeho choť vystřelit z bezprostřední blízkosti a oba tak usmrtit. O měsíc později vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, která přešla v jeden z nejkrvavějších konfliktů v historii lidstva a rozlila se do čtyř z pěti světových kontinentů.

Atentát zosnovala skupina kolem Dragutina Dimitrijeviće, šéfa srbské rozvědky a hlavy ideové skupiny Černá ruka, majora V. Tankosiće a M. Ciganoviće, která navenek působila dojmem, že usiluje o vymanění Bosny a Hercegoviny a dalších oblastí Balkánu z pod Rakousko-Uherského područí. Upřímně řečeno, kdyby tato skupina měla skutečně uvedené cíle, jevil by se atentát na Františka Josefa d’Este jako nebetyčná hloupost. Slovanské národy mohly v Hofburgu těžko najít většího spojence, než byl právě jimi zavražděný arcivévoda. Ostatně i skandální sňatek s českou dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy namísto jedné z jejích dcer, jak bylo trůnem očekáváno, bylo pro slovanské národy uvnitř „kolébky národů“ příslibem jisté významné velkorysosti k jejich požadavkům. Větší logiku by měl atentát na původně zamýšleného guvernéra Bosny a Hercegoviny, generála Oskara Potioreka. Jenomže skutečné Dimitrijevićovy cíle byly pravděpodobně trochu jiné, protože právě následníkem trůnu přislíbené výsady jižním Slovanům by mohly oslabit roli Srbska v oblasti a nadále zkomplikovat jeho přístup k moři. V této souvislosti se role „výkonných atentátníků“ jeví jako role „užitečných idiotů“, kteří vlastně ani přesně nevěděli proti komu a za co bojují. O to větší však bylo jejich odhodlání.

Sarajevský atentát vyústil v ultimátum, které rakousko-uherská vláda navzdory nesouhlasu a protestům císaře zaslala Srbsku. Ultimátum bylo natolik nepřijatelné, že později získalo přezdívku „diplomatický pamflet“ zejména bodem 5: (Srbsko se zavazuje…) „svolit k tomu, aby orgány c. a k. vlády spolupůsobily v Srbsku při potlačování podvratného hnutí namířeného proti územní integritě monarchie. V dané době a daných souvislostech však rakousko-uherská monarchie získala atentátem sympatie většiny Evropy, a tak Srbsko překvapivě couvlo a na většinu podmínek, krom právě bodu 5, přistoupilo, což oslabilo rakouské důvody k vypovězení války. Císař toto gesto vnímal jako vstřícné, a se svým bratrancem Wilhelmem II, německým císařem, a ruským carem Mikulášem II se shodli na tom, že musí udělat vše proto, aby odvrátili nebezpečí hrozící války. Jenomže monarchové již dávno nebyli pány situace a jejich moc byla výrazně omezena vládou a parlamentem. A na rozdíl od monarchů, ve vládě ani v parlamentu nikdo vlastně nenese (z principu parlamentarismu) osobní odpovědnost za to, co vláda nebo parlament z jeho osobní iniciativy učiní. Výjimkou bylo Rusko, kam kouzlo parlamentatismu ještě nedorazilo a zůstávalo stále carským samoděržavím. A právě Mikuláš II byl tím, kdo vyzýval srby v první řadě k pokoře a rozvaze. Zároveň ale přislíbil konat, pokud by došlo k napadení Srbska Rakousko-Uherskem, neboť doufal, že taková situace vlivem císaře Františka Josefa I. nenastane.

Avšak rakouská vláda, která obdržela podporu vlády německé, nedbala monarchistického odporu a jednala. Jednala naprosto demokraticky, čímž spustila mechanismus, který vyvrcholil největším válečným konfliktem, který do té doby lidstvo poznalo. Monarchie válku nechtěla. Lid ano.

Co bylo příčinou celosvětového běsnění? Byly to „odstředivé síly“ v Rakousku-Uhersku usilující o samostatnost a o rozpad monarchie? Byla jím slovanská rozpínavost? Bylo Rakousko-Uhersko prostým lidem chápáno jako „kolébka národů“, jak jej vnímali Habsburkové? Jednalo se o mírumilovnou sjednocenou zemi, v níž bok po boku žily různé národy ve vzájemné symbióze, nebo se jednalo o utlačovatelský režim, který se silou snažil bránit jednotlivým národům v právu na jejich sebeurčení? To bude možná jedna z klíčových ideových otázek ohledně vzniku Světové války.

Samozřejmě kromě národnostních, tedy oněch ideových příčin, tu máme také čistě materialistické. Nejenže celá Evropa byla podemílána a drcena v sevření všudypřítomného marxistického materialismu, který kromě národnostních rozporů vytvářel i nenávist mezi jednotlivými sociálními třídami i v národnostně homogenních částech, ale rovněž postupný všeobecný úpadek Rakousko-Uherského hospodářství v kontrastu s kvetoucím Bismarckovým Německem byl příčinou nespokojenosti rakouských Němců. Čím dál víc bylo patrné zaostávání Rakousko-Uherska nejen ve srovnání se sílícím Německem, ale i světovým hegemonem Anglií či kolonialistickou Francií. Jedinou jeho nadějí byl společně Německem podepřený extenzivní růst směrem na Balkán, zisk nových území a surovin, neboť ta dosavadní se zdála již poněkud vyčerpána a značná část průmyslu přešla z německých do slovanských a židovských rukou. Balkán však představoval významnou sféru i pro Rusko. A Rusko představovalo prakticky neomezený zdroj nerostných surovin. A Rusko také na vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem ihned zareagovalo díky nerozhodnosti Mikuláše II mobilizací. Další události již patří do kapitoly Světová válka.

Mohou mít události staré sto let nějaký význam pro dnešek?

I dnes jsme svědky dvojího pohledu na velkou část Evropy. Zatímco jedni vidí politicky sjednocující se Evropu jako kvetoucí zahradu míru, v níž jednotlivé státy bok po boku sledují společné zájmy a ve vzájemné symbióze hledí s optimismem ke světlým zítřkům pod modrým nebem se zlatými hvězdami, jiní vidí v Evropské unii politickou organizaci, která dávno opustila myšlenku hospodářské spolupráce rovnocenných národních států a silou omezuje právo jednotlivých zemí na sebeurčení. Který z těch pohledů je reálný? Zatímco parlamenty zemí EU přijaly bez vážnějších protestů Lisabonskou smlouvu, její prakticky totožná předchůdkyně – Ústava pro Evropu – byla lidovými referendy v Evropě smetena. Má tato skutečnost nějaký význam, nebo se jedná o dávno zahranou kartu? Zatímco část obyvatel Evropy v posledních Eurovolbách požehnala křesťanským a socialistickým stranám v jejich sjednocující politice, většina obyvatel kontinentu se voleb nezúčastnila. Ve dvou zemích však zaznělo od voličů jasné NE dalšímu budování jednotné evropské říše. Jsou to jen statisticky nutné obtíže, jimiž nevyhnutelný proces evropského politického sjednocení prochází, nebo je to opakování přezíravosti politiků vůči názoru obyvatel, které hrozí propuknout stejně, jako před stoletím, ve vážnější konflikt?

A co ty důvody materiální? Jak si hospodářsky Evropská unie stojí? Zažívá po politickém sjednocování více kvetoucí prosperity nebo více ubíjejících problémů? Podobá se víc nebo se víc liší od tehdejšího Rakousko-Uherska? Existuje vůbec dnes nějaká snaha o expanzi na východ Evropy? Souvisí s ní dnešní události na Ukrajině, v Sýrii a dalších zemích? Nemůže se jednat o zárodek konfliktu o sféru vlivu, jako před stoletím na Balkáně? A co víc: nemáme zde na spadnutí další souboj o pozici světového hegemona mezi USA a státy BRICS, které již nadále odmítají Petrodolar v roli světové rezervní měny a vyhrožují jejím sesazením?

Smyslem úvahy rozhodně není strašit válkou nebo vyvolat hysterii, ani hledat nějaká spiknutí nebo záhady. Jsou zde jisté podobnosti, které se po sto letech – zdá se – opakují, a jsou zde samozřejmě mnohé podstatné odlišnosti. Svět byl určitě válečnému konfliktu mnohem blíž v době Kubánské krize či Sachalinské provokace. A ustál to. Řekněme možná, navzdory parlamentní demokracii, protože ta ani v těchto situacích nesehrála právě pozitivní roli posla míru. Ale nechci ani nijak napadat princip parlamentní demokracie jako takový, neboť všichni víme, kam to naposledy došlo, když se samozvaní vůdci snažili ji eliminovat. Že byl Adolf Hitler jedním z mála evropských politiků, kteří reálně nesli za své činy osobní odpovědnost, asi tváří v tvář jeho skutkům těžko obstojí. V žádném případě, ať je již závěr jakýkoli, nehodlám nabízet jakákoli „řešení“, protože jednak žádná neznám a jednak k nim nejsem nikým zmocněn. Nehodlám se připojit k žádným alarmistům, kteří hystericky čekají, že konečně nastane apokalypsa. Až budou moci křičet „já jsem Vám to říkal“. Nehodlám ani řešit oprávněnost či neoprávněnost jakýchkoli národnostních snah o sebeurčení. Každý z nás asi chápe nějak právo národů na sebeurčení, ale každý z nás by jeho hranice definoval asi poněkud odlišně. Hodně bude záležet na tom, na které straně případného sportu se nacházíme. Každý z nás bude asi mít trochu odlišné stanovisko nejen k událostem před stoletím, ale i k pozdější situace v Palestině, vzniku Kosova nebo přidružení Krymu k Rusku.

Využijme příležitosti stého výročí sarajevského atentátu prostě proto, abychom si sami pro sebe udělali z tak významné historické události, která naprosto změnila prakticky celý svět, nějaký názor, nějaký osobní závěr, který nás třeba dokáže varovat vždy, když budeme opakovat chyby našich předků. Víra, že jsme chytřejší než oni, je totiž naprosto iracionální.


27.06.2014 Integrale
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
196x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017