Stávka?!

Featured Image

Tento týden byl plný událostí a ukázal, že socialismus v podání České strany sociálně demokratické, kterou je ovšem nutno spatřovat jako integrální součást evropského sociálně demokratického hnutí a předzvěst budoucího směrování v EU, může dosahovat dalších a dalších vrcholů absurdity.

Například takový ministr Svoboda, který se dolámal v důsledku zhovadilé jízdy jeho ochranky. Ukázalo se, že je nutné zákonodárnou většinou 101 hlasu schválit zákon o DPH. Škoda že nejsem Svobodův ošetřující lékař. Rekonvalescent byl helikoptérou přepraven do sněmovny, podobně jako komunisté přepravovali jejich gerontní idoly typu Husáka a Brežněva na vozíčku, aby přečetli nějaký zásadní projev. V souladu se stranickou disciplínou zmáčkl tlačítko a odebral se sanitkou zpět do lékařské péče. Je to roztomilé. K dosažení téhož by bylo stačilo nainstalovat mu tlačítko ANO namísto tlačítka sloužícího k přivolání sestry a mohl by hlasovat na dálku z nemocnice. Asi by se občas stávaly omyly, například kdyby odhlasoval většinou stoprvního hlasu vyhlášení války Bangladéši a přitom chtěl jen přinést bažanta, ale opět se jednalo o zajímavou lekci na téma zastupitelské demokracie.

Hodně lidí nemá tušení, kolik odvádí jejich zaměstnavatel zdravotního a sociálního pojištění, ale jaký šroub má Cyril Svoboda mezi pátým a sedmým obratlem, to se dozvěděl celý národ.

Daleko nejzábavnější ovšem byla hodinová výstražná stávka státních zaměstnanců ve středu. Byl jsem mimo republiku a tak jsem nebyl přímo ohrožen na životě, ale z dozvuků jsem usoudil, že se jejími důsledky otřásla vláda až do samých základů.  Nelze si představit nic výstražnějšího, než když státní správa jednu hodinu částečně nefunguje.

Z mého pohledu nestátního zaměstnance to vypadalo asi takto. Státní zaměstnanci se bouří, protože jim vláda naslibovala hory doly a dala jim hovno. Zvláště v případě té zatím poslední vlády se jistě nejedná o první nadílku tohoto druhu. Takže namísto třináctých a čtrnáctých platů ve výši více než poloviny průměrného měsíčního výdělku jim nabídla nějakých deset procent ze stejného základu. Řečeno jinak, státní zaměstnanci budou dvakrát ročně zkráceni o nějakých 40% mzdy, čili přijdou o jeden necelý měsíční plat.

Špidlova vláda tímto nečekaným rozhodnutím překročila svůj stín. Čekal jsem, že budou reagovat jako v mnoha jiných podobných případech, tzn. někde si půjčí anebo něco prodají, případně zavedou nějakou dodatečnou daň, například spotřební daň na dveřní panty nebo dudlíky, aby nakrmili svoje miláčky. Co si budeme nalhávat, státní zaměstnanec je opora každé levicové vlády a vláda se chová netakticky, když jim bere od úst.

Mám o tom svoje mínění. Státním úředníkem se člověk nerodí, státním úředníkem se člověk stane. V určitém okamžiku jsem i já měl na výběr, zda si vydělávat na chléb svůj vezdejší v sektoru soukromém nebo státním. Oprostiv se od emocí, vybral jsem si to první, ale klidně to mohlo být to druhé. Teoreticky to mohlo být i to první, logicky vzato, rozdíl je pouze v zaměstnavateli, v jednom případě je jím nějaký soukromý vlastník, v druhém stát. Jiný rozdíl tam teoreticky není. Aniž bych chtěl rozebírat, zda je lepší první nebo druhé, princip zůstává z hlediska zaměstnance stejný – pracuji pro své zaměstnavatele, abych měl o skývu chleba vystaráno (zaměstnanci soukromé sféry často mívají zaměstnancům státním za zlé, že mají v práci maňánu, a státní správa zase závidí soukromému sektoru statisticky vyšší platy, pravda v obou případech je někde mezi).

Se svým zaměstnavatelem jsem se na určitých věcech dohodl. Například že mi bude měsíčně vyplácet mzdu. To je důležité. Dohodli jsme se na tom, že pro něj budu pracovat do roztrhání těla, což je u mnohých státních zaměstnanců tristní představa, a on mi jednou měsíčně dá za to peníze. Měsíců v roce je dvanáct, což lze poznat z každého kalendáře včetně menstruačního. Nikoli třináct nebo čtrnáct. Takže n-tý plat, kde n=13 a výše, nemá svoje opodstatnění. Přesto se u mnoha zaměstnavatelů včetně státu staly tyto nadpočetné platy populární složkou výplatní pásky, a to zpravidla v sedmém a dvanáctém měsíci, kdy jezdívají zaměstnanci na dovolenou (tedy kromě mě, já jezdím v září a tudíž bych teoreticky mohl nárokovat… dost!). I na mé výplatní pásce se v těchto měsících cosi objevuje, ale zove se to bonus a dostane se to tehdy, když dobře pracuji. Pokud nedosáhnu stanovených cílů, koncern se mi nakaká. Už se to stalo. Na bonus není právní nárok. Kdybych náhodou zkusil stávkovat, tak mě pošlou v lepším případě pro mokrý hadr na hlavu, v horším na personální pro výpověď.

Dále jsem se zaměstnavatelem dohodl na jiné věci. Mohl jsem tak učinit formou nějaké dohody, nebo to jen vzít na vědomí, ono to nakonec plyne z podstaty věci. Dokud můj zaměstnavatel prosperuje, vydělává a je v plusu, a současně bude se mnou spokojen, jistě mi rád nadělí modré z nebe. V opačném případě ovšem musím brát na vědomí, že mi dá skutečně jen to nejnutnější, jen to, co musí. A stát je na hrnci, nemusíme být odborníky na makroekonomii, kastelánem, právníkem ani ředitelem pracáku, aby nám to došlo. Stát si půjčuje kde může, dluží kam se podívá a zatěžko najít slušná slova, která by pojmenovala směr, kam to socani vedou. Při pohledu na to všechno tedy skutečně nechápu, kde má takový chudý zaměstnavatel vzít na ty bonusy, když sám nemá.

Tohle je právě to, co nechápal ani Malý Bobeš, ani Marie Pujmanová. Když není, tak není. Když není kde brát, nelze nikomu nic dát. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Jen v socialistickém světě se najde z těchto situací nějaké desetiprocentní východisko.

Tak se asi nebudete zlobit, když napíšu, že tu stávku považuji za neopodstatněnou.

Kdyby se státní správa rozhodla pro stávku jako formu protestu proti nekompetentní socialistické vládě, která způsobuje svými diletantskými zásahy do chodu státu multimiliardové ztráty a tím přivodila snížení sociální úrovně veškerých zaměstnanců, živnostníků a podnikatelů, to by bylo jiný kafe. To bych za bezdůvodné nepovažoval.

Nakonec i to vlastní technické provedení bylo zoufalé. Státní zaměstnanci, tedy jejich část, začali pracovat až v devět. Takové jako malé příjemné dopolední volno, aby se člověk lépe vyspal. Silně to připomíná protestní akce odborářů před sídlem vlády. Přijedou autobusy na Klárov, rozbalí transparenty a křičí kraviny. Něco jako pořad Kotel, jen ve větším rozsahu a v outdoor podmínkách. Vydrží to několik desítek minut, případně i několik hodin. Pak ale horší část dne skončí. Autobusy se vydají po výpadovkách směrem z Mekky ven a zastaví u nákupních center. Tetky vezmou útokem Electroworld a strejci si obstarají nějaké to pivo. Za dvě hodiny už močí na kola autobusu a odborář už není pln odhodlání bojovat za sociální spravedlnost, protože byl zmožen produkcí pivovaru Bráník. Viděl jsem na vlastní oči. Nejsem organizován v odborech a nepředpokládám, že vůbec někdy budu.

Státní zaměstnanci jako by si mysleli, že oni ti jsou jediní, kterým Špidla lhal. Snad se aspoň několika uleví, když napíšu, že zdaleka nejsou sami. Špidla oprdelil celý národ, někoho víc, někoho méně. Těžko mě napadá nějaká sociální skupina, které by bylo za vlády sociální demokracie dopřáno zbohatnout. Na sníženou výkonnost ekonomiky, provoz přerozdělovacích modelů a důsledky diletantských rozhodnutí doplácíme všichni. Tento souhrn skutečně vzniklých ztrát v našich peněženkách i teoretických lost opportunity costs činí nějaký třináctý, čtrnáctý a každý další plat bagatelním.

Státním zaměstnancům a úředníkům bych snad poradil jednu věc. Vzkažte Špidlovi, že pokud nebude poslouchat, budete kolektivně volit ODS nebo že si založíte stranu vlastní. Kdyby milion a půl voličů v produktivním věku hlasovalo jako jeden muž pro nevládní stranu, Pidla by se posral, a to myslím naprosto bez legrace. Jeden každý můžeme nadávat u netu nebo u piva, ale kdyby se nějaká sociální skupina rozhodla kolektivně nedat hlasy vládní straně a dala to patřičně najevo, to by byl nářez!
 

 
 


25.4.2004 D-FENS
 
 
 

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
193x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:09
D-FENS © 2017