Už asi týden probíhá v médíích koncentrákománie. Pokaždé, když zapnu bednu, objeví se nápis Arbeit macht frei a nějaká reportáž z Osvětimi případně jiných oblíbených výletních destinací národně socialistického režimu a já se musím zeptat:
Předně to vše probíhalo zcela podle zákona. Hitler byl řádně jmenován říšským kancléřem, následně získal na základě zcela legitimního právního aktu zvaného Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich potřebné pravomoci, mimojiné přijímat zákony pouze rozhodnutím vlády bez jejich schválení řísským sněmem. Tento právní akt byla vlastně změna ústavy, pro kterou zcela demokraticky a legitimně hlasovala většina (ne)přítomných poslanců (konkrétně 444 pro a 94 proti). Na bezpečnost a hladký průběh hlasování dohlížela SA, což bylo něco jako dnešní městské policie, tedy ozbrojené bezpečnostní sbory (ve srovnání s MP navíc relativně lehce ozbrojené) bez jakékoli nezávislé kontroly, které si mohly dovolit cokoli pod ochranou přezíravých politických nadřízených.
Notoricky známé „Arbeit macht frei“ z Osvětimi zastínilo jiné a podle mně daleko výstižnější heslo z Buchenwaldu. Znělo „Recht oder unrecht, es is mein Vaterland„. Pokud bychom měli heslovitě pojmenovat princip, jakým Hitlerova levicová vláda tvořila zákony, patrně by zvítězilo pořekadlo „účel světí prostředky“, jak ostatně napovídá výše uvedený celý název zmocňovacího zákona. To je i dnes běžná praxe, například vám seberou řidičák, když neplatíte alimenty. Nevím tedy, proč příznivci silného státu a účelové legislativy ohrnují nad nacionálními socialisty nos, principy, které uplatňují v každodenní praxi, jsou zcela identické.
Dalším důležitým právním aktem zakládajícím legitimitu koncentračních táborů byly tzv. Norimberské zákony a jejich postupné novelizace, které ovšem zcela zákonným způsobem zbavily část populace (a to nejen židy) jejich veškerých práv. Zde je důležité připomenout, že se nejednalo o skokový, ale postupný proces praktikovaný především formou prováděcích norem, které vznikaly v letech 1935 až 1943, což nápadně připomíná i nyní populární a bez problému široce akceptovanou praxi právního inkrementalismu, kterou někdy nazýváme utahováním šroubu nebo vařením žáby.
Koncentráky tedy byly z právního hlediska zcela legální, stejně jako celá druhá světová válka. Nejednalo se o konspiraci SS za zády státu, ale o státní program. Spalováním lidí v peci apod. nebyl porušen žádný zákon vydaný legitimně zvolenou vládou Třetí říše velkoněmecké. Možná že v jednotlivých bodech docházelo k porušení nějakých platných norem, například spalování v těch primitivních pecích muselo být neekologické, ale dělo se tak na příkaz a pod dozorem státních složek, například SS a na jejich úkony stejně jako dnes i tehdy platila presumpce správnosti.
V táboře se nemuseli ocitnout pouze Židé, jak se nyní pořád tvrdí, ale i etničtí Němci nebo občané okupovaných zemí za různé delikty, často ideologické nebo kriminální povahy, na základě udání od svých uvědomělých spoluobčanů. Předpokládám, že průměrný volič ČSSD nebo diskutující na Novinkách nemá s takovým postupem sebemenší morální problém. Zákony je přece třeba neustále zpřísňovat, aby byl pořádek, jinak by si lidé dělali, co uznají za vhodné a to je špatně, a slušný občan s policií spolupracuje a pomáhá jí plnit její úkoly. Za poslech zahraničního rozhlasu hrozil například trest smrti a příznivci silného státu a policie by to měli schvalovat, protože to přece bylo zakázané a zákony se přece musejí dodržovat.
Kdybych byl natolik naivní, jako mnoho našich spoluobčanů nepochybně je, musel bych říci následující: I kdyby došlo na to, že by se nějaká chyba stala, určitě by si toho někdo všiml a včas varoval, protože dobře organizovaný stát, a třetí říše byla nepochybně silným a dobře organzovaným státem, jistě disponuje kontrolními mechanismy, které zamezí ojedinělým a výjimečným případům excesů výkonné moci. V případě třetí říše samozřejmě dále existovala justice, u soudů byli soudci, žalobci i obhájci, kteří byli všichni sdruženi v organizaci Nationalsozialistischer Rechtswahrerbund. Není mi známo, že by si někdo na koncentrační tábory stěžoval nebo že by se v médiích třetí říše objevovala nějaká kritika, takže bylo asi všechno v pořádku. Některé nevládní organizace dokonce poskytly pozitivní reference.
Příznivci silného státu a mocné policie by se také měli důrazně zastat ostrahy a zejména velení koncentračních táborů, kterým je nyní soustavně nactiutrháno a jsou líčeni jako sadisté a zločinci. Vždyť šlo hlavně o pořádek a dodržování pravidel a řádů, které je přece nezbytné, zvláště v takových velkých společenstvích. Kdo dodržoval táborový řád, ten se přece neměl čeho bát! Nebo jo?
Příslušní velitelé a personál většinou z řad SS (samozřejmě také zcela legitimní organizace se silnými pravomocemi, jak se na moderní a účinnou policii sluší a patří) pouze dělali přece pouze svoji práci. Někdo jim to nařídil a oni to jen svědomitě vykonali, jak od správného státního zaměstnance loajální veřejnost právem očekává. Důslednost jednotek SS přece musí dnešním obdivovatelům důrazných zásahů policie naprosto imponovat.
Například takový velitel komplexu Auschwitz-Birkenau, Rudolf Höß. Kdyby se narodil o sedmdesát let později, pravděpodobně by pracoval někde u policie. Jeho nadřízení byli s jeho prací vždy spokojeni a v roce 1944 povýšil na hlavního inspektora koncentračních táborů a předával své know-how velitelům jiných „provozoven“, aby se celková efektivita systému zvýšila. Jak vynikající kariéra státního úředníka. Čím by asi nakonec byl, kdyby Německo válku neprohrálo.
Nemusím doufám zdůrazňovat, že jsem předchozí řádky napsal s určitou mírou nadsázky. Ale ne tak velkou mírou, jak jsem očekával, protože to od určitého okamžiku nejde. Hledat paralely mezi režimem třetí říše velkoněmecké a čtvrté říše evropské je možné a existuje jich velmi mnoho, na povrch jich vyplouvá tím více, čím hlouběji se noříte do historie a dojde vám, že tohle všechno vnímáme jen díky tomu, že dějiny píšou vítězové. Kdyby válku vyhrál někdo jiný, nějaké koncentráky, hromadné vraždy a deportace by nás vůbec nevzrušovaly. Možná bychom ani nevěděli, že za poslední století nepředstavovaly statisticky nejvýznamnější příčinu lidského násilného úmrtí ani války ani kriminalita, ale vlastní „domácí“ vlády.
Nacistický program státem organizovaných masových vražd, přesídlování a deportací se odehával buď za otevřeného nebo tichého souhlasu nejširších vrstev obyvatelstva, přičemž jeho nemalá část jeho realizaci aktivně napomáhala. Prostě se v tu dobu domnívali, že činí správně. Tento kritický moment dějin navíc uniká historickému zkoumání, kdy se většinou povrchně konstatuje, že za to mohl Hilerův populismus, což je závěr, se kterým jsem se nespokojil.
Existuje jedna kniha, která mnou skutečně otřásla. Jmenuje se Ve stínu hákového kříže. Vydaly ji Levné knihy KmA v roce 2008 a od této firmy se jedná o nečekaný ediční počin. Asi to tam někoho taky zaujalo. Je hezky barevná a nejsou v ní žádné drastické válečné fotografie, jak by se dalo očekávat, naopak, většina zachycených momentů je zcela civilních. Prostřednictvím fotografií zobrazuje každodenní život v Německu v letech 1933 až 1945. Vidíme například obchody, lidi spěchající do práce nebo korzující po ulicích (organizovaná cyklistika tehdy byla minoritní program Hitlerjugend), kina, divadla, sportovní zápasy nebo všeobecnou fascinaci moderní technikou. Když jsem na to koukal, došlo mi, že žili v podstatě stejně jako my teď. Sice támhle někde ve Francii probíhá válka a naši zástupci výkonné moci a silových složek mají workshop, jak provádět masové vraždy a deportace, aly my teď jdeme do kina. Šokujícím bylo právě to zjištění, že žili normálně. Stejně jako my. Žil jsem v představě, že život v Třetí říši jakožto zvrhlém systému přece musel být v nějakém ohledu nenormální, ale to on nebyl, přinejmenším do okamžiku, než jim začaly padat na hlavu bomby.
A tak mi u té publikace došlo, že neexistuje žádná veřejně přístupná kontrolka, která by nás včas upozornila, že žijeme v průseru nebo ho dokonce aktivně spolubudujeme.
(13x známkováno, průměr: 1,62 z 5)