Spiritus agens

Poslední výroky papeže Františka opět ohromily svět, možná i proto, že zazněly po teroristickém útoku v Barceloně, což mnohým zdá se být nevhodné.

Vatikán považuje migrační otázku za jednu z největších výzev 21. století. Osobní bezpečí a důstojnost by měly být upřednostňovány před národní bezpečností. Důležité dohody o migraci by měla přijmout OSN příští rok.

Dokument Reakce na uprchlíky a migranty vyzývá přijmout, chránit, propagovat a integrovat. Takový přístup by měl zajistit budování inkluzivního a udržitelného společného domova pro všechny.

„Každého člověka, který je nucen opustit svůj domov proto, aby hledal lepší budoucnost svěřuje bůh do péče mateřské lásky církve.“ (PF)

„Zatímco obrovský počet lidí byl nucen opustit domovy z důvodů násilí, pronásledování, chudoby a přírodních katastrof, migrace by měla být uznána nejen jako nový fenomén, ale jako přirozená reakce na krizi a důkaz vrozené touhy každé lidské bytosti na štěstí a lepší život.“ (citace z dokumentu schváleného hlavou katolické církve)

Osobní bezpečí a důstojnost každého prchajícího jednotlivce z bodu A do bodu B je tedy důležitější než národní bezpečnost. To znamená jediné – slovo národní nezapadá do globálního multikulturněfunkčního systému. V Evropě, která prošla v posledních letech velmi intenzivní politickou, ekonomickou, sociální i náboženskou reformou, je nežádoucí ryze nacionální myšlení patřící určitému etniku a je nutno ho vytěsnit. Vzorec nacionálního charakteru společenství majoritního etnika se nahrazuje postupně vzorcem charakteru jediné obrovské multikulturní společnosti. S tím souvisí úzce i forma náboženskosti. Masová migrace určitých etnik směrem do EU demograficky mění rozložení původních územních etnik, čímž dochází i ke změnám v klasicky dosud uznávaném pojetí evropského náboženství. Pokud širokou veřejnost nepřekvapilo, že katolická církev posvětila např. homosexualismus, nemělo by ji překvapit ani to, že posvětila multikulturalismus a s ním i jevy, které jsou s tím spojeny.

Představme si deklaraci náboženství bez boha, bez dogmat a bez církve. „I am not religous, but I am spiritual.“ (výrok oblíbený v multikulturních Spojených státech). Náboženství je chápáno jako rigidní, reakční, zastaralé, moralizující, pokrytecké, zatímco spiritualita (duchovno) je vnímána jako svobodná, autentická, nedogmatická, originální, citová. Spiritualita je tedy alternativní vyjádření náboženství. Je to pojem širší než náboženství a za nositele spirituality se mohou považovat ti, kteří projeví silný vztah k transcendenci. Spiritualitu definujeme jako prožitkové jádro náboženství. I tzv. nenáboženská spiritualita může být chápána jako pseudonáboženství (kryptonáboženství). Pak můžeme v tomto širokém smyslu považovat i atheismus či vědecko-technický pokrok za náboženství. („Než být pokrytcem to buďte raději ateistou.“ Papež František). Proto někteří chápou komunismus či nacismus jako náboženské katastrofy minulého století. Spiritualita je tedy definována jako činitel, který je možno psychologicky charakterizovat jako transkulturně univerzální. („Bůh není kouzelník s magickou hůlkou.“ Papež František).

Krajní idealizmus se nazývá spiritualizmus. Jde o názor, že bytí je duchovní povahy. Pokud totiž spiritualita spočívá ve specifickém prožívání vztahu k božstvu, veškerenstvu, posvátné pospolitosti, kosmu, musíme si nutně položit otázku, jaké má pak důsledky pro vztahy prožívajícího k druhým lidem? Spiritualita už nepojmenovává určité konkrétní božstvo. Je zde totiž spiritus agens. Neboli hlavní iniciátor, činitel, původce, tedy vůdčí duch. U papeže Františka spiritualita hraje rozhodující úlohu a pudovost je integrována harmonicky, sladěna s životním posláním. Spiritualita je tedy jakási komponenta stavby osobnosti. Pokud je spiritualita centrální je zároveň i integrující složkou osobnosti. Zde platí, že to, co je nám svaté, bývá rozhodující silou našeho jednání, naší osobnosti. Pokud tedy papež oznámí, že bezpečnost každého jednoho uprchlíka je více než bezpečnost národní, myslí to smrtelně vážně. Pokud člověka ovládne ideál tzv. spravedlivé společnosti, bude za ni bojovat všemi prostředky i za cenu opovržení či lidských obětí. Spiritus agens papeže má v tomto případě ovšem vyšší poslání (láska, soucit, respekt, souznění) před náboženským terorizmem, jenž je pokládán za nižší motiv a jehož rozhodující silou je opačný spiritus agens (nenávist, touha po moci nad druhými či osobní vyniknutí ve vlastním sobeckém zájmu). Náboženství v Evropě prošlo zásadním přerodem a dávno se vypořádalo s posvátnou nenávistí a pohrdáním vůči ateistům, kacířům či čarodějnicím. Naproti tomu islám zůstal tam kde je už po staletí. Proto je velmi dobrodružné uvažovat o krajním idealizmu v multikulturní společnosti. Nadzkušenostní dimenze islamisty bude dozajista odlišné duchovní povahy než je tomu např. u křesťana či buddhisty. V centru humanistické spirituality totiž dominují láska a soucit.

Sluníčka, sluníčkáři, žluťásci, multiláskači – těmito výrazy jsou častováni lidé, kteří jsou produkty pozitivní psychologie. Tento směr se zrodil na přelomu 20. a 21. století a za necelou první dekádu své existence se rozšířil za hranice USA a zahnízdil v mnoha evropských, ale i asijských zemích. Pozitivní (humanistická) psychologie byla po roce 1999 oddělena od dosavadní psychologie a definována jako zcela samostatný přístup v rámci sociálních věd. Pozitivní psychologie je věda o pozitivních emocích jako je láska, naděje, radost atd. a kladných životních zkušenostech, o pozitivních individuálních vlastnostech, rysech osobnosti a o pozitivně fungujících společenstvích a institucích. Pokud bychom zabrousili k sociálním inženýrům na návštěvu do jejich soukromých poznámek, najdeme tam určitě výčet některých projevů spirituality jako jsou např. idealizmus či altruizmus. Tak, jako teologové začali razit tezi, že pouhé náboženství nestačí a je nutno usilovat o spiritualitu, sociální inženýři velmi rychle pochopili, že i z toho se dá vytěžit mnohé pro jejich multikulturalismus, genderismus atd. Pokud totiž hodláte spojit lidstvo v jeden kosmopolitní ohromný pulzující organismus, je k tomu (mimo jiné komponenty) právě spiritualismus a pozitivní psychologie naprosto vhodným stavebním kamenem. Náboženský terorismus je pak jakýmsi nutným obětním oltářem na prahu univerza pro budoucí blaho lidstva, neboť zlo provází každý komplikovaný přerod v lidských dějinách. Je vědecky ověřený předpoklad, že spiritualita v různé míře se vyskytuje u naprosté většiny jedinců stejně jako smysl pro humor nebo sociální inteligence. Samotná transcendence pak mapuje silné stránky, které člověka propojují s univerzem.

Otázkou ovšem zůstává, zda je zde vůle a dostatek víry jednotlivých evropských národů obětovat svou, řekněme, nacionální bezpečnost i svébytnost, a nakonec i vlastní blahobyt, v rámci principu spiritus agens. Vzhledem k tomu, že defétizmu ještě nepropadly všechny evropské národy, bude tato otázka zodpovězena později.

27.08.2017
-ed-

Související články: