Soudruh Pithart – stále stejný

Featured Image

Tenhle příspěvek by se dal také nazvat „Proč budu hlasovat proti evropské ústavě?“ a hned bych si také mohl odpovědět: „Protože mne o tom soudruh Pithart přesvědčil“.

Není ale mým úmyslem vésti zde propagandu proti shora uvedenému dokumentu. Alespoň ne v prvním plánu. Mým úmyslem je demonstrovat aroganci, se kterou nás levicoví, pardon, vlastně klerikální (před tím Občanské hnutí, před tím Občanské forum, před tím Charta 77, před tím KSČ) intulektuálové všechny považují za blbce.

Na této adrese naleznete článek o takzvané Evropské ústavě od dotyčného výtečníka, nazvaný „Smlouva nezavádí stát – mění svrchovanost“. Začnu (jak originální) od začátku. Samotný titulek dotyčného článku je skvostem sám o sobě. I kdybych totiž byl ochoten vzdát se své svrchovanosti, učinil bych tak ve prospěch etablovaného státu, který by byl schopen zajistit to, co od státu očekávám a co mi ten můj neposkytuje. Tedy, zajistit vnější i vnitřní bezpečnost, zajistit skutečné, nikoliv jen proklamované právní prostředí, postarat se o fungující infrastrukturu, vytvořit prostředí pro úspěch poctivých, pracovitých a  podnikavých  a protože nejsem tak úplně asociál a misantrop, tak třeba také (velice opatrné) natažení určitých sociálních sítí pro ty, kdo se ne vlastní vinou dostali do tíživých životních situací. O všechno ostatní jsem schopen postarat se sám.

Řekněme si otevřeně, že téměř ve všem ten náš stát selhává. Armáda existuje leda na papíře a není-li právě na lovu policajtů nějaký ruský šílenec, tak po Příkopech létají granáty, při čemž nás pan ministr vnitra uklidňuje, že se v žádném případě nejedná o terorismus, to si jen vyřizují účty zločinecké gangy, které policie sleduje. Jako by mi nebylo jedno, jaký granát mne přetrhne v půli. Okupační oficíři, kteří se léta váleli v Karlových Varech se tamtéž válejí dál, jen s tím rozdílem, že už se válejí ve svém. Hned vedle si jiný ruský gauner zabere kus Slavkovského lesa, odkud ho nikdo nedostane, protože: „Éto náša gubérnija“. Policie mu to sídlo pečlivě hlídá, protože když se konečně nějaký řádně nasraný občan rozhodne k akci, tak se ty ruské sruby nemají ani čas pořádně rozhořet a už jsou tu hasiči upozornění „náhodně projíždějící“ policejní hlídkou.

Justice nefunguje, „právo“ máme (ve značně zmatečné formě) pouze na papíře a i tenhle zmatek je nevymahatelný.

Ti, kdo se snaží  poctivě pracovat, nebo podnikat jsou dušeni státní byrokracií,  daněmi a zkorumpovanýmí úředníky, kdežto gauneři nehrubšího zrna beztrestně hromadí miliony, či snad dokonce miliardy a dojde-i k nejhoršímu,  nechají se utéct oknem od hajzlíku. Bylo-li to skutečně tak (a ono to ve skutečnosti bylo ještě daleko horší), potom je ta naše čacká policie ještě pitomější, než se o ní traduje. Jak nevzpomenout na Švejka a ožralého putimského strážmistra Flanderku. Když vedli Švejka  do kadibudky na dvoře, děl tento k závodčímu: „Dají si bajonet auf, a postavějí se dozadu, aby se nám neprokopal misgrubnou“. Voni sou hlava pane vachmajstr! Něco takového ovšem náš slavný  „elitní“ policejní oddíl pro potírání korupce ani nenapadne.

Železnice bylo snad možné označit za moderní v dobách Františka Josefa, na opravu silnic „nejsou peníze“ zato však ty „sociální sítě“ jsou více než pohodlné. Namísto schopných a podnikavých jsou podporováni paraziti, lemplové, zmrdi a vohnouti. Říká se tomu chlívku „sociální stát“.

Všechno tohle by vlastně mělo hovořit pro hlasování ve prospěch evropské ústavy, kdyby ovšem tato sjednocená Evropa regulerním státem skutečně byla. Namísto toho je  ovšem jakýmsi rozplizlým a beztvarým  cosi, tedy přesně tím, co lidé typu pana Pitharta, Havla a dalších tolik milují. Jen ne žádná přesná pravidla!  To cosi má ovšem celou spoustu pravomocí, ale v podstatě žádnou odpovědnost. Soudruh Pithart to ostatně přiznává sám: „EU chybí ke státu to podstatné, totiž klasická dělba moci (soustava brzd a rovnováh) mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní“. Svatá pravda, až na to, že tomuhle patvaru bez „soustavy brzd a rovnováh“ mám na jeho radu předat svou suverenitu. To myslíte vážně, že máme státní svrchovanost předat něčemu, co státem není? To je snad žert, ne?! Je to stejné, jako by něčím poručníkem byla určena osoba nesvéprávná, neschopná postarat se ani sama o sebe. Vezmu to postupně.

O vnější bezpečnosti dí soudruh bratr Pithart následující: „Až jednou vybuduje (EU) společné síly rychlého nasazení, každý členský stát bude mít právo veta, také Malta se šesti sty tisíci obyvatel. Ptá se prezident USA občanů státečku Rhode Island, zda může poslat vojáky do Iráku?“  A tohle (!) má být argument abych hlasoval pro?!?!

Představme si následující situaci. Zahraniční politika EU (která je nedílným právem a odpovědností Unie) vyvolala ozbrojený konflikt mezi Polskem a  Běloruskem. Že se vám to zdá nepravděpodobné? Jak pravděpodobná se vám zdála na konci dvacátého století možnost občanské války v Evropě, spojená s národnostními čistkami a genocidou fašisticko-komunistického typu? Nebo jiný příklad. Když Tigrid ve Svědectví napsal (v roce 1986 či 1987), že Sovětský svaz stojí před rozpadem, pomyslel jsem si, že už nám Tigrid senilní. Tak pravděpodobné se to tehdy zdálo.

Kdo tuto zahraniční politiku EU vytváří? Evropská rada? Tedy hlavy států scházející se každé tři měsíce a která „…dává  Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority“ (Čl. I-21, odstavec 1)? Jeden by si myslel, že ano. Zejména když se zasedání Evropské rady podle odstavce 2 téhož článku „….účastní ministr zahraničních věcí Unie“. Ale ouha, podle předchozího odstavce Evropská rada „nevykonává legislativní funkci“ a její exekutivní pravomoci jsou  nulové. Přeloženo do lidštiny to znamená, že hlavy států se každé tři měsíce sejdou a nezávazně poklábosí. I když se na něčem náhodou jednomyslně (odstavec 4 téhož článku)  usnesou (což je málo pravděpodobné), nemá to vzhledem k absenci exekutivní a právní pravomoci Evropské rady žádnou závaznou hodnotu pro nikoho, přítomného ministra zahraničních věcí EU nevyjímaje. Požadavek jednomyslnosti je tam uveden jen proto, aby měl soudruh Pithart čím prosťáčky oblbovat. Hlavy států prostě vytvořily zmrdiplk. Současně však napětí na východní hranici stoupá.

Předpokládejme, že se Evropská rada (vyjímečně) jednomyslně shodla a upozornila na hrozivou situaci mezi Polskem a Běloruskem. Možnost první. Ministr zahraničí je úplný vůl a protože ho nic nenutí k opaku, „obecný podnět“  Evropské rady prostě ignoruje. Možnost druhá. Ministr úplný vůl není a podnět Evropské rady předloží Radě ministrů. Tato se schází v různých složeních, dle projednávaných otázek (Článek I-24, Odstavec 1).  Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou 55% (13,75 ministra), kterážto většina musí reprezentovat 65% populace Unie. Ve věci Polsko-Běloruských vztahů neschválila Rada ministrů žádné změny v zahraniční politice. Kromě Polska hlasoval pro změny pouze slovenský ministr, protože Slovensko s Polskem sousedí a sousedí s ním právě v kritickém prostoru. Český ministr se podle vžitého národního obyčeje po kuloárním zjištění názoru Francie zdržel hlasování (v lepším případě). Německo se vůči Bělorusku cítilo nezranitelné a nikoho z dalších situace kdesi na periférii Unie vůbec nezajímala. Polsko nezískalo  minimum čtyř ministrů potřebných k zablokování rozhodnutí ponechat politiku vůči Bělorusku beze změny (odstavec 1 téhož článku). Tím méně získalo většinu 72% (18 ministrů) pro svůj vlastní návrh změny politiky. Všimněte si! Rozhoduje-li se o návrzích ze strany Evropské komise (viz dále), nebo ze strany ministra zahraničních věcí EU, postačí ke schválení většina 55% reprezentující 65% populace EU. Přijde-li s návrhem kdokoliv jiný, je zapotřebí většina 72% reprezentující totéž procento evropské populace. Čí iniciativy mají tedy podle odstavce 2 téhož článku větší šanci na  schválení? Poslanci Evropského parlamentu pak nemají právo zákonodárné iniciativy vůbec.

Napětí na východní hranici dosáhlo vrcholu a vypukl ozbrojený konflikt. Stejně jako na Slovensku byl i v České republice  učiněn pokus uvést do pohotovosti to, co se zde nazývá armádami. Vzhledem k nedostatku náhradních dílů však do prostorů soustředění dorazila jen polovina (15 kusů) útočné vozby  a pět z dvanácti stíhaček mělo v kritické době potíže s navigačními systémy. Urychleně (za čtrnáct dní) byla svolána Rada ministrů ve složení ministři zahraničních věcí a ministři vojenství. V době zahájení zasedání se díky houževnatému odporu Poláků nacházejí rusko-běloruská vojska zhruba na čáře Gdańsk, Lodž, Katovice a v České republice narychlo povolané ročníky branců (ze kterých se dostavila téměř polovina) nacvičují na kasárenském dvoře vlevo v bok a vpravo v bok.

Po třídenním jednání, během něhož postoupily útočící běloruské armády na čáru Koszalin, Poznań, Wroclaw, odmítla Francie (Nikoliv Malta soudruhu Pitharte! Máme své bohaté zkušenosti s tím, jak obětavě dodržuje sladká Francie své závazky vyplývající ze spojeneckých smluv!) zahájení společných vojenských akcí a  většinou 13,75 ministra bylo rozhodnuto, že krize musí být řešena politickými prostředky. Ministr zahraničí EU byl pověřen jednáním s představiteli Běloruska. Organizace spojených národů se pokusila vynést rezoluci odsuzující agresi, ale tato byla vetována Ruskem.  Bývalý prezident České republiky pronesl delší projev na téma lidských práv a o tom, jak pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Díky zvyšující se americké přítomnosti v Evropě (členové EU z NATO odešli již dávno před tím, než byla vytvořena jakákoliv možnost efektivní kolektivní obrany, ale americké základny i přes francouzský odpor v Evropě pro jistotu zůstaly) bylo po zdlouhavých a obtížných jednáních dosaženo kompromisu. Polsko postoupí Bělorusku území od spojnice Gdaňsk, Varšava , Český Těšín na východ. Varšava bude trojnásobnou zdí rozdělena na polskou a běloruskou část. Naproti tomu se Bělorusko zaváže, že nemá v Evropě další územní požadavky. Následovalo tradiční líbání. Ministerský předseda Velké Británie byl při návratu nadšeně uvítán a přítomný dav aplaudoval po jeho prohlášení, že přináší mír pro naši dobu. Konference byla považována za obrovský úspěch EU.

Co vy na to, soudruhu bratře Pitharte?  A to jsem se nezmínil o Článku I-16, odstavec 2, ve kterém se o „společné“ zahraniční politice praví: „2. Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie (tedy Německa a Francie) nebo může snižovat účinnost jejího působení…“ (sic!). Prakticky to znamená, že i ve výše uvedném hypotetickém případě Polska je toto ze zákona povinno „aktivně a bezvýhradně“ podporovat zahraniční politiku EU bez ohledu na to, že tato je na první pohled idiotská, proti zájmům Polska a přímo ohrožuje jeho bezpečnost.

Nemusíme ostatně používat až tak drastické příklady jako je hypotetický ozbrojený konflikt. Zahraniční politika úzce souvisí například se zahraničním obchodem. Tedy i v případě, že politika EU tyto zahraniční obchodní zájmy České republiky zjevně poškozuje (připomínám, že je tvořena tak, aby vyhovovala především zájmům Francie a Německa), musíme ji ze zákona a ve svůj neprospěch „bezvýhradně podporovat“? Asi ano. Ústavní smlouva hovoří v tomto bodě (na rozdíl od jiných) jasně.

Nařizuje-li mi někdo zákonem, že s něčím musím „bezvýhradně souhlasit“ , nechci s tím mít nic společného. Mám základní lidské právo nesouhlasit. Jinak je to čistý bolševizmus a nedivím se, že si soudruh bratr Pithart chrochtá blahem do ovaru, jako to příslovečné prase v žitě.

O tom že se soudruh soudruh bratr Pithart nezměnil ani za mák ostatně svědčí i další blábol v jeho článku. Záhlaví dotyčného odstavce je uvedeno následovně: „Stát bez stran, byť s občany“ (sakra, odkud já jen tohle  znám?).  „Evropský parlament není parlamentem státu, a to nejen proto, že v něm není vládní většina a opozice“, libuje si soudruh Pithart dál a já bych řval. Ne, tihle ti vůbec nic nepochopili a jedou vesele dál ve svých bolševických kolejích. Vůbec nepochopili, že role parlamentní opozice ve spojení se svobodnými sdělovacími prostředky je onou zpětnou vazbou (v tomto případě politického) systému, která zabraňuje jeho přehřátí a rozpadu. Přehřátí v podobě svévole a zneužívání moci, které systém dříve, nebo později s naprostou jistotou zničí. Role opozice je svým způsobem důležitějí, než role vládní většiny a to bez ohledu na to, kdo v dané chvíli v opozici právě stojí.To se soudruh Pithart nepoučil a bude na nás zkoušet to samé stále dokola? Nebo si (také v souladu se svou bolševickou výchovou a vzděláním) skutečně myslí, že objektivně platné zákony (v tomto případě zákony fungování systému) lze voluntaristicky změnit, prosadí-li je ve formě zákona dostatečně velká, nebo hlučná skupina, nebo to nějaký diktátor prostě nařídí? Skutečně si myslí, že hlasovat se dá o všem, včetně přírodních zákonů? Ano, hlasovat se dá, ale výsledky budou v lepším případě nulové, v horším případě katastrofální.

Nové hodnoty mohou totiž vzniknout pouze střetem protikladů. To není z Marxe, ten to jenom ukradl Hegelovi. Jestliže tedy v Evropském parlamentu neexistuje vládní většina a opozice, nemůže zde dojít ke střetávání protikladů a žádné nové hodnoty zde logicky vzniknout nemohou. Jestliže tedy Evropský parlament skutečně funguje takto, měl by být okamžitě rozehnán, protože k ničemu není a stojí nás jen hromadu prostředků. Nevidím ani ten nejmenší důvod k tomu, abychom živili instituci, která z principu nemůže nic vytvořit. Vzpomeňme jen na náš parlament z dob „Národní fronty“. Tam také vládní většina a opozice neexistovaly, ke střetávání protikladů nedocházelo (jak vzácná všenárodní jednota, že?) a výsledky jeho práce byly přiměřené tomuto stavu, tj. nulové. Jó, to byly časy, že soudruhu Pitharte?

Další pikantérií Evropského parlamentu je fakt, že podle všeho jeho poslanci nemají právo zákonodárné iniciativy a to v situaci, kdy evropská legislativa je nadřazena  legislativě jednotlivých států, respektive toho, co z nich zbylo. Zato však, podle odstavce 2. Článku I-26 : „Nestanoví-li Ústava jinak, mohou být legislativní akty Unie přijaty pouze na návrh Komise“ (sic!). Možná, že jsem ty stovky stránek nečetl dost pozorně, ale nenalezl jsem situaci, v níž by Ústava „stanovila jinak“.

Na rozdíl od Evropské rady a Rady ministrů, jejímiž členy jsou činovníci jenotlivých gubernií, pardon, států, je Evropská komise špičkou ledovce evropského úřednictva. Úkolem Komise je podle odstavce 1 téhož článku mimo jiné: „…..Plní rozpočet a řídí programy. Vykonává koordinační, výkonné a řídící funkce v souladu s podmínkami stanovenými Ústavou. S výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších případů uvedených v Ústavě zajišťuje vnějšízastupování Unie. Činí podněty k přijímání jednoletých a víceletých programů Unie s cílem dosáhnout interinstitucionálních dohod.“

Lze tedy říci, že jednotlivé dílčí komise pro to, či ono hrají roli jakýchsi celoevropských resortních ministerstev, tedy roli moci výkonné. V tom by  nebylo nic až tak špatného. V normálním státě však vzchází i moc výkonná z výsledků voleb.  V EU však výkonná moc z  voleb nevzchází, ale je jmenována a podle  shora uvedeného odstavce 2, Článku I-26 mohou poslanci hlasovat výhradně o legislativních návrzích dotyčné (jmenované) Komise. Je to stejné, jakoby náš vlastní parlament směl přijmout pouze ty legislativní akty, které navrhne  vláda, aniž mají poslanci právo vlastní zákonodárné inicitivy a aniž se dělí na vládní většinu a opozici. Situace je o to horší, že v normálním státě se vláda a její ministři  mohou po dalších volbách změnit, eurobyrokracie se nezmění nikdy a nezmění se tedy ani její přístupy. Zatím co si naivní občané Unie budou hrát na volby a demokracii, skutečně vládnout bude někdo úplně jiný – jmenované bruselské úřednictvo. Bude to mít ústavou skutečně požehnané na věčné časy.

Pokud vám to silně připomíná způsob, jakým se bolševik udržoval u moci, je váš dojem správný. Výsledky tedy budou stejné, jako v případě shora uvedené Národní fronty. Pěkný zákonodárný sbor!  Nepřipomíná vám to poněkud jistý připravovaný článek naší, ne, vlastně té jejich bývalé bolševické taky-ústavy, zavádějící vůdčí úlohu KSČ na věčné časy (a nikdy jinak), jehož autorem byl jistý soudruh Jičínský (dříve KSČ dnes Sociální demokracie)? Jediný rozdíl tkví v tom, že tuto vůdčí úlohu má v tomto případě Evropská komise, tedy eurobyrokracie.

Že přeháním? Tak tedy srovnávejte! V komunistickém Československu mohly být  legislativní akty přijaty pouze na návrh KSČ, nebo s jejím souhlasem (vedoucí úloha KSČ). Tato teze o vedoucí úloze  KSČ měla být zakotvena v ústavě. Něco jako vládní většina a opozice v parlamentu neexistovalo. Vedoucí pohlaváři KSČ nebyli voleni vůbec a byli vybíráni především na základě své „oddanosti věci socialismu“ a devótnosti vůči Moskvě.

V EU „…. mohou být legislativní akty Unie přijaty pouze na návrh Komise“.  Tento fakt má být zakotven v Ústavě. Vládní většina a opozice (alespoň podle soudruha Pitharta) v europarlamentu neexistuje. Členové komise pak nejsou voleni vůbec a vybírají se  „…podle celkové způsobilosti a evropanství….“ (Čl. I-26, Odstavec 4).  Tedy jako náš Šmidra, opravuji, Špidla.

Naštěstí (skutečně naštěstí) soudruh Pithart opět lže, jako když Rudé Právo tiskne. Jak se může každý přesvědčit, řadí se europoslanci do politických klubů ne z hlediska státní příslušnosti, ale z hlediska své politické orientace, takže existuje jakýs takýs předpoklad, že píčoviny přicházející od Evropské komise budou posuzovány právě z hlediska politického směřování toho či onoho mezinárodního politického klubu. Tedy doleva, doprava, do luhů a hájů, atd.  Otázkou je, zda v jednotlivých případech nepřevládne zájem států nad politickým názorem poslanců, kteří se v zájmu svého státu okamžitě semknou bez ohledu na své levicové, či pravicové přesvědčení. Početní zastoupení jednotlivých států v parlamentu je totiž takové, že jednotné hlasování zástupců čtyř a se značnou rezervou pěti velkých států staví poslance ostatních dvaceti ne snad do role diváků (ti mohou alespoň pískat, když se jim předváděný kus nelíbí), ale do role dobře placeného komparzu, který tleská kde mu nařízeno. Račte si to přepočítat.

Je sice pravdou, že celoevropské politické strany  neexistují, ale v Evropském parlamentu by to ale (alespoň teoreticky), nemělo nic znamenat. Vznikají tam jakési celoevropské konfederace levicových, pravicových, zelených i naprosto neurčitých politických stran.

Proč se však soudruh Pithart argumentem neexistence opozice tolik ohání, když to alespoň na papíře není pravda a o absenci opozice by měl spíše pomlčet?  Podle mého názoru, který nikomu nevnucuji, je to tím, že coby bytostný bolševik považuje parlamentní opozici za největší metlu lidstva, která zbraňuje neomylným samozvaným komunistickým, nebo alespoň levičáckým mesiášům v realizaci jejich zkázonosných, opravuji, spásonosných idejí a domnívá se, že společnost tuto myšlenku sdílí. Na základě toho se dále domnívá se, že nás touto lží o absenci opozice uklidní. Pravý opak je pravdou. Já totiž, na rozdíl od soudruha Pitharta, nepovažuji za největší metlu lidstva parlamentní opozici,  ale levičácké intelektuály jeho typu, s jejich samozvanecko-mesiášským komplexem, z něhož v případě absence kontroly moci  prostřednictvím opozice logicky vyplývají diktátorské manýry různých Leninů, Stalinů, Hitlerů, Castrů, Pol Potů, atd. Absenci opozice považuji za počátek konce osobní svobody občana. Ani fašismus, ani komunismus vás nepřesvědčily? Pak je ovšem s námi amen.

„Stát bez daní?“, pokládá soudruh Pithart řečnickou otázku a následně se nás snaží přesvědčit, že Unie žádné daně nevybírá. Tak tady už nemám, co bych dodal. Tónem naivky jsem vznesl dotaz na zastoupení EU v České republice, kdeže se berou přerozdělované prostředky, když příjem EU pochází toliko z cel. Dostalo se mi odpovědi, kterou jsem už dávno znal,  že hlavní příjmy Unie plynou z příspěvků jednotlivých států určovaných procentem z HDP. Takže tady soudruh Pithart lže naprosto bez uzardění. Ale ne, on vlastně nelže, jen typicky bolševickým způsobem překrucuje pravdu.  Ona Unie skutečně fyzicky sama daně nevybírá. Na výběr daní má přece svoje pohůnky stojící ve funkcích jednotlivých gubernátorů (a placených rovněž z daní nevolníků příslušné gubernie) a jejich (v našem případě značně zbytnělý) aparát, který příslušné desátky vybere za ní.

Obdobně jsem vznesl dotaz, zda v případě přijetí Ústavy bude konečně i českému občanovi na základě Článku I-4 automaticky zaručeno právo pobytu a zaměstnání kdekoliv v Unii. Cituji dotyčné dva odstavce:

1. Uvnitř Unie jsou v souladu s Ústavou Unií zaručeny volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu , jakož i svoboda usazování.
2. V oblasti působnosti Ústavy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli
diskriminace na základě státní příslušnosti.

Obdržel jsem téměř zděšenou odpověď, že to v žádném případě. To že záleží na legislativě jednotlivých států a mezistátních dohodách. Takže si to shrneme. Dejme tomu, že máme Ústavu. Články v ní obsažené ovšem nic neznamenají, vše záleží na další legislativě a dohodách.  Naskýtá se tedy pochopitelná otázka, k čemu tedy takový zmrdidokument vlastně je, když mi na druhé straně bere moji těžce vydobytou suverenitu.  Zaručuje to, co všechny komunistické a polokomunistické ústavy – nic. Výše uvedeným Odstavcem 2 je sice zakázána diskriminace na základě státní příslušnosti, ale jako Čech přesto  nesmím, až na výjimky, nikde pracovat. Na druhé straně nám ovšem tatíčkové v Bruselu mají právo nařizovat, kolik přivandrovalců z Afriky (hlavně sladkou Francií tolik milovaných Arabů) musíme ročně akceptovat. Jestliže stejná zásada platí na celém území Unie (a ona platí), pak tedy nejsme občany druhého, ale asi tak čtrnáctého řádu. Na rozdíl od přistěhovalce z Horní Volty, já ve Francii pracovat nesmím, právě tak, jako onen příslovečný polský instalatér. Takže obrat „…je zakázána jakákoliv diskriminace na základě státní příslušnosti…..“ , není víc, než propagandistický zmrdiargument.

Takže mi nezbývá, než se zase vrátit k Haškovi a  Švejkovi. Jakže to bylo s tím vojákem, který nedostal něco, na co měl „gebüry“ „Gebüry máte, ale chleba není. Ještě něco? Abtreten!“, zařval oficír na vojáčka při raportu a bylo vymalováno. Dopadneme stejně.

V závěru pak soudruh Pithart pokládá několik otázek, které z hlediska syntaktického i sémantického dávají tolik smyslu, že má jeden pocit, že byly psány ve stavu mírného deliria tremens. Cituji:

„Víme však, co chceme?“
„To všechno je řešitelné jen a jen hlasováním, protože to opět nejsou spory o fakta, ale o hodnoty.“
Vzhledem k tomu, že v předchozím textu nepadla ani zmínka o tom, o čem vlastně hodlá soudruh Pithart v onom parlamentu bez politických stran  a opozice a  výhradně s výslovným souhlasem bruselské byrokracie hlasovat, je mi naprostou záhadou, co  zahrnuje do pojmu „to“ .

„O to, čemu kdo z nás dá přednost: systematickému vyrovnávání rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími regiony, anebo zásadě, že každý jede na vlastní triko?“ Klasický názor levicového intelektuála a princip aplikovaný mezi jednotlivci a teď i společnostmi. Realita nás totiž přesvědčuje o následujícím výsledku takovýchto přerozdělovacích praktik. Ti líní nebudou o nic pilnější, protože si velice rychle zvyknou na to, že jim hodný tatíček stát nedá zahynouti. A ti pracovití za poněkud delší čas rovněž pochopí, že vše je marnost, protože zlý újec stát stejně provede příslušnou liposukci. Následně se buď na všechno rovněž vykašlou, nebo se odeberou do ilegality šedé, či vysloveně kriminální ekonomiky. Tohle všechno jsme už za vlády vaší KSČ zažili, soudruhu Pitharte.

„Společnému postupu na Balkáně, anebo doprošování se Američanů, ať ty hrůzy proboha zastaví?“
Opomenu-li fakt, že v otázce chybí klíčové sloveso, či obrat: „Čemu dáme přednost?“, který by jí dával smysl, odpovídám: Ano, samozřejmě, že dáme přednost idiotskému evropsko-socialistickému řešení a  postupu, který může být kdykoliv zablokován, podle páně Pithartově vlastních slov, „třeba Maltou se svými šesti sty tisíci obyvateli“. Skutečně velmi operativní a akceschopný systém, zejména v obdobích krizí.

„Zrušení hranic (a cel), ale za cenu posílení Interpolu a zavedením celoevropského zatykače?“
Zase chybí základní větné členy dávájící otázce smysl soudruhu Pitharte. Měl jste se věnovat usilovněji slohu, a méně studiu marxismu-leninismu. Nicméně, žádné hranice zrušeny de facto nebyly. Pracovat v Unii (až na výjimky) nemůžu a pokud jste cestoval v poslední době do Bruselu, nebo kamkoliv jinam, jistě jste si všiml, že u pasových kontrol jsou přesně stejné fronty jako dřív. S jediným rozdílem. Místo pasu můžu mávat občankou. Skutečně obrovská výhoda! Můžeme cestovat bez pasu, bez pasu, bez pasu. Kolikrát jen jsme tenhle idiotský argument pro vstup do Unie slyšeli?! Jenže vy jste si určitě nevšiml, neboť odbavení ve VIP (Very Impotent, opravuji, Very Important Passenger) salonku bylo jistě bez čekání. Proč sem pletete evropský zatykač je mi záhadou a Interpol existoval a existuje bez ohledu na existenci Evropské Unie.  Mezinárodní zatykač existuje i mimo EU aniž se musím vzdát své suverenity. Nedělejte ze mne laskavě úplného blbce!

„Podpoře evropské kulturní krajiny, anebo lacinějším potravinám ze světa, ovšem na území, zarostlém bodláčím?“
Už mne opravdu unavuje opravovat vaše formulační nehoráznosti. Zatím jsem jaksi nepostřehl, že by eventuální dovoz potravin do EU namísto vlastní produkce byl kdekoliv zmiňován. Zato jsou ovšem na denním pořádku otázky dotací do zemědělství (hlavně francouzského) s tím, že páni zemědělci se budou muset konečně smířit s omezením těchto subvencí tak, aby dotyčné potraviny neplatil daňový poplatník v podstatě dvakrát. Co proboha nazýváte „kulturní krajinou“? Vaše milované družstevní lány? Z jakého „světa“ může EU dotyčné potraviny dovážet? Z hladovějící Afriky? A i kdyby, to, že někde neroste mrkev a zelí ještě ani zdaleka neznamená, že krajina je „nekulturní“ a musí být nutně „zarostlá bodláčím“. Přijďte se podívat  na zahradu mojí sestry! Není každý blbá, líná nekulturní svině, soudruhu Pitharte! Za ty nás máte ve své nadutosti pouze vy, levicoví intelektuálové! Uvažujete zřejmě na základě svých zkušeností s vámi zavedeným družstevním hospodařením. Tam  skutečně rostlo bodláčí i v té vaší „kulturní krajině“. Každý opravdový ekolog by vás ostatně poučil, že jediná skutečně zdravá krajina je krajina „nekulturní“, tedy stoprocentně lidských zásahů prostá. Vykládejte to ale někomu, kdo se celý život chystá poručit větru, dešti! Mimochodem, mohl byste mi sdělit, jakým způsobem se dá krajina „podporovat“? Subvencemi ve prospěch jedněch, na úkor druhých?

A finis coronat opus, úplným vrcholem je pak závěrečný podpis.  Cituji se svými doplňky:  „Autor, (naštěstí už) bývalý český premiér, je (bohužel stále ještě)  místopředsedou Senátu.“

Soudruh Pithart neopoměl vyjmenovat všechny své současné i minulé šlechtické tituly. Skutečně skromnost sama. Možná, že by se měl představit spíš následovně:
 
 

Pro informaci všem socanským blbounům! (LD , 17.1.2003 10:02)              reagovat
V době, kdy komunisté plnili své koncentrační tábory skutečnými odpůrci komunismu, byl Petr Pithart se svými rodiči – komunistickými diplomaty, kde jinde než na Západě. On tam v té době totiž studoval… Koncem 50. let, kdy lágry přetékaly, se rozhodl vystudovat komunistická práva aby se jimi mohl za nelidské komunistické diktatury jako státotvorný doktor práv dobře živit. To se mu taky podařilo. Pracoval 8 let jako odborný asistent na katedře komunistického „Státu a práva“ . Už jako student vstoupil na přelomu 50. a 60. let do komunistické strany, kde strávil celé mládí. Mezitím, po skončení Právnické fakulty UK, jako věhlasný znalec nepřátelského Západu, navíc se 100% prověřením, vyučoval na vojenské škole v Bruntále velitelské kádry komunistické armády pro jejich tažení na Západ. Tuto epizodu byste však v jeho oficiálním životopise marně hledali. Ještě ve druhé polovině 60. let vyhazoval ze své kanceláře na fakultě studenty, kteří ho při vstupu nepozdravili „čest práci“. Důvěru, vloženou do něho komunistickou stranou, nikdy nezklamal. Po sovětské okupaci byl opět vyslán na studia na Západ, ale na výzvu komunistické strany se už po třech měsících disciplinovaně vrátil z tohoto nelidského světa „vykořisťování a bezpráví“ zpět do své milované okupované vlasti pokračovat v budování socialismu. Situaci však ani tím nezachránil a lukrativní post na fakultě komunistického „Státu a práva“ musel ke své velké lítosti přepustit ještě kovanějším soudruhům. Nelze se proto divit, že po tak o vém nevděku natolik zatrpkl, až nakonec podepsal spolu s množstvím komunistickou stranou podobně nedoceněných soudruhů Chartu77. Ke své nejslavnější knize „Osmašedesátý“, považovanou za klasiku tzv. “omluvenkové literatury”, se až do 90. roku nikdy nepřihlásil. Věděl, že tím by se rodné KSČ nezavděčil a sobě nepomohl. Po listopadu pak přesně naopak. Vždy dobře věděl, co je a co není pro něho výhodné. Sám říká, že jako chartista strávil 48 a 96 hodin na policejní cele předběžného zadržení. Při jeho nesporných „kádrových kvalitách“ není divu, že tohle byl celý jeho „trest“, kterým si KSČ nechala zaplatit. Udělejme si úměru: 8 let v KSČ – 144 hodin v „protikomunistickém odboji“… Pan Cibulka 43 800 hodin. Po 17. listopadu 1989 pak byl tento „odpůrce komunismu“ vybrán za předsedu české vlády. Vybrali dobře! JUDr. Petr Pithart zajistil naprostou beztrestnost všem komunistickým zločincům 40., 50., 60., 70. a 80. let. Na takového prezidenta bychom mohli být hrdí! 

 
Text je převzat z diskuse na iDnes z doby, kdy se hovořilo o kandidatuře soudruha bratra Pitharta na prezidentské křeslo a jak jsem koupil, tak prodávám.


18.7.2005 Katoda

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
460x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:07
D-FENS © 2016