Čtenáři technického týdeníku, tedy ti nadšenci, kteří jej ještě čtou a neodhlásili ho kvůli plytkému obsahu s výtažkem z environmentálního mindfuckingu, možná narazili na dost kuriózní článek.
Titulek hlásal: Solární automobil se vrátil z cesty kolem světa. Ve světovém rekordu. Upřímně řečeno, zajímalo mě velmi silně, jaký solární automobil objel zeměkouli, protože solární automobily dneška vypadají, jako by se měly každou chvíli rozpadnout. Vetché konstrukce z drátů a fólií na vratkých podvozcích a tenkých kolečkách jsou schopné jezdit jen po naprosté rovině a to ještě jen někde v zemích kolem obratníků, hrdí piloti většinou z řad studentů se soukají dovnitř s výrazem japonských kamikaze. O praktické použitelnosti tohoto druhu dopravy lze s úpěchem pochybovat, natož o cestě kolem světa. Začetl jsem se do toho a vyskočil na mne další global swindle.
Zatímco představitelé automobilek straší zákazníky, že budou moci nabídnout elektromobil s vlastnostmi současných automobilů teprve za nějakých deset patnáct let, švýcarský pedagog Palmer se rozhodl prokázat opak. Sestrojil svůj vlastní automobil. Auto vypadá, jako by ho někdo smontoval doma v garáži. Je poháněný na baterie, ujede celých 400km maximální rychlostí 90km/h, tedy výkonově něco jako natuněný Velorex. Aby to bylo extra environmentálně příznivé, tahá za sebou ekovelorex vozíček, na kterém jsou umístěny solární panely a které pomáhají pohánět automobil. S Velorexem ekožihadlo spojuje také podobná konstrukce. Kdyby něco takového uvedla na trh kterákoli automobilka včetně Taty, Mahindry a Iran Khodro Works, tak by se tomu krámu všichni vysmáli. Taková je vize technického pokroku podle environmentalistů.
Abychom zmínili ještě onu příslovečnou kvalitu života, prototyp vozítka vyšel zhruba na cenu dvou trvale neudržitelných Ferrari. Baterie jsou prý plně recyklovatelné a vydrží 1.000 nabíjecích cyklů (co to asi znamená „plně recyklovatelné?“). Kdyby se vozítko začalo vyrábět sériově, pak by přišlo na pouhých 10.000 EUR a k tomu 4.000 éček za solární kárku. Nebuďte smutní – vlády časem najdou mechanismus, jak zdanit vozy se spalovacím motorem a subvencovat automobily poháněné bateriemi.
Když měl pan učitel takový nástroj, snadno pojal myšlenku, že objede svět na solární energii. Jenže víme jak to je. Ještě že tu máme americké úsloví „when you cannot make it, then fake it“. Auto jelo na baterky, které se dobíjely z sítě tak, jak bylo právě potřeba, přičemž panel na vozíčku poněkud prodlužoval dojezd (nedělejme si iluze, jak moc prodlužoval dojezd, protože například pokrytí celé střechy osobního vozu solárními články by zajistilo energii přibližně na pohon elektropříslušenství a klimatizace, tedy asi 7% celkové potřeby energie). Elektřinu do sítě doplňovala solární elektrárna ve Švýcarsku, jejíž cena ovšem není do ceny samohybu uvedené výše započtena.
Cesta byla zajímavá a hustě trvale udržitelná. Část cesty proběhla s policejním doprovodem (patrně také solárním), na Nový Zéland dopravila pana učitele legendární loď Rainbow Warrior (2x diesel Deutz o výkonu 500kW jeden), mezi Soulem a Vancouverem přepravilo „solární“ „automobil“ letadlo. Pan učitel zavítal do atraktivních destinací. Zavítal například na Bali (zrovna tam probíhala konference o světovém klimatu, to je ale náhoda) a v jeho vozíku se usadilo několik významných celebrit. Výprava poněkud připomínala okružní lety Ernsta Udeta, o kterých točila poutavé filmy Leni Riefenstahl, kteří ovšem pracovali v jiné době pro jinou odnož socialistického hnutí.
Mám vůbec problém pochopit, jaký význam mají takovéto výpravy. Asi není problém v dnešní době postavit libovolný prototyp auta. Zvládla by to většina z nás. Problém je vyrobit a prodat jich milion za přijatelnou cenu a ještě navíc po sobě zanechat spokojené zákazníky. Pokud měla výprava pana učitele prokázat, že automobil na elektřinu funguje, pak sláva!, tenhle jeden možná funguje, právě ujel asi pětinu toho, co se očekává, že moderní auto vydrží.
Budiž to inspirací i pro vás. Pokud máte zájem o dlouhou dovolenou zpestřenou nevšedními zážitky a zcela zadarmo, následujte příkladu pana učitele. Mise se může jmenovat „objet svět na biopalivo“. Nakupte švestky, z těch nechte vypálit slivovici, tu rozprodejte (samozřejmě bez daně, jde přece o záchranu zeměkoule!), cestujte po světě v nějakém americkém osmiválcovém SUV a běžné palivo plaťte penězmi získanými ze švestek. Pár flašek slivovice si ponechte pro ovlivnění obzvlášť otrlých kritiků, z prázdných lahví si Greenpeace udělají Molotovovy koktejly. K úplné dokonalosti a trvalé udržitelnosti (náplně vaší peněženky) musíte opatřit nějaké ty granty, zmatené sponzory a povozit pár celebrit, což při jejich prodejnosti nebude problém. Uvidíte, že svět profesionálního environmentalismu skýtá zážitky, kterých běžný člověk vůbec nemá šanci dosáhnout: Konference na Bali, koncerty v Antarktidě, přednášky mladým zeleným levičákům na Harvardu, program Frequent flyer, šampaňské v letištní lobby.
Je třeba nazírat s krajní opatrností na všechno, co tyhle námezdný lháři pouštějí do světa. Například minulý týden se objevilo v novinách, že Financial Times přirovnal Klause ke Švejkovi. Pak se ale ukázalo, že to napsal nějaký novinář na svém blogu, a tento novinář také náhodou píše mimojiné pro Financial Times. Kromě toho podobnost se Švejkem byla nalezena v tvaru prófovy hlavy, což trochu zavání eugenikou ve stylu Ústavu pro rasovou hygienu. Všechno, co euroeko pravdoláskomilové řeknou nebo napíšou, aby člověk zkoumal s pověstnou lucerničkou pod lampou, protože jen v tom vždy skryta nějaká lež, pololež, polopravda nebo totální blbost.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)