V uplynulé aktualizaci mě nejvíce zaujal článek Roota. Popsal téma natolik vděčné, že mi nedalo, abych se k němu také nevyjádřil. Jen jsem to vzal trochu více teoreticky. Někde se moje a Rootova argumentace prolíná, což neberte jako nějaké opisování, ale fakt, že vycházíme ze stejného základu.
Každý člověk je ve své podstatě sobec. Chová se pouze způsobem, který mu přinese prospěch. Výrazně je to vidět u malých dětí do tří let věku, které posuzují celý svět pouze podle toho, co je dobré pro ně. Pak se přece jen, někdy více, někdy méně, projeví vliv výchovy a sobeckost se zaobalí do společenských konvencí. I různé dary a charitativní akce jsou projevem sobectví. Člověk pomáhá druhým pouze pro své vlastní vnitřní uspokojení. Nemá z toho hmotný, nýbrž duchovní užitek. Sobectví mají všichni vrozené a není to žádná špatná vlastnost. Prostě je přirozené a člověku dané.
Značný vliv na formování politického názoru člověka má prostředí, ve kterém jako dítě vyrůstal. Kdo je chudý jak kostelní myš, bude spíše tíhnout k levici a kdo je hmotně zajištěn, ten bude mít pravicové sklony. Podstatnou roli zde hraje opět sobectví. Chudák by se rád obohatil na úkor druhého, kecy o rovnosti a solidaritě jsou jen zástěrkou. Bohatý zase nechce o svůj majetek přijít.
V klasické patriarchální společnosti jsou tahouny společenského vývoje muži. Pro ně existují tři hlavní cíle snažení. Moc, peníze a ženy. Jednotlivé cíle jsou vzájemně převoditelné a kumulovatelné. Např. oba naši polistopadoví prezidenti poté, co dosáhli přiměřeného finančního zajištění i autority doma či ve světě, změnili rozvrzanou manželku za méně ojetý model.
Budování politické kariéry tedy není služba veřejnosti, nýbrž boj o moc a částečně i o peníze. Kdo už jednou moc uchopí, lhostejno, zda je to levice či pravice, ten už ji nechce pustit. V demokracii však jeho setrvání u moci závisí na rozhodnutí většiny. Proto se snaží této většině podbízet. Zde bych využil Komikova výstižného rozdělení občanů do třech kategorií, které jsem si však poněkud poupravil:
A – vyšší třída, nejbohatší,
B – střední třída,
C – nižší třída, nejchudší.
Majetkové poměry obyvatel jsou odrazem jejich postavení v mocenské hierarchii společnosti. A stojí nejvýše a C nejníže. A si snaží udržet své postavení v čele státu tím, že pochytá co nejvíce hlasů ze skupiny B a C. V zásadě mu může být jedno, jaké daně B a C platí, protože on je zajištěn. Nelze se ale zavděčit všem Pravice se tedy spíše opírá o hlasy ze skupiny B, a to opatřeními na úkor obyvatel C a levice se snaží získat hlasy skupiny C na úkor životní úrovně obyvatel B. Ve státech západní Evropy tvoří nejširší masu obyvatelstva skupina B, proto jsou tamní strany zaměřené více doprava. Vzhledem k tomu, že do střední třídy u nás spadají lidé s čistým měsíčním příjmem dejme tomu od 50 tisíc výše, musí se české strany ucházet hlavně o hlasy skupiny C, protože ta tvoří většinu.
V každé společnosti také existuje určitý ideální poměr množství obyvatel v dané skupině k občanům ostatních skupin. Áček by mělo být nejméně a céček nejvíce. Lze to dobře sledovat na příkladu západní Evropy a USA, kde se v minulých desetiletích mnoho obyvatel přesunulo ze skupiny C do skupiny B. Tím pádem začali chybět lidé ze skupiny C a museli se importovat ze zahraničí, např. Turci či Mexičané. Tím narostla masa obyvatel C a politické strany musely získat i jejich hlasy, což v současnosti v těchto státech vede k levicovým tendencím. I tato skupina však postupně zbohatne a budou muset přijít nová céčka.
Z toho vyplývá, že demokratická společnost tíhne k přirozenému střídání levice a pravice. To však platí pouze v případě dlouhodobého kontinuálního vývoje. Války a revoluce způsobují, že velká část obyvatelstva zchudne a jejich názory se posunují doleva.
Ideálním zřízením se tedy jeví absolutistická monarchie v čele s osvíceným panovníkem, a to ze čtyř důvodů:
1. Stát patří panovníkovi a ten má přirozený sobecký zájem, aby mu vzkvétal.
2. Panovník se nemusí nikomu zodpovídat a nepotřebuje se nikomu zavděčit.
3. Panovník může své reformy uskutečňovat v řádu desetiletí a nikoliv krátkozrace na jedno volební období.
4. Panovník připravuje svého nástupce na vládnutí. O přijímání zákonů pak nerozhoduje žádný diletant ve fialovém saku a bílých ponožkách, nýbrž vládce-specialista.
Absolutistická monarchie by nemusela být žádným návratem do středověku. Vzpomeňte třeba císaře Meidžiho a jeho reformy, které Japonsko v druhé polovině 19. století naopak z feudalismu vyvedly.
Nejsem ale žádný monarchista, jak by se mohlo zdát. Státní forma je totiž celkem nepodstatná, i když pochopitelně může ovlivňovat efektivitu lidské práce. Důležitější je, aby každý věděl, co má dělat a dělal to pořádně. Třeba takoví Němci. Nemyslím si, že by byli chytřejší nebo schopnější než národ český, ale mají v krvi disciplínu a smysl pro organizaci. A kde byli 15 let po válce.
Stejně jako Root si myslím, že pravicová vláda je pro společnost lepší. Podporuje totiž přirozenou sobeckost člověka. Dává mu prostor, aby se o sebe postaral sám způsobem, jaký nejlépe ovládá. Každý člověk je různě schopný a pravicová společnost zajišťuje přirozenou soutěž a přirozený výběr těch nejlepších. Ti se pak dostávají ve společenské hierarchii vzhůru na základě svých skutečných schopností. Takoví lidé dokážou společnost řídit nejlépe a jejich postavení a majetek jsou zasloužené. Stát by měl do života lidí zasahovat jen v případech, kdy je schopen zajistit výkon některých činností efektivněji než jedinec. To je typicky obrana, bezpečnost a vynucování práva. O dalších oblastech by se samozřejmě dalo polemizovat.
Jsem optimistický sobec doufám, že současná vohnoutská většina obyvatelstva časem shnije u televize, uchlastá se pivem a užere se vztekem při čtení Blesku. Časem snad lidi pochopí, že čekat, co jim kdo podá do huby je živoření a nebudou ochotni se s takovou existencí spokojit. Stejně tak se stabilizují poměry mezi vládnoucí garniturou. Někdo skončí v betonu na dně přehrady, jiný ve vězení a ze zbytku se vytvoří politické klany. Pokud nenastane nějaká zásadní událost, situace by se měla postupně překroutit doprava, protože tak je to lidskému druhu přirozené. A za nějakých 30 až 50 let se tady můžeme zase sejít a říci si, jak to vlastně celé dopadlo.
(Zatím nikdo nehlasoval)