Vážení čtenáři, nikdy jsem nedisponoval darem psavce a nikdy jsem tuto dovednost aktivně nevylepšoval. Můj styl tedy možná nebude velmi čtivý a pravděpodobně se nevyhnu pravopyzním chybám. Proto je článek určen pouze těm, kterých jemnocit nebude uražen mou nevypsanou rukou.
Jsem dlouholetým čtenářem D-FENS a rozhodl jsem se alespoň pro jednou kromě čerpání pokusit se také nazpět obohatit zdejší obsah o téma, které se zde pravděpodobně nikdy neprobíralo a domnívám se, že většina lidí o něm nikdy neslyšela.
Popíšu své sny. Tedy ne jejich obsah, ale metodu, kterou lze do jisté míry a s jistými vedlejšími efekty ovládnout své vlastní snění. Nyní již přejdu k samotnému článku. Nejde o článek s jakoukoliv vědeckou ambicí, ale pouze a výhradně o silnou osobní zkušenost.
Před dvaceti lety mi bylo čerstvých deset let a četl jsem knihu Noční můra v Elm street. Zaujala mne technika snění, popisována jednou hrdinkou, nazývána v knize „Snění na Bali“. Šlo o jednoduchý princip ovládnutí vlastních snů do té míry, aby byl vědomě ovladatelný jejich obsah a děj. Celý princip údajně spočíval v tom, že je zapotřebí si ve snu uvědomit, že jde o sen, ale neprobudit se u toho.
Není nutné připomínat, že Elm street není vědecká, ale braková literatura (poznámka doplněná později: a termín snění na Bali má při hledání na googlu v dnešní době nulovou relevanci). Pravděpodobně bylo za účelem knihy vše zcela smyšleno. Ale to je informace, kterou jsem si tehdy buďto neuvědomoval, nebo jsem ji nechtěl vnímat. Miloval jsem (a vlastně stále miluji) mystično a vždy mě bavilo experimentovat. Začal jsem tedy experimentovat se sněním.
Základní princip uvědomit si, že sním – nebyl tak velký problém. Po několika nocích se mi začínalo dařit rozlišovat mezi sněním a bděním. Při bdění toto rozlišení není pro člověka problém, ale když spíte, je toto uvědomění dost nepřirozené. Problém byl dodržit druhou část principu – totiž neprobudit se přitom. Uvědomění si – sním – pro mě znamenalo automatickou vstupenku do skutečného světa. Nedokáží již dnes popsat, jak jsem se s tímto úkolem nakonec vypořádal, ale vím to, že jsem byl obrněn obrovskou (dětskou) trpělivostí. Nakonec se mi to podařilo. Nebylo to skokem, prostě jsem postupně čím dál tím častěji dokázal vedomně udržovat sen častěji a hlavně po delší dobu.
Nakonec, jsem ovládal jsem své sny. Uvědomoval jsem si, že sním, že nejsem v realném světě, přesto jsem se neprobudil. Viděli jste konec filmu Matrix nebo Supermana? I já jsem uměl lítat a nejen ve snech, které k tomu byly „stvořeny“, ale kdykoliv. Zdálo se mi, že obědvám s matkou? Tak jsem se podíval oknem ven a řekl jsem si, odletím (bez ohledu na to, zda-li tam to okno vůbec bylo, přál jsem si ho tam). Po troše koncentrace se mi dařilo ovládat téměř vše, co má fantazie žádala a umožňovala. S určitými omezeními. Pamatuji se například na to, že lítat jsem uměl jen tehdy, když jsem na sobě měl černou šusťákovku (od Vietnamců :) ) – bez ní to bylo šíleně těžké. Když se mi za letu vysvlíkla, padal jsem. Ale uměl jsem dopadnout tak měkce, že to bylo příjemné a do místa, které jsem si během pádu vyfantazíroval a tím určil. Samozřejmě jsem v letech pubertálních mnoho svých snů přetvořil ve směr, který si žádaly mé dospívající hormony. Uvědomnění si, že jde o sen a mohu udělat zcela cokoliv, bez jakýchkoliv následků na sobě či jiných, ve mě občas vyvolávalo až zvrhlý pocit úplné svobody s absencí odpovědnosti.
Časem jsem měl sny, které jsem si pamatoval méně, méně.. a nakonec jsem neměl vůbec žádné. Přestal jsem z donucení s tímto druhem snění, protože mi chyběly sny jako takové. Po pár letech se sny vrátily a časem se navrátila i původní intenzita a počet snů, které jsem si pamatoval. Dnes je mi přes třicet a na tuto éru vzpomínám jako na zajímavý dlouhodobý experiment, který jsem jako malý provedl. Etapa snů, kterou tento článek popisuje se vyvíjela a táhla několik let. Sny jsem znovu začal mít (pamatovat si) až v dospělosti. Dnes se mi zcela vyjímečně stává, že si ve snu mimoděk uvědomím, že sním – stále platí to, že se neprobudím a jsem takovým spoluautorem dalšího pokračování snění. Nemám odvahu znovu zkoušet podmanit si svět snění, protože několik let bez snů bylo v jistém smyslu velmi nepříjemných a domnívám se, že to byl důsledek „Snění na Bali“.
Až do tohoto bodu jsem psal článek bez vyhledávání jakýchkoliv dalších internetových či jiných zdrojů, pouze na základě impulsu vzpomínky na minulost – protože smyslem tohoto článku neměl být vědecký rozbor, ale pouze subjektivní popis vlastní prožité zkušenosti. Co jsem popsal, je tedy zkušenost pouze má, bez podpůrných informací vyjma Elm Street :). Zde začínám pátrat na googlu.
Na internetu je překvapivě snadné dopátrat se podpory toho, co zde tvrdím, že jsem prožil. Zde dokonce i s českým popisem a návodem, jak na to. Toto snění nazývají termínem „Lucidní snění“ /“Lucid dream”. Na wikipedii se dá nalézt o lucidním snění taky zajímavé texty ve věcně vědecky zpracovaném stylu. Nenechám bez povšimnutí, že tato technika je používaná jako „treatment for nightmares“ (terapií pro noční můry). Takže tohle si autor Elm Streeru opravdu nevymyslel, pouze si uzpůsobil název.
Díky za pozornost.
(Zatím nikdo nehlasoval)