Předesílám, že poprvé přispívám do tohoto blogu a vyjadřuji pouze své osobní názory. Pan Heger mi byl sympatický od jeho prvního veřejného vystoupení, to ještě o kauze „Náš odchod, vaše smrt“ nebylo ani slechu, považuji jej za odborníka ve svém oboru a člověka, který ví o čem mluví, nevyjadřuje se populisticky, snaží se o věcnost.
Dostal neočekávanou, zato o to mimořádnější šanci konečně něco smysluplného provést s molochem českého zdravotnictví, to, o čem jeho předchůdci jen planě diskutovali a prováděli různá nesystémová opatření, mohl elegantně, za vydatné pomoci LOK a ČLK, vyřešit ve prospěch těch, kterých se to nejvíc týká, tedy pacientů. Pokud by chtěl zavádět reformu z vlastního rozhodnutí, měl by problém. Vyhodit 3800 doktorů není tak snadné. Mediální ryk by jej rozcupoval a donutil k rezignaci.
Mohl být prvním, doufám, že ne posledním, ministrem vlády tzv. „ Rozpočtové odpovědnosti“, který skutečně něco v tomto smyslu učinil, měl k tomu ideální podmínky. Podporu mnohých lékařů, podporu veřejnosti a snad i podporu zdravotních pojišťoven, ačkoliv i těm je třeba šlápnout na „kuří oko“. Ano, hlavně podporu veřejnosti, navzdory mediálnímu humbuku, jak budou umírat novorozeňata a s nimi i mladé matky, jak nebudou operace, protože nejsou anesteziologové, jak se omezí péče (já toto slovo nemám rád, zdravotníci nemají pečovat, ale léčit). V poslední době mi už zprávy o tom jak ministr zase vyjednává s vyděračským LOKem a slibuje další ústupky, lezou krkem, už je ani nesleduji. Pane ministře, proč jste tuto šanci nevyužil? Byly na Vás vyvíjeny tlaky z vlády, z parlamentu nebo farmaceutických firem, či ze strany hejtmanů, kteří na základě předchozích koncepčních chyb, ve zdravotnictví, vyhráli krajské volby, nebo z mně neznámé, jiné zájmové skupiny?
Je dobré si připomenout, že ze soukromých nemocnic (ve svém okolí mám dvě) žádný lékař výpověď, v rámci výše zmíněné kampaně, nepodal. Výpověď je právní úkon, řídící se zákoníkem práce. Sám jsem jich v životě podal několik, ale nikdy s tím, že když se mi zamane, ji klidně stáhnu a zaměstnavatel mne s otevřenou náručí přijme zpět, buď mi řekne „počkej, já si tě cením, zůstaň a přidám ti, v rámci možností, nebo tě, případně i povýším“, nebo ji přijme a tím je to definitivní. Asi se nedá vracet v čase zpět, ale kdysi se děti rodily doma, včetně mne a nikdy jsem neslyšel, jak to bylo strašné. Na druhou stranu má smysl zachraňovat novorozence, u nichž je zřejmé, že život pro ně bude utrpením plným bolesti nebo si vůbec nebudou uvědomovat svou existenci, bez možnosti se jakkoliv v životě uplatnit? Nehledě na lidi, kteří se o ně musí do smrti starat. Teď mne kamenujte.
Pane ministře, měl jste velkou šanci udělat pro tento stát konečně něco dobrého, byl byste jeden z prvních, ne-li první. Zklamal jste mou důvěru.
(Zatím nikdo nehlasoval)