Listopad 1941, vzdušný prostor východně od Bruselu. Lehký dopravní a spojovací letoun Focke- Wulf Fw-158 Weihe směřuje z Paříže do severního Německa. Na palubě stroje se nachází pilot a čtyři cestující.
Bitva o Británii byla definitivně vyhraná a RAF začalo přecházet k ofenzivní taktice spočívající ve výpadech malých skupin stíhačů přes kanál a útoků na všechny možné cíle, které mohly sloužit k podpoře německého válečného úsilí, jako třeba vlaky nebo vozidla. Vlastně tehdy došlo k první praktické aplikaci konceptu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, protože se vycházelo z toho, že koho Němci nechají jezdit autem, ten pro ně nejspíš dělá a představuje tak regulérní cíl.
Civilní letoun s velkou svastikou na ocase pozornosti pilotů svou stíhaček Spitfire neunikl. Dopravní a spojovací Focke-Wulf Weihe nepředstavoval pro Spitfire v žádném ohledu soupeře. Předně neměl na palubě zbraně. kterými by se dalo bránit a maximální rychlost zhruba 250 km/h byla zhruba polovina rychlosti, kterou Spitfire cestoval. Když stíhačky přešly do útoku, nevypadalo to pro německý stroj a lidi na jeho palubě vůbec dobře.
Nicméně následující minuty měly ukázat, že německý pilot není žádné ořezávátko, zatímco oba jockeyové z Anglie mají oko z Kašparovy krávy.
První útok se nevydařil a ani jeden ze stíhačů se netrefil. Pilot přitiskl Weihe k zemi a prudkými manévry se snažil zamezit nepřátelským strojům zaujmout střeleckou pozici. Druhý útok byl o něco úspěšnější. Pilotům Spitfirů se podařilo Weihe zasáhnout a ustřelit německému stroji levé křidélko. Po tomto druhém útoku se stíhačky odpoutaly. Už se nedozvíme proč. Možná piloti pokládali letoun za prakticky sestřelený, možná jim došlo, že útočit na civilní neozbrojený stroj není tak docela fér, nebo jim docházelo palivo nebo munice.
S poškozeným Weihe šlo jen omezeně zatáčet. I přes problémy s řízením letadlo nouzově přistálo na základně Hilversum jižně od Amsterdamu. Technici Luftwaffe napočítali v letadle 47 průstřelů, jeden projektil prošel polstrováním pilotova sedadla. Pravděpodobně se nejednalo o Spitfiry vyzbrojené kanóny nebo jim pro kanóny došla munice, jinak by Weihe rozprášily na atomy. Technici Luftwaffe letadlo přes noc opravili a ráno bylo zase připraveno k letu do finální destinace. Jak strávili noc pilot a cestující literatura neuvádí, ale každopádně na ten den a možná i noc do smrti nezapomněli, protože se jednalo o jejich druhé narozeniny.
Co je zajímavého na tomto příběhu?
Pilotem dopravního stroje byl jistý Kurt Waldemar Tank. Tank nastoupil v třicátých letech k tehdy skoro neznámé firmě Focke-Wulf jako zkušební pilot. Záhy se však přišlo na to, že Tank, vzděláním elektrotechnický inženýr, je docela šikovným konstruktérem a zdatným organizátorem. Dráteník Tank měl jinou filozofii než většina konstruktérů jeho doby. Jeho konstrukce nebyly nijak převratné ani geniální, nebyly nejrychlejší ani nejobratnější, ale byly navrženy pro válku. To se o konkurenčních Messerschmittech připomínajících spíše sportovní letadla nedalo tvrdit. Tank se postupně stal šéfkonstruktérem a následně technickým ředitelem firmy Focke-Wulf, nicméně pořád dál létal. Zde jej vidíme na fotce v kabině stíhačky Fw-190. Za povšimnutí stojí tvar pancéřové desky za sedadlem – pravděpodobně se jedná o Fw-190 D pozdějších verzí.
Focke-Wulf Flugzeugbau v roce 1941 ještě nebyla velká firma. Největší projekty, které učinily její jméno známým, byly však už doslova na spadnutí. Ve většině z nich hrál hlavní roli právě šéfkonstruktér Tank. Kdyby se bezejmenným pilotům Spitfirů podařilo Tanka sestřelit a sprovodit ze světa, ušetřili by sobě, svým druhům ve zbrani a své zemi mnoho velkých problémů. Pravděpodobně by to ovlivnilo vývoj dalších variant stíhačky Fw-190 A, proti které se Spitfiry nedokázaly prosadit až do verze V. Spojenecké bombardéry by se neutkaly s opancéřovanými Fw-190 A-5 a A-8 a jejich drtivou výzbrojí, které málem přivodily zvrat americké bombardovací ofenzívy. Nevznikla by Dlouhonosá Dora alias Fw-190 D, která zatápěla spojeneckým stíhačům bez rozdílu a nevznikl by Ta-152 H, proti kterému si neškrtlo žádné spojenecké letadlo snad s výjimkou Tempestů s jejich brutálním čtyřiaddvacetiválcem. Jediným štěstím pro spojenecká letectva bylo, že Němci nestačili Ta-152 vyrobit v dostatečných počtech. Britské lodě by se nemusely obávat Fw-200 C Condor, které děsily i Winstona Churchilla a které si vynutily urychlenou stavbu eskortních letadlových lodí. Švédové by nemohli okopčit tryskový Ta-183 a udělat z něj Saab J.29 Tunnan a Indové by nedostali příležitost vyvinout „lokální“ supersonik HF-24 Marut, který je rovněž připisován Tankovi. Stačilo pár nepatrných pohybů rukou na řídící páce a spoušti kulometů Browning a všechno bylo jinak.
Fw-58 Weihe s imatrikulací D-ALEX byl Tankův firemní stroj. Dnes by místo toho používal KdF Passat Combi na naftu. Tank letěl společně s dalšími čtyřmi inženýry z firmy Focke-Wulf do Paříže projednávat spolupráci s místním Německem ovládnutým leteckým průmyslem.
Zdroj: aviadejavu.ru
Ernst Udet sice na prominentní piloty z řad významných firem, NSDAP a SS naléhal, aby vždy používali ozbrojené výkonné stroje, když už mají potřebu se dopravovat letecky na kritických územích, protože jim zajišťují alespoň nějakou úroveň aktivní a pasivní bezpečnosti. Tank toho zjevně moc nedbal. Po tomto incidentu už nedostal na výběr a byl mu přidělen Junkers 88 f plný palbě. Tank k tomu prohlásil, že to sice není Focke-Wulf, ale zase je to rychlejší. I přes tuto lekci tahal Tank sirky dál. Na řízení letadel v bojové zóně nikdy zcela nerezignoval, až do roku 1945 usedal do kabiny dvoumotorového interceptoru Fw-187 v rámci podnikové letky chránící areál firmy v Brémách. Známá je rovněž příhoda o tom, jak ve „služebním“ Ta-152 H-0 unikal Mustangům, které ho zaskočily krátce po vzletu z letiště Langenhagen.
Tento článek je zejména určen těm z nás, kdo jsou přesvědčeni, že jednotlivec stejně nemůže nic změnit, takže je lepší sedět na prdeli a čumět na Výměnu manželek. Evidentně může. Jen je třeba rozeznat ten okamžik.
19.04.2020 D-FENS
(351x známkováno, průměr: 1,10 z 5)