Slušný člověk nelže

Featured Image

Je spor kolem člověkem způsobeného globálního oteplování / klimatické změny sporem čistě vědeckým, nebo má také etický rozměr?

Zhruba tři desetiletí se táhnoucí polemika o člověkem zaviněném globálním oteplování (man made global warming) je, nebo by především měla být, debatou o číslech, grafech, naměřených veličinách, o důvěryhodnosti počítačových modelů a jejich správné aplikaci. O vědecké pravdě ve smyslu požadavků, formulovaných v nové době Karlem Popperem (empiričnost, falzifikovatelnost).

Sami protagonisté této polemiky (především jeden nepříliš úspěšný bývalý americký politik) však od jejího počátku zdůrazňují také rozměr etický, vytrvale bombardují veřejnost apely na morální zodpovědnost za stav ovzduší, životního prostředí, za celou planetu, údajně smrtelně ohroženou činností lidí. Tyto náznaky jsou následně uchopeny jednak politiky (nejdůležitější částí každé hodnotící zprávy IPCC je závěrečný „Summary for Policy Makers“), jednak spřízněnými médii a přetaveny do organizovaných kampaní tu proti automobilům, tu proti letecké dopravě, jindy je zase obětním beránkem neřízený trh a bezuzdný, neregulovaný kapitalismus, v extrémních případech se pogromisticky útočí na celou západní civilizaci či bílého muže. Kampaň je cílena, jak jinak, na „obyčejného člověka“. Má se cítit vinen, má mít strach a má se držet v „pasivním módu“ (tomu já nerozumím, to je věc odborníků). A hlavně – má platit.

Vědečtí oponenti této kampaně z mnoha důvodů tahají za „kratší konec“, jedná se totiž o problematiku dosti složitou, v níž se nelze orientovat bez alespoň základních znalostí fyziky, meteorologie či statistiky. Proti vědcům hraje i současný stav vzdělanosti většiny příslušníků západního civilizačního okruhu, ve kterém neomarxistický (fabiánský?) dlouhý pochod institucemi zanechal státně monopolní vzdělávací soustavu prakticky v troskách. A protože v konečném důsledku jde opravdu o srdce a mysl „obyčejného člověka“, jsou i klimatičtí odborníci nuceni popularizovat a sahat k PR. K jejich cti je třeba uznat, že jejich nejznámější mediální tváře, Christopher Monckton a Marc Morano (u nás Vítězslav Kremlík) tak činí opravdu na úrovni, jejich nástrojem je propagace a popularizace, nikoli propaganda a manipulace. Zejména lord Monckton napsal zcela novou kapitolu v dějinách oboru veřejné komunikace a v očích mnoha lidí tento obor rehabilitoval. Zdůrazňování morální stránky problému se tak oběma stranám jeví jako nezbytnost, i když ze strany oborových specialistů spíše jako nutné zlo. I oni však chápou, že etickou stránku věci může nahlédnout a stanovisko k ní zaujmout i pouhý laik, který jinak nemá sebemenší ponětí o stochastických datových setech, klimatických zpětných vazbách či holocénním maximu. V jejich prospěch zde hraje i fakt, že mohou apelovat na morální kritéria, kterým lidé rozumějí, která jim jsou blízká, na kritéria z jejich každodenního světa. Nemají (na rozdíl od manipulátorů a propagandistů) problém pohlédnout na věc skrze optiku běžné lidské morální zkušenosti, zkušenosti toho druhu, že slušný, důvěryhodný člověk například nekrade, neloupí, nepodvádí – a nebo třeba nelže.

Nelže IPCC ?

Od prvního okamžiku, kdy politicko – mediální kampaň s názvem Člověkem způsobené globální oteplování (později pod tlakem neúprosných okolností přeznačkovaná na klimatickou změnu) vstupuje na scénu, se jedním z nejfrekventovanějších výrazů stává termín konsensus.Konsensus odborníků, všeobecná shoda na nezvratně zjištěných faktech, bezvýhradný souhlas všech, jejichž slovo má nějakou odbornou váhu. Konsensus, konsensus a ještě jednou konsensus. Debate is over, it is time to act.

Ale je tomu opravdu tak? Opravdu není v celé odborné obci nikoho, kdo by měl na problém jiný názor? Skutečně mezi klimatology neexistuje to, co je zcela běžné v jiných oborech, totiž celá škála postojů, sahající od bezvýhradného souhlasu, přes souhlas rezervovaný, přes mírnou skepsi až k totálnímu odmítání? Zejména u témat takto radikálně nových, neprověřených a s tak dalekosáhlými dopady?

Vlastně jen díky fenoménu internetu se kritičtěji založená část veřejnosti začala postupně dovídat, že konsensus není zcela bez trhlin, a začala klást nepříjemné otázky. Oficiální reakce byla velmi stručná: potíže dělají izolovaní jedinci, vědecky zcela bezvýznamní, korumpovaní ropnými a uhelnými koncerny. Hrstka renegátů jako Richard Lindzen, Patrick Michaels, John Christy, Roy Spencer, Ian Clark, Ioni – Shi Akasufu, Paul Reiter a pár jiných. Semínko pochybností však bylo zaseto a zainteresovaní zvědavci se tázali dál. Začal je totiž zarážet takřka nekonečný výčet špičkových univerzit a výzkumných pracovišť, které tyto odborné nuly buď přímo zakládaly a vedly, nebo figurovaly v jejich řídících orgánech. A také množství prací, publikovaných v nejpřednějších časopisech a citací z nich. A rovněž počet odměn a vyznamenání, oceňujících jejich zásadní přínos pro rozvoj oboru. Jedna další maličkost pak nešla na rozum už vůbec nikomu: Za příjmeními všech těchto vědeckých nýmandů se vyskytuje věta „IPCC Author and Reviewer“. Tedy někdo, kdo pro IPCC pracuje a jehož úkolem je hodnotit práci ostatních, kdo je vybrán na základě své všeobecně uznané odborné kvality k tomu, aby pro klimatický panel sestavoval konečnou podobu jeho nejdůležitějších dokumentů. Jak tomu rozumět? Jak jde tohle všechno dohromady?

Na aspoň trochu uspokojivé vysvětlení čeká ovšem znepokojený tazatel marně, v podobné situaci činovníci IPCC prostě mlčí, mlčí důsledně a zarytě. Museli by totiž jinak přiznat, že ti, po kterých tato organizace dvacet let plive, které špiní a pomlouvá, jejichž akademické kariéry systematicky poškozuje, jsou ti, které ona sama dříve označila za nejlepší z nejlepších, za špičkové odborníky ve svých oborech. A kterým ona sama udělila prestižní pozice, protože jejich kvality uznávala a nijak o nich nepochybovala. Způsob, jakým IPCC zachází se svými vlastními lidmi (a koneckonců s těmi nejlepšími), by měl být prvním varovným signálem. a to pro úplně každého. Na posouzení takového jednání není nutné být meteorologem, atmosférickým fyzikem či absolvovaným klimatologem. A v metodice vědecké práce jen trochu zběhlý zájemce si pravdivost donekonečna opakované mantry o konsensu 97 % vědců může snadno zkontrolovat nahlédnutím do práce Klause Martina Schulteho. Tento (vlastní kvalifikací lékař) v roce 2008 publikoval výsledky svého hledání v databázi recenzované literatury ISI. V žádné z 539 recenzovaných (peer reviewed) studií se autoři nehlásí k tezi o hrozící klimatické katastrofě.

Kam se ztratila hokejka?

Hokejkový graf se poprvé objevuje ve Třetí hodnotící zprávě IPCC z roku 1995 a rychle se stává jakýmsi emblémem celé politicko – marketingové kampaně. Dotyčné kreativce je třeba za tuto volbu pochválit, logo bylo jasné, srozumitelné, emocionálně působivé, mělo velký účinek na cílovou skupinu a získalo hnutí mnoho nových věřících stoupenců. Steve Mc Intyre a Ross Mc Kitrick však udělali něco, s čím se nepočítalo. Vzali metodiku, kterou tvůrci grafu použili, a podrobili ji přezkumu. Výsledek byl zcela šokující – jedná se o záměrný podvod, výsledný tvar křivky je předem zakomponován do počítačového programu, který vyhodnocuje podkladová data. Na důkaz svých zjištění „nakrmili“ počítač růžovým šumem (náhodně generovaným souborem dat). A výsledek? Sám Jaromír Jágr by na tvaru křivky nenašel nejmenší chybičku.. Jaký dopad však měla tato naprostá blamáž? Byl někdo potrestán za matení veřejnosti? Musel někdo opustit akademické místo? Byl někomu odebrán grant? Vysvětlili něco? Omluvili seza něco? Přiznali chybu? Ovšemže ne. Mlčí, mlčí důsledně a zarytě. Po hokejkovém grafu se prostě slehla zem, deset let po něm není ani vidu ani slechu. A spoléhá se na krátkou paměť.

Kam ze ztratilo středověké teplé období?

Středověké teplé období je perioda zhruba mezi 10. – 14. stoletím, kdy teploty dosti výrazně převyšovaly současnost. Jednalo se o fakt zcela neproblematický, všeobecně přijímaný, ještě v První hodnotící zprávě IPCC byl uveden jako naprostá samozřejmost. Ve Druhé hodnotící zprávě však najednou z oficiálních materiálů zmizel. Proč? Výrazné vychýlení nahoru u držadla hokejky totiž převyšovalo její čepel, marketingové logo by zcela ztratilo svou působivost. Odborná veřejnost byla pobouřena, a ačkoli hokejisté nebyli za hrubost a nesportovní chování odesláni na trestnou lavici, po protestech a poté, co byl hokejkový graf vědecky rozstřílen, je středověké teplé období znovu vzato na milost. Jak ho před dvaceti lety vyndali, tak ho později zase vrátili zpátky (dosti neochotně a s výhradami, bylo prý jen místně omezeno, nemělo celoplanetární dosah (Mann), a bylo nižší, než se původně předpokládalo). Autor nemá odborné ambice spor řešit, avšak samotné zacházení s touto otázkou ze strany „obvyklých podezřelých“ úplně postačuje k tomu, aby podezření pojal i laik – neodborník.

Climagate

Jeden z největších skandálů v dějinách vědy, v uniklých e-mailech z univerzitního serveru se údajní špičkoví odborníci nepokrytě domlouvají, jak veřejnost oklamat, jak zakrýt některé „nevyhovující pravdy“ – neschopnost vysvětlit, proč oteplování nepostupuje podle jejich vlastních předpovědí, rozpory v datech a jejich interpretaci. Ale hlavně – vyjadřují odhodlání nevydat svá data k nezávislému přezkumu. Kdyby nic jiného, pak jenom tento fakt, fakt, který je neoddiskutovatelný, jejich vlastními slovy vyjádřený a zaznamenaný, postačuje nejen k morálnímu odsouzení, ale některé aspekty mají povahu přímo kriminální. Nezávislý přezkum, opakovatelnost, verifikovatelnost – to vše představuje samy základy moderní vědy, a naopak mlžení, utajování, upírání přístupu oponentům (např. již zmíněnému Mc Kitrickovi) nejsou ničím jiným, než útokem na tyto základy. A z hlediska laického pozorovatele nanejvýš alarmující závěr celé aféry – nikdo nebyl potrestán, odvolán, nic nebylo nezávisle a už vůbec ne objektivně vyšetřeno. Přesněji řečeno: Information Commissioner’s Office sice konstatovala jednoznačné provinění, záležitost je však promlčena.

Princip předběžné opatrnosti

Tato práce se zcela záměrně nedotýká odborných otázek, její autor k tomu nemá potřebnou kvalifikaci a ani nic takového nepředstírá. Důsledně se snaží nahlížet problém očima „obyčejného člověka“. Je to totiž nakonec člověk z ulice, kdo ponese následky v podobě svého ochuzení, v podobě omezování svých svobod, v podobě postupného snižování kvality svého života. Je třeba mu připomenout, že jeho role v této debatě je (měla by být) podobná roli členů soudní poroty. Každá strana sporu má své experty, ale rozhodnutí o vině či nevině je nakonec na něm, na neexpertovi. A jakkoli takové přirovnání dosti kulhá, jakkoli mají v tomto sporu zajisté největší důležitost vědecká fakta (kterým on opravdu nerozumí), měl by si uvědomit, že některé aspekty daného problému jsou plně v jeho kompetenci, že jeho intuice či normální smysl pro pravdu k zaujetí určitého stanoviska naprosto postačují. A že nesmí připustit, aby byl z debaty pro svou neodbornost zcela vytlačen. Není tedy na něm, aby rozhodoval, zda teplotu planety nejlépe popisují údaje pozemních měřicích stanic nebo satelitní měření, zda mírný nárůst teplot, zaznamenaný od poslední doby ledové, má na svědomí skleníkový efekt nebo aktivita Slunce. Zda diskontní míra ve Sternovězprávě je nastavena správně či nesprávně. Avšak těch pár příkladů, které se autor pokusil vyjmenovat (a mohl jich klidně vybrat mnohem více), snad jasně ukazuje, že cíle a záměry protagonistů klimatické kampaně nejsou čistě vědecké, že jim nejde ani tak o rozšiřování lidského poznání, jako spíše o cíle nízké a sobecké, v jakékoli slušné společnosti netolerovatelné. Bylo by tedy víc než rozumné řídit se ve vztahu k nim jejich oblíbenou zásadou, bylo by nanejvýš účelné zaujmout pozici, kterou oni sami propagují – totiž pozici předběžné opatrnosti. A minimálním výrazem takového postoje veřejnosti by mělo být razantní naléhání, aby v prostoru veřejné debaty bylo popřáno sluchu i zastáncům důsledně vědecké pozice, aby tento prostor přestal být monopolizován pouze jednou stranou sporu.


16.12.2016 Evropan Jirka


Související články:


12345 (208x hodnoceno, průměr: 1,06 z 5)
12 246x přečteno
D-FENS © 2016