Jelikož jsem ze školy pouze něco přes dva roky, dlouho jsem se nemohl odhodlat sepsat svou první osobní pracovní zmrdozkušenost v přesvědčení, že v porovnání s ostatními autory je to přece jenom dost krátká doba a že příspěvek nebude prezentován.
Ostatně této jistoty jen náznak nemám ani teď, ale protože píšu rád a tento královský exemplář zmrda je třeba zdokumentovat, přerostlo mé rozhodnutí v čin. Když už nic, tak si to založím aspoň do svých análů (ve smyslu dokumentačního prostoru).
Aby bylo možno lépe sdílet zážitky (ač mám toto slovo asociováno spíš s příjemnem), které jsem, nejen já, byl nucen spoluprací s tímto zmrdem zažít, jistě se nikdo nebude zlobit za malé a stručné preview, shrnující jak to vlastně začalo. Den po státnicích (na technické škole), doma, kdy jsem ani nepoznal kde to jsem a jak se vlastně jmenuji, zahalen podivnou bílou mlhou, mě vzbudil telefon a že mají pro mě práci. Jelikož jsem nebyl nakrmen zmrdí propagandou, nebyl jsem u pohovoru připraven na otázky typu „jaké máte dobré a špatné vlastnosti?“ „Jaký budete přínos pro naší společnost?“ apod. Jednal jsem přirozeně, upřímně a na otázku „Kam to chcete u nás dotáhnout?“ jsem po pravdě odpověděl, že nad nějakým kariérním postupem jsem ještě neuvažoval, že stejně nevím jak to chodí a že zatím budu rád dělat to co jsem studoval a co mě baví. Následoval pohovor ještě jeden a zanedlouho jsem nastupoval na této divizi, patřící jedné významné nadnárodní společnosti s cca 3 000 zaměstnanci v ČR a začal jsem nasávat kerá v tom provoze bije.
S lidmi okolo jsem vycházel slušně, bezkonfliktně a pomalu jsem zapadal do pracovního procesu. Se mnou nastoupili ještě další lidé, o jednomž z nich možná ještě bude řeč. Jelikož vedoucí jednoho útvaru zanedlouho odcházel, za měsíc po nás nastoupil další člověk a přímo na jeho místo vedoucího. Pomalu se dostávám ke kořenu toho, proč buším do klávesnice. Ač jsem v té době věděl kulové o zmrdech a o jejich chování, čeho si všímat, na co si dávat pozor apod., tento “člověk“ mi hned připadal nějaký “divný.“ Vzhledem k výše napsanému jsem si ho tehdy pochopitelně nezařadil do té správné kategorie a proto teď, v zájmu nazývat věci správnými jmény, chronologicky trochu přeskočím – nejenže plně zapadá do 8 z 10 bodů jak poznat zmrda (jen tu image nemá, protože je absolutně bez vkusu a nad jeho stylem oblíkání by jeden zaplakal), ale je navíc až viditelně slizký – proto jsme ho pracovně nazvali Slizomrd. Když na člověka mluví, činí tak asi z deseti centimetrů, přičemž mu z toho slizkého rypáku ještě smrdí – přitom dochází téměř k tělesnému kontaktu – po rozhovoru s ním má člověk samovolně chuť se jít osprchovat. Nejen díky tomuto si stále s kolegy nejsme jisti jeho sexuální orientací – ale to tu nepatří.
Takže tento slizomrd, říkejme mu třeba Mrdoslav, je s největší pravděpodobností nepovedená karikatura hermafrodita, zhruba 35 let stará, dejme tomu. Když jsem ho viděl poprvé, nesl se jak kdyby mu patřilo všechno kolem, nafouknutý jak močák po šesti pivech. Na slušný pozdrav neodpovídal, až když zjistil, že i přes ty monterky sedím vedle v kanclu, tak se uráčil shlédnout dolů a pozdravit – moc ochotně mu to ale z huby nešlo a evidentně se musel přemáhat – stejně se choval k ostatním, co neseděli v “mozkovém centru,“ tedy s výjimkou těch, které potřeboval, aby mu řekli, ukázali, vysvětlili a nejlíp za něj udělali, protože nevěděl vůbec nic. Za to když lezl od ředitele, tak měl jeho hovna až na ramenech a z toho úlisného výrazu mě až natahovalo.
Na přeškolení řidičů, které jsme pak jako nováčci absolvovali, seděl vedle mně a blil kolem sebe sračky jeho představy humoru, vždycky, když se ke mně naklonil, aby mě obšťastnil nějakou frikulovinou, radši jsem zatajoval dech, ať se nenadechnu a v duchu se modlil, ať už to přeškolení skončí. Humor, že kdybych měl v kapse boxera, taxe se sám naleští a naskočí mi na ruku.
Jednou jsem dostal od šéfa úkol, kdy chtěl jisté maximální výrobní hodnoty za minulý rok. Zjistil jsem si deset dní v roce, pro které to mělo smysl – v programu, který monitoruje a kontinuálně zaznamenává provoz celé fabriky, nazývejme ho dále třeba MAX, jsem si našel relevantní veličiny a vyexportoval jsem to do excelu – na první pohled práce na deset minut, ale to se jen zdá – především při tom exportu dat se furt něco sralo – zkrátka zabralo mi to s konzultacemi s šéfem a výpočty dobré tři čtyři hodiny. Šéf tím nakrmil tabulku od ředitele, ve které jsem si však všiml prázdných buněk pro předchozích pět let a termín, kdy to nejvyšší chce hotové – zhruba za dva týdny. Na otázku, co s tím, mi šéf řekl, že to je už věc Mrdoslava a taky mu to šel hned předat. Celou věc jsem vcelku rychle vypustil z hlavy. Přesně za těch zhruba čtrnáct dní se bez zaklepání rozrazily dveře a náš slizomrd, aniž by aspoň zabučel spustil:
„Potřebuju tyhle hodnoty za pět let zpátky!!“
Podíval jsem se na papír, kterým mi mával před obličejem a poznal jsem o co jde.
„Ale to jsem vám dával už před dvěma týdny ať si to doděláte.“
„Ředitel to chce dneska.“
„Ale mě může úkolovat jen můj šéf, já tady mám spoustu své práce, je mi líto.“
„Ale já to potřebuju dneska!!!!“
„A vy nemáte MAX, abyste si to zjistil sám?“
„Eeeghrghmmhghgh, NE!“ vykoktal ze sebe.
„Hmm, bohužel,“ trochu jsem ustoupil „no jestli najdu chvilku, taxe na to podívám.“
„Fajn.“
Ty kurvo, říkám si v duchu a okamžitě, jak přestal zamořovat vzduch svou slizomrďáckou přítomností, jsem zavolal správci IT:
„Čau, prosím tě, má Mrdoslav nainstalovaný MAX?“
„Jo, minulý týden jsem mu to instaloval.“
„Díky, čus.“
Aniž jsem položil sluchátko jsem vytočil mistra Mrdoslava.
„Zdravím, tak mi teďka pan X. řekl, že už máte MAX týden nainstalovaný.“
„Ghergehreghhhmrghhh, jo, vlastně mám,“ vzpomněl si náhle.
„No tak podívejte pane Mrdoslav, já mám svých úkolů dost a nemám čas řešit vaše problémy, navíc by to určitě ani šéf neschválil. Přístup k těm informacím máte, takže není problém, abyste si to udělal sám.“
„Ghergh, dobře tak nashle.“
„Nashle“ s uspokojením jsem položil sluchátko.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a vzduch se opět naplnil až hmatatelným, viskózním zmrdím smradem.
„Pane kolego, pěkně asertivně jste mě odmítl,“ pronesl se zatnutými čelistmi, čímž dle Bernulliho rovnice mu zpoza nich prskal sliz mnohem dál než obvykle, naštěstí ne až ke mně.
„Marné,“ pokrčil jsem rameny.
„Mohl byste mi aspoň ukázat, odkud jste ty hodnoty vzal?“
Ukázal jsem mu, které hodnoty si musí vytáhnout a jelikož jsem cítil určité zadostiučinění, poradil jsem mu i jak si zbytek dopočte. Asi jsem se měl na to vysrat, ať se slizoň potrápí, ale na druhou stranu jsem nechtěl, ať nám zas leze do kanclu.
Tím se to pro mně celé uzavřelo a po tom, jak to dopadlo jsem už nepátral – podařilo se mi ale odrazit evidentní zmrdí útok a vymezit mu odkud kam a že rozhodně já za něj jeho sračky vytírat nebudu.
O dalším bonbónku jsem pouze slyšel – šlo o to, že naše hvězda měla vyplnit nějakou tabulku – jelikož přizpůsobit si dokument v excelu, aby se vlezl na jednu stránku, už ať na výšku či na šířku je vskutku sofistikovaný a pro pětatřicetiletého inženýra nepřekonatelně nerozlousknutelný technický oříšek, vytiskl to, jak to leželo a běželo – jednu tabulku na čtyři listy – ty pak poslepoval!!! Do toho naprasil čísla (tedy nechal to udělat jednu podřízenou) a vzniklý prasomrdský elaborát naskenoval a v této podobě poslal – nevím, zda-li se tomu jde ještě vůbec smát a jak je možné, že takový cripple bastard se může držet na vedoucí pozici. No nic, vím ještě o pár věcech, co se mu “povedly,“ ale přijde mi toho pro dnešek tak akorát.
Co dodat? Snad jen ZAJEBAT SLIZOMRDY!!!!!!!!!! DO JEDNOHO!!!!!!!
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)