Skvělý Pražský Zmrd

Featured Image

Pražáci prominou, většina z nich jsou lidé normální, kteří jenom mají to štěstí/smůlu, že žijí v té naší stověžaté. Ovšem po dnešním dni už to asi nikdy nebude takové…

Ale začněme od počátku. Na počátku byla potřeba nechat seřídit pár „hracích strojků“ z našeho ústavu, stejně jako každý rok, v odborném servisu. Ten specializovaný servis byl příhodně umístěn na periferii našeho ocelového srdce republiky. I popadl jsem telefon a zavolal na obvyklé číslo. Jenže ouha, nic, číslo neexistuje. Hopnul jsem na net a zjistil nepříjemnou skutečnost: firma nyní sídlí v Praze. I volám tam, představím jim problém a jsem ujištěn, že ano, mají výhradní zastoupení pro daný typ minidisků, pouze je musíme poslat přes PPL nebo dovézt osobně. Ať prý ale raději zavolám přímo dílnu. I zavolal jsem, pán vyslechl moji žádost a že prý ano, může být. Poprvé mě zarazilo, že když jsem se ptal po odhadní ceně, začal divně motat „a kolik že si myslím, že by to mělo stát“. I pravil jsem, že u nás to stávalo tak kolem 800.- Kč/ks + vyměněné díly. Pán začal zvedat hlas a trochu na mě křičel, že to tak nejde dělat, že by prodělal kalhoty atd. Nakonec z něj vylezlo, že jeho cena za prohlídku je 3 700.- Kč/ks + náhradní díly, tak do15 000.-. Protože firma má výhradní zastoupení této značky pro celou republiku, nezbylo, než souhlasit. Dohodli jsme se, že tam aparáty pošlu firemním autem, oni je do 15. srpna prohlédnou, seřídí a případně opraví. My zaplatíme fakturu a opět do Prahy pošleme auto a ty tři hliníkové cihličky za cca 270 000.- si odvezeme zpátky.

 A jak jsme si řekli, tak jsme i udělali. V pondělí zajel náš řidič do matky měst, vyhledal na jejím okraji sídlo firmy a předal pánovi přístroje i s objednávkou a popisem neduhů, kterými trpí. V úterý se nedělo nic. Ve středu mi pán ráno volal, že jsme poslali špatnou objednávku, že tam není cena opravy (!) a že to bude dražší(!) a že to do 15. srpna nemohou stihnout. I zaskočil jsem do podniku a napsal mail majiteli firmy (neboť onen pán byl sám majitel) ať specifikuje, co vše má v objednávce být a dokdy bude zakázka hotová. Také jsem poznamenal, že až od něj obdržíme potřebné informace, rozhodneme se, co s tím dál, neboť sezóna začíná letos 24. srpna. Asi za půl hodiny opět zabrblal mobil a byl to náš pan majitel. A nastal zlatý hřeb dnešního dne. Pán začal tím, že se mu mail vrátil, protože adresa neexistuje. (Stačilo dát „odpovědět“ nebo přilepit mailovou adresu z automatického podpisu.)  Pak ale u pána nastalo cosi, čemu se u nás v ústavu říká „samonasírací jev“. Pokračoval značně popuzeně konstatováním, že  už na zjišťování závad strávil tři a půl hodiny a že asi pracoval zadarmo, že mu to nikdo nezaplatí. (Zapoměl ovšem na to, že zaplacení zatím nepožadoval ani nefakturoval a tudíž nemohl vědět, že mu to klidně zaplatíme.) Pokračoval,  že to do patnáctého nemůže nikdo stihnout, že vlastně na to nemá ani náhradní díly, oprava by byla patrně nerentabilní a že máme pro aparátky přijet a okamžitě si je vzít zpátky. Pak položil. I napsal jsem mu nový mail, že naše původní domluva zněla jinak, že to měl říct na začátku prázdnin když jsme věc dojednávali, ale že když zakázku nechce, že si pro přístroje příležitostně do konce prázdnin přijedeme. Ale ať je tak laskav a vystaví nám potvrzení, že přehrávače jsou v ČR neopravitelné nebo že je jejich oprava nerentabilní. (Další zastoupení japonského výrobce je totiž až  v Hamburku a záležitost by se asi značně protáhla.) Za další dvě minuty se opět ozval mobil a pán už do něj přímo řval, že co si my Moraváci na ubohé pražáky dovolujeme, že na nás nebude doplácet, že asi neznám obchodní zákonník, že k nim lidé chodí s prosíkem a pětistovkou v ruce, aby se jim vůbec na přístroj podívali a zjistili, zda je vadný nebo ne a ať si dám pozor, protože mě bude žalovat. Protože už řval opravdu dlouho a nebyla žádná šance ho přerušit, nakonec jsem na něj taktéž zakřičel ať už s tím   přestane, že na to nejsem zvědavý a stiskl tlačítko pro ukončení hovoru.

A to je vlasně všechno. Po několika vteřinách jsem se přistihl, že se nezadržitelně směju, což pokračovalo až do nečekaného příchodu ulízečky, která se divila, kdo se to v mé kanceláři o prázdninách tak šíleně „chlame“. Nebyl jsem schopen jí to rozumně vysvětlit.

Od té doby stále přemýšlím, čím jsem si zasloužil tak excelentní zážitek s „echt pražským blbem“. Protože blízké setkání s namyšleným zmrdem je sice vždy silný zážitek, ale tento zážitek zastínil mnohé předešlé. Navíc jsem tenhle bonus dostal úplně zadarmo!  (Nepočítám-li ovšem ztrátu dvou jízd do stověžaté a zase zpět – jako naschvál tam nikdo nic nepotřeboval vyřídit a jelo se tam jen kvůli té opravě. Ale když příhodu paní inženýrce barvitě popíšu, snad to pochopí a jízdy nějak zdůvodní. Je to veselá paní náměskyně – tedy na to, že se pořád zabývá nějakými čísly.)

Inu, zmrd je zmrd. Ale pražský soukromý zmrd – to je teda třída!

Doufám, že jste se nad absurditou situace rovněž pobavili, protože jen proto jsem vám tuhle příhodu popsal.


STK, 29. července 2009

12345 (4x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
405x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:59
D-FENS © 2017