Nedávno jsme narazili na fenomén údajné potřeby ochrany památek státem. Památka si prý zaslouží ochranu, protože je výrazně starší, než kdokoli z nás, hlásají příznivci takové ochrany. Chápou skutečně, co vlastně říkají a jak lze jednoduše odpovědět na názory průměrného občana, týkající se ochrany památek?
Začněme těmi názory průměrného občana, to je totiž ten jednodušší konec. Průměrný občan si kupříkladu myslí, že
1. Památky je třeba chránit, protože by je jinak jejich majitel zničil
Vyjevení takového názoru je projevem neschopnosti autora uvedeného názoru chápat základní ekonomické souvislosti. Pokud zdědím nějakou věc, ať už movitou nebo nemovitou, historickou, moderní, hezkou, ošklivou, praktickou, nepraktickou, to už je jedno, ta věc má určitou hodnotu. Samozřejmě, pokud uvedená věc není kupříkladu chráněna zákonem proti tomu, abych si s ní mohl dělat, co uznám za vhodné, pak si s ní dělat, co uznám za vhodné, mohu, včetně znehodnocení či zničení takové věci. Co dotyčnou věc do značné míry chrání proti něčemu takovému, je její hodnota. Za tuto hodnotu mohu věc nyní nebo v budoucnu prodat, dospěji-li k názoru, že užitek z prodeje bude vyšší, než užitek z držení oné věci. Čistě pro náhodného tupého čtenáře, pardon, co to plácám, průměrného občana, připomenu, že užitek nemusí být vždy jen materiální (což ovšem nevylučuje, že materiální být může).
Pokud věc zničím, znehodnotím či učiním neupotřebitelnou, utrpím potenciální ztrátu a to nejméně v té hodnotě, za jakou bych příslušnou věc, tedy včetně památky s nevyčíslitelnou historickou hodnotou, dokázal prodat. Ztráta však může být samozřejmě i vyšší, protože mohu přijít i o případný užitek z držení takové věci, včetně užitku nemateriálního (zde mi nedá nezmínit kupříkladu institut zvláštní obliby, ale může se jednat i o výnosy z pronájmu apod.) a na druhou stranu naopak ztráta může být snížena o náklady, které s držením dané věci mám (u památky například údržba nebo daň z nemovitosti, pokud jí památka podléhá). Této ztrátě říkáme také náklad ztracené příležitosti a obvykle každý má zájem držet náklad ztracené příležitosti na hodnotách pokud možno co nejbližších nule. Je to tedy právě a zejména hodnota památky, která ji chrání před jejím zničením.
2. Jeden majitel může poškodit ostatní majitele okolních památek nevhodnou výstavbou
Tento argument má jistou úroveň relevance, avšak opomíjí několik zásadních faktů. Tím prvním je právě hodnota ztracené příležitosti. Jedna památka v souboru má nějakou hodnotu a pokud by její zničení a nahrazení nějakou novostavbou narušilo hodnotu ostatních památek v okolí, existuje zde oprávněný zájem majitelů ostatních památek, aby k něčemu takovému nedošlo. Hodnota takového zájmu je dokonce finančně vyčíslitelná, ale ponechme stranou.
Pokud uvedenou památku zrovna neochrání hodnota ztracené příležitosti té samotné památky, protože majitel uvedené památky má geniální nápad ten historický dům na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích zbourat a na jeho místě postavit Lidl, je zde hodnota ztracené příležitosti ostatních vlastníků historických domů v dané lokalitě. Není těžké si představit, že pro majitele historických domů na onom náměstí bude představovat menší náklad onen ohrožený dům odkoupit (a jeho dosavadnímu majiteli tím umožnit za stržený obnos koupit pozemek někde na předměstí, kde přece jen bude mít menší problémy se zásobováním a parkováním návštěvníků jeho obchodu), na což se dokonce mohou složit, ať už všichni nebo jen někteří z nich.
Proti výtečníkovi, který by chtěl historický dům zbourat a na jeho místě postavit Lidl, pak pracuje ještě veřejné mínění. Je v této zemi docela dost lidí, co kupříkladu do prodejen již zmíněného řetězce Lidl nechodí jen kvůli několika poraženým stromům. Dá se očekávat, že zničení hodnotného historického domu oprostřed souboru dalších historicky cenných památek by způsobilo ještě větší vlnu nevole, což by pro další ekonomické aktivity v budově na místě oné památky postavené znamenalo se značnou pravděpodobností zásadní problém (lidově rečeno, mnoho lidí z okolí by tam prostě z principu nakupovat nechodilo). Samozřejmě, toto očekává i určitou sílu vůle oněch lidí z okolí, čím slabší vůlí budou lidé v okolí disponovat, tím je pochopitelně i tento efekt slabší. Bydlí-li však v okolí osoby s velmi slabou vůlí, čeká dotyčné místo nedobrý osud ať už tam zákon památky chrání nebo nikoli.
3. Historická hodnota památky nemusí být zatím rozeznána
Zde bych si dovolil říci, že je o identickou situaci, ať už památku stát chrání či nikoli. Složitější by to bylo v případě, kdy by stát věděl, že památka je hodnotná, ale vlastník a okolí si to nemyslelo. Taková situace může nastat, dokonce bych si dovolil říci, že i čas od času nastává, ale zde je jednak spor, zda taková památka skutečně má tu nevyčíslitelnou historickou hodnotu, kterou jí státní úředník přisuzuje (přiznejme si, že ochranou památek se asi těžko bude zabývat někdo, kdo není trochu blázen do starých baráku. A právě takový člověk má tendenci chránit i méně hodnotné věci.) Druhá možnost je, že uvedená stavba skutečně historicky cenná je a vlastník to neví. Tento stav však naopak příliš obvyklý nebude, protože obvykle to bývá právě vlastník, kdo zná svou věc nejlépe a vnucuje se nepříjemná otázka, jak by stát zjistil, že uvedená stavba je cenná, bez přispění vlastníka. To možná připadá v úvahu u nějakých budov vracených v restitucích, kde však si lze na restituentovi ochranu vracené věci smluvně vymínit (cosi ve stylu „my vám barák vrátíme pod podmínkou, že se o něj budete přiměřeným způsobem starat“), ale jinde poněkud těžko.
Paradoxně poměrně často nastává spíše opačná situace, kdy se najde něco hodnotného až teprve tehdy, když se část stávající „památky“ či „památka“ celá zbourá. Typickým příkladem by mohla být kupříkladu případná demolice nepříliš hodnotných secesních budov, postavených na místě budov starších kupříkladu při asanaci pražského Josefova v 80. letech 19. století. Ani v takovém případě tedy státní ochrana památek nekoná přiliš dobrou práci (zde zase někdo může namítnout, že by se mělo chránit to, co se najde pod těmi secesními domy, ale i tam je to jednak sporné a kromě toho, pokud budu chtít takový nález před státem zatajit, tak jej prostě zatajím a nikdo mi v tom nezabrání).
Nyní přejděme k druhé části tohoto textu a tím budou otázky, které ochrana památek naopak přináší a které si musíme pokládat. Tou první z nich budiž třeba Co všechno by tedy měl, pokud už bychom státní ochranu památek akceptovali, stát chránit?.
Už tato zdánlivě nevinná otázka je časovaná mina. Je jasné, že nikdo zásadně nebude pochybovat o tom, že když už stát památky chrání, tak že mezi takové památky patří například Karlštejn, Hluboká, Pražský hrad, Staroměstská radnice, historické jádro v Kutné Hoře, v Třeboni, v Prachaticích apod. To je zjevné. Sporné ovšem budou další otázky, třeba zda chránit secesní domy z konce 19. století či budovy, které prošly mnohonásobnou komplikovanou přestavbou v různých historických obdobích.
V praxi ovšem už jen tato otázka vytváří excesy. Vzpomeňte si, jakou hysterii vyvolal ošklivý a nezajímavý barák z konce 19. století na Václavském náměstí. To, co tam postaví nyní, bude ten roh těžko hyzdit více. Další kontroverzní stavbou, která je památkově chráněná, je nyní Nákladové nádraží Žižkov, postavené za první republiky. Osobně lituji, že když 14. února 1945 americké bombardéry Boeing B-17 bombradovaly Prahu, tak nezasáhly namísto obytných domů na Vinohradech právě tuhle odpornou hranatou krabici. Když jsem se dozvěděl, že z téhle hrůzy je památka, v žertu jsem navrhl i památkovou ochranu Labské boudy v Krkonoších. To jsem ovšem ještě příliš neznal české památkáře, zejména pak ty proslulé specialisty z Josefova (u Jaroměře), kteří s takovým zběsilým nápadem skutečně přišli. Dnes tedy raději navrhuji prohlásit za městskou památkovou reservaci pražské Jižní město. Uznejte, tolik úžasných paneláků na jednom místě… Nakonec, památkově chráněno by mohlo být uplně všechno, včetně těch úžasně nekvalitních bytovek, co na mnoha místech republiky staví firmy jako Ekospol nebo Central Group a to od okamžiku kolaudace, protože pokud to nespadne, tak i takový scheißdreck může mít jednou svoji historickou hodnotu.
Další otázkou budiž, když už bychom nějaké státem památkově chráněné objekty měli, co by se na nich mělo vlastně chránit? Má být památka trvale ve stavu, v jakém byla v době, kdy se postavila? Nebo v době, kdy už se nějakou dobu používala? Nebo v nějaké jiné době? V jaké? Může se vůbec hospodářsky využívat? Může se rekonstruovat? Do jaké míry? Vadí něčemu plastová okna na roubence, tedy kromě dobrého zažívání těch, kdo se na to musejí dívat? Neměla by se právě roubenka s plastovými okny uchovat jako pomník lidské blbosti pro příští generace?
S tím pak souvisí další otázka, zda jsou památkáři dostatečně fundovaní ve stavebních technologiích. I z mých, ne příliš rozsáhlých a zejména zprostředkovaných zkušeností vím, že když se pro využití nějaké moderní stavební technologie využije dostatečně neutrální eufemismus, projde ledacos. Na druhou stranu, někteří památkáři, a ti z Josefova jsou tímhle proslulí, vyžadují i zachování původních hospodářských funkcí památkově chráněných objektů a to dokonce v původním rozsahu, na což kupříkladu dojela Petrova bouda v Krkonoších, která je ostatně i příkladem toho, jak lze problém s památkou, jejíž hodnota je pro majitele záporná, také řešit a to i přes existenci její státní ochrany. Stát Petrovku tak intenzivně chránil, až z ní zbyly jen ruiny, protože její rekonstrukce ve stávajícím rozsahu byl zjevný ekonomický nesmysl.
Je tedy zjevné, že státní ochrana památek více otázek otevírá než zodpovídá a více problémů vytváří, než řeší a že její collateral damages jsou značné.
(Zatím nikdo nehlasoval)