Skok o 12 let: Ford Mondeo BNP vs. Hyundai i30CW FDH

Za téměř dvacet let, co vlastním řidičské oprávnění, jsem příliš vozidel nevystřídal. Před autoškolou jsem k volantu nečuchnul vůbec, protože coby potomek dělnické třídy nebyla naše rodina vlastníkem automobilu a všude se jezdilo veřejnou dopravou.

Autoškola na Felicii, dovýuka, co se v předepsaných hodinách nestihlo, na strýcově jedničkovém Golfu a kombíkovém Escortu, služebního vozidla, které si dvakrát třikrát do roka zapůjčoval táta v práci k soukromým účelům. Krátce poté naše rodina pořídila první vlastní vůz – Favorit 135Le (hybrid s elektronicky řízeným karburátorem). Favorit byl po mnoha letech nahrazen Peugeotem 206.

Nutnost svého vlastního vozu jsem pocítil až po vstupu do svazku manželského, kdy jsme se na čas odstěhovali z pracovních důvodů do Reichu. Pan domácí (bývalý automechanik) měl dobrý přehled po svých známých a tak když se jeden z nich zbavoval stříbrného Fordu Mondeo 1.8 Turnier (typ BNP, dále jen “mondeo”), směřoval rovnou do našeho společného vlastnictví. Rok výroby 2000, rok koupě 2009.

Máme rok 2016 a mondeo stále jezdí. Vzhledem k mnoha změnám však tento vůz přestal vyhovovat. Mondeo je dálniční loď. Přejezdy Říše – Kocourkov a zpět tedy byly optimálním jízdním režimem pro tento vůz. S příchodem dětí však přišlo stěhování do Čech a z dálkových jízd se stalo pojíždění kolem komína. Sledovaná průměrná stokilometrová spotřeba vzrostla z původních lehce přes sedm litrů na litrů téměř deset. Taky se začal projevovat věk. Nezastavitelná koroze prahů a zadních blatníků, pravidelná půlroční preventivní kontrola u mého oblíbeného mechanika se málokdy obešla bez servisního zásahu. Technickými prohlídkami vozidlo přesto procházelo na první pokus, samozřejmě vždy se seznamem Bčkových závad. Zajímavostí je, že tento seznam závad byl vždy disjunktní se seznamem následujícím po dvou letech, přestože se na poukázané problémy nešáhlo. Asi se opravily samy…

Bylo ovšem jasné, že musí dojít k výměně. Zde musím podotknout, že mondeo odvedlo velký kus práce a přirostlo nám k srdci. Stěhovalo nás z Německa (napětkrát…) a pak ještě jednou v Čechách. Dovezlo mraky materiálu na stavební a terénní dodělávky kolem baráku. Dotáhlo švagrovu lagunu mrtvou po přeskočení rozvodů na laně 120 km k němu domů. Přes kabely startovalo několik motoristů v nesnázích. Dvakrát s námi bylo na dovolené u moře na jihu. A vždy nás dovezlo domů. Jen dvakrát to nebylo bez ztráty kytičky a v obou případech hrála roli baterie. Poprvé, kdy předvedla náhlou smrt na parkovišti cca 20 km od domova, což přičítám jejímu věku. Baterie byla v autě stále původní a když ji servisák vyměňoval, měla podle štítku věk jedenácti let. Podruhé letos u moře, kdy po zaparkování děti nevypnuly stropní lampičku (a já to nezkontroloval) a po týdnu stání jsem na ní nenaměřil ani volt. Start přes kabely a jelo se domů bez sebemenších dalších problémů. Co v autě je, to i po šestnácti letech funguje.

Práce odvedená mondeem nebyla zadarmo a tak podle záznamů servisních úkonů (vč. spotřebáku) se jeho původní kupní cena zdvojnásobila a dosáhla téměř na čtvrt milionu v místní měně, tedy pouhá jeho držba a údržba vyšla na 2800,- Kč měsíčně plus palivo plus poplatky.

Takového pracanta se ale člověk nerad vzdává a přirozeně hledá náhradu s podobnými vlastnostmi. Ve výběru následovníka hrálo roli několik faktorů. Jednak rodinné potřeby vyžadují kombi. Kočárek, nákupy atd. zcela vylučují miniauta a drtivou většinu hatchbacků, spacebacků a sedanů. Dobře si pamatuju sobotní nákupy s favoritem, kdy se muselo rozhodnout, kdo všechno pojede, protože v autě jela buď posádka nebo nákup. Na stranu druhou tak obří kufr jako mondeo podmínkou nebyl, byl by spíše zbytečností. Změna typického jízdního režimu (z převážně dálničního provozu do provozu po místních komunikacích v akčním rádiu do 30 km) není kompatibilní s motorizacemi s většími objemy. Obavy o zdraví vyloučily všechny diesely. Nedefinovatelné vnitřní pocity škrtly fábie ve všech karosářských variantách. Po zkušenostech s přesností ovládání 206tky jsem měl lehký odpor k francouzské provenienci (“padla tam trojka nebo pětka?” nebo “zapnul jsem ten stěrač a mám ještě chvíli počkat, až to jednotka akceptuje, nebo jsem ho nezapnul?”), ale nezatracoval jsem ji.

Moc toho na výběr nezůstalo. A ten se ještě zúžil, když se do požadavků dostal malý věk do pěti let, rozumný nájezd (klasický český – do 100 000 km) a především stav bankovního účtu a neochota se kvůli autu zadlužit. Roli také hrálo, že jsme auto nechtěli pořizovat ze známých rizikových podniků (jako AAA nebo AutoESA). Na několik inzerátů jsem zavolal (a nepochodil), na několik vozů jsme se vypravili s i rodinou podívat. Nebudu to napínat, po cca třítýdenní intenzivní aktivitě jsme pořídili Hyundai i30CW výroba 4/2012 (tedy starou verzi, typ FDH, dále jen “i30”) nošovické provenience v motorizaci benzín 1.4 l 80 kW.

Dvorní mechanik koupi schválil, prověřil technický stav (poznamenal, že auto sice nejspíš má deklarovaných 33 000 km nájezdu, ale brzdové kotouče vypadají spíše na dvojnásobek a kdože s tím jezdil přede mnou) a na mou žádost namontoval tažné (ano, terénně-stavební úpravy kolem baráku nejsou u konce). Po pár týdnech je už možné obě vozidla srovnávat.

I když každý pohled říká, že i30 je menší než mondeo, čísla hovoří jinak. I30 je o cca 20 cm kratší, ale vyšší a dokonce asi o centimetr širší. Je asi o 200 kg lehčí. Vnitřní prostor i30 je zjevně stísněnější (na to si stěžuje hlavně manželka) a zavazadlový prostor výrazně menší. Dvě krabice s vyřazeným oblečením jely do rodinného centra v kufru mondea najednou s mraky místa kolem, zpátky v i30 jedna v kufru napůl naštorc a druhá musela na zadních sedačkách.

Motor je výrazně slabší, i když čísla hovoří jinak. Duratec 1.8 v mondeu má techničákových 85 kW (kolik z toho zbylo po šestnácti letech provozu, těžko říci), i30 pak 80 kW. Kopce, které jsem v mondeu akceleroval na čtyřku vyjíždím v i30 na trojku a jsem rád, že se to nedusí. Mondeo mělo sílu do vysokých otáček, i30 velmi rychle dochází dech. Při předjíždění jsem se nebál v mondeu třeba v 80 km/h řadit trojku a sešlápnout plyn, auto rychle akcelerovalo přes rychlostní limit a potenciálně nebezpečný manévr byl tak poměrně krátkým a tím bezpečnějším. To si v i30 netroufnu, zařadím-li v 80 km/h trojku, vyšší rychlost z vozu již nedostanu, rozhodně ne v požadovaném časovém intervalu několika málo sekund. Jsou situace, kdy raději nepředjíždím, přestože jsem si vědom toho, že v mondeu by nebyl problém manévr bezpečně provést. Motoru v mondeu se nedá prakticky nic vytknout, až na spotřebu plně vyhovuje potřebám naší rodiny. Jediné, co se kdy kromě náplní, rozvodů a svíček měnilo v motorovém prostoru mondea by netěsnící snímač množství oleje a opravoval se prosakující spoj chladícího okruhu. Jednou se přetěsňovalo potrubí klimatizace a jednou se vyměňoval chladič klimatizace po proražení kamínkem. On je taky jako první na ráně. Motor v i30 na mě zatím působí poněkud rozpačitě.

Plynový pedál má v mondeu delší užitečný chod, takže i při sešlápnutí až na podlahu vůz stále akceleruje. V i30 mám pocit, že vše podstatné se odehraje na prvním centimetru dráhy. A propos: pedály. V i30 kladou jen minimální odpor! Mám dojem, že kdyby mi na plynový pedál spadla tužka, tak auto vystřelí dopředu. V mondeu (ale i ve služební oktávii) kladou pedály odpor tak akorád, aby řidič musel vyvinout sílu k sešlápnutí, ale ne moc, aby to nevyčerpávalo. V i30 musím fixovat nohu v požadované výši “z obou stran”, povolím-li svalstvo, pedál padá i s nohou k podlaze. Trvale musím vyvíjet sílu, abych pedál nesešlápl více než chci! Zatím si pravou nohu opírám o středový tunel. Až mě to přestane bavit, dám pod pedál pružinu…

Převodovka v i30 má velmi krátké nízké stupně, skoro přemýšlím, jestli se nevyplatí rozjíždět se rovnou na dvojku. Málokdy se mi podaří přeřadit z jedničky na dvojku včas, aby se to obešlo bez cuknutí. Jestliže v mondeu jsem si říkal, že by se v něm šestka hodila, v i30 ji považuji za nutnost (převodovka ji však v této motorizaci nenabízí). Vůz na pětku rychle ztrácí dech a kolem 130 km již v této motorizaci akceleruje jen velmi zvolna, i když motor řve jak protržený. Mondeo mělo vždy dost síly, aby se daly zejména při potřebě rychlé akcelerace přeskakovat stupně. Jednička, otáčky až do červeného, trojka a akcelerace. Při vjízdění z vedlejší do jedoucí kolony k nezaplacení. V i30 toto nejde. Vyženu-li jedničku do červeného a řadím za tři, následnou bleskovou akceleraci nelze očekávat. Při vjíždění do jedoucí kolony tedy obvykle omezuji toho, před něhož se řadím, neboť musí obvykle sundat nohu z plynu nebo dokonce přibrzdit. Obě vozidla jsou vybavena klimatizací, ta v mondeu chladí i přes věk mnohem více a relativně sebere méně výkonu motoru. V i30 při puštěné klimatizaci mám v určitých chvílích pocit, že je vozidlo přivázané za kouli k patníku, klimatizace naplno a přesto se potím.

V mondeu spojka zabírala hodně nahoře (což je údajně vlastnost všech starších fordů), v i30 zabírá tak v půlce dráhy. Spojka v i30 je ale zjevně poddimenzovaná. V mondeu se mi stalo dvakrát za celou dobu používání, že jsem ucítil smrad z obložení. Poprvé, když jsem couval do parkování do poměrně prudkého kopce, podruhé, když jsem vycouvával z lesní cesty, neboť manželka v pozici navigátora byla přesvědčena, že “ke hřišti vede z rozcestí ta cesta rovně”. Nevedla, brzy se změnila ve vyjeté traktorové koleje a nedalo se otočit. V i30 jsem spojku cítil dvakrát hned první měsíc používání. Poprvé, když jsem se otáčel (styl jednička-zpátečka-jednička) na prázdné rovné silnici druhé třídy. Podruhé, když jsem couval cca 50 metrů do velmi mírného kopečka. Tedy při manévrech, které předtím mondeo zvládlo bez náznaků problémů.

Když už jsme u couvání: mondeo má trapně malá zpětná zrcátka a dolní hranu zadního skla poměrně vysoko, takže z něj jednak není dozadu moc vidět a druhak malá zrcátka zkreslují natolik, že není na první pohled jasné, jestli člověk couvá rovně nebo mírně zatáčí (díky malému zornému poli chybí šiřší kontext). Couvání s úzkým naloženým vlekem s krátkou ojí je skoro loterie. Ve středovém zrcátku je pod hranou okna (prázdný vozík trochu vykukuje), ve stranových se zadní část vozíku objeví, až když už je pozdě na pohodlnou korekci směru. Na mondeo tedy poměrně záhy po koupi mířily distanční senzory. Oproti tomu i30 má zpětná zrcátka krásně velká a téměř nezkreslují. Prostředkem stále ještě není vidět (hrana okna také vysoko), ale i tak je couvání o mnoho jednodušší. Senzory instalovat nebudu, manželka ale trvá na kameře, neboť si zatím není v autě jistá. K celkovému přehledu přispívá i fakt, že v i30 sedí řidič odhadem tak o 20 cm výše než v mondeu.

I30 má mnoho elektronických vymožeností, kterými mondeo netrpí. Např. senzory nezapnutých pásů. Zadní lavice nejenže váží i prázdné dětské sedačky (takže přes ně musím mít zapnutý bezpečnostní pás, přestože sedačky jsou na isofixu), ale jako obsazená se tváří i středová pozice, do níž sedačky nezasahují. Pás na středové pozici je tedy naprázdno zapnutý trvale. Nebo má elektronicky sklápěná postranní zrcátka. To je docela užitečná vlastnost. Mondeo je sice nemá sklopná, ale má je elektricky vyhřívaná. V zimě k nezaplacení. I30 má imobilizér. Má palubní počítač (kupodivu v porovnání s výpočtem plná-plná ukazuje spotřebu správně). Kecá do řazení. Ale upozorňovač na zapnutá světla nemá. Mondeo při vypnutém motoru, zapnutých světlech a otevřených řidičových dveřích cinká. Navíc při vypnutém motoru není možné zapnout potkávací světla, pouze obrysová. To i30 nemá. V principu je možné vystoupit, zamknout auto a měřit, za jak dlouho bude baterie vyšťavena plnou palbou dvojice 55wattových H7 žárovek podpořených vším tím okolo (čtyři žárovky zadních světel, osvětlení SPZ a interiéru). Auto ani nepípne. Z aut, jimiž jsem jezdil delší dobu, tuto “pojistku proti blbosti” neměl jen favorit. To je tedy retro. Snad půjde na pojistkovou skříň dobudovat dodatečný modul s pípákem.

Obě vozidla mají v hlavních světlometech kombinaci žárovek H7 v potkávacích a H1 v dálkových. V obou případech vyžaduje výměna buď dětskou ruku s pěti klouby, nebo vyjmutí světlometu, což je téměř servisní úkon. V mondeu jsem kvůli neustále praskajícím H7 uměl rozborku a sborku světlometu skoro popaměti (vycvaknout plastový kryt, dva šrouby, gril dolů, tři šrouby, povytáhnout světlomet, vytáhnout zástrčku, světlomet ven). V i30 se to budu muset také naučit. To byl jeden z důvodů, proč jsem na mondeo dodatečně montoval denní LED. (Mimochodem na mondeu jsem to musel letos předělávat, protože při jedné kontrolní kontrole pán v uniformě seznal, že vnitřní hrany LED od sebe nejsou požadovaných alespoň 60 cm, ale pouhých 56 cm, což je vada podstatná, bezmála ohrožující ostatní účastníky silničního provozu. Perličkou je, že předtím prošlo vozidlo v identické konfiguraci bez poznámky technickou kontrolou dvakrát v Německu a třikrát v Čechách.) Dodatečnou montáž denních LED na i30 jsem dokončil před pár dny…

Při nočních cestách jsem si vždy pochvaloval, jak mondeo krásně svítí. Oproti tomu jsou služební dvojkové oktávie bludičky. Pozitivní zprávou tedy bylo, že i i30 svítí podobně pěkně jako mondeo. Zatímco světlomety v mondeu jsou klasické parabolické, tedy z pohledu řidiče světlo postupně přechází do tmy, v i30 je čočka, přechod mezi osvětlenou a neosvětlenou části vozovky je tedy velmi ostrý. Asi si na to budu chvíli zvykat, zejména na to, že za světelnou hranou opravdu není nic vidět. Zpětné světlomety v i30 svítí výrazně více než v mondeu (v němž jde o pouhé bludičky s cílem informovat ostatní účastníky provozu o úmyslech řidiče, neboť i výstražné blinkry osvětlí prostor za vozem více než zpátečky), což zajíždění za tmy činí jednodušším.

Co se týče podvozku, navrch má i30 jednak celkově lepším laděním a pak především víceprvkovou zadní nápravou. Mondeo je velmi tvrdé a vlečená zadní náprava pocitu z jízdy nepřispívá, což se projevuje zejména nepříjemnými kmity ze strany na stranu na nerovné vozovce (a těch je v okrese Praha-východ drtivá většina). V i30 se dají zatáčky projíždět rychleji, auto na silnici drží s větší jistotou, nekývá se. Z hlediska pohodlí z jízdy tedy i30 vyhrává. Řízení v i30 je přeposilované, ostatně jako každém jiném moderním autě. Volantem se dá točit téměř malíčkem levé ruky. Oproti tomu v mondeu, byť má také posilovač, je třeba užít síly více. Je to asi o zvyku, ale osobně preferuji důraznější síly v řízení, kdy mi vozidlo dává určitou zpětnou vazbu.

Drobné rozdíly v ovládání se brzy srovnají, to je otázka zvyku. Přestože jde o podstatnou inovaci domácího samohybu, zatím mám z náhrady rozpačité pocity. Chtěl bych říci, že navzdory věkovému rozdílu si stále myslím, že mondeo z roku 2000 je lepší auto než i30 z roku 2012 a nebýt té šířící se koroze s nerentabilní opravou a nekompatibilním jízdním režimem, nebyl by důvod ke změně. Tiše předpokládám, že z hlediska bezpečnosti jsme si pomohli. Doufám, že srážka i30 a mondea by dopadla ve prospěch té i30. Zde by mohlo být těch dvanáct let rozdílu znát citelně. Možná jsem ale jen příliš konzervativní a chci mít dojem, že auto ovládá řidič, ne, že auto ovládá řidiče. Jsem si plně vědom toho, že obě vozidla jsou vlastně určena pro jiného zákazníka. Tajně jsem ale doufal, že za těch dvanáct let vývoje musí současný zástupce střední třídy alespoň vyrovnat zástupce tehdejší vyšší střední. Toto očekávání se však nenaplnilo. A hlavně uvidíme, v jakém technickém stavu bude i30, až jí bude šestnáct let a bude mít natočených 215 tisíc kilometrů jako mondeo.

14.08.2016 MiŠva

Související články: