Šíření islámu prakticky

Featured Image

Nedávno bylo zde na D-F citováno proroctví jedné z prvních obětí arabského jara, totiž vítězství islámu prostřednictím natalitní převahy alias „vagínami našich žen“. Osobně se domnívám, že pro české území je předpověď nerelevantní, protože zde dochází k šíření islámu pyjem.

Studoval jsem v Praze v letech 1992 až 1997. Je to tedy už drahně let. Nic zásadního se od té doby nezměnilo, až na nějaké detaily. Všechna místa, kde jsem studoval, dosud stojí a když je vidím, vybavují se mi vzpomínky na různé věci. Když mám dost času, sjedu z dálnice a jedu kolem kolejí na Jižním městě. Tehdy to byl totální vídrholec v polích na konci Prahy a teď je to furt vídrholec v polích. Pokoje na kolejích rozdělovala kolejní rada, ve které se hromadili vybraní vlezdoprdelisté a prospěcháři, a v těchto prvních honoris causa manažerských funkcích pilovali svoje první zmrdí skills. Jelikož jsem nikomu do prdele nelezl a svoji přítomnost na koleji jsem se snažil spíše minimalizovat, narozdíl od jiných jedinců, kteří to děsně žrali a mohli se z toho dočista posrat, bylo mi v podstatě jedno, s kým mě ubytují, protože jsme následně formou různých improvizací a přesunů stejně dosáhli toho, že jsme bydleli jak chtěli. Tak jsem měl možnost vždy po pár týdnů či měsíců vegetovat s příslušníky nejrůznějších národů a náboženství, přičemž budoucí inženýrské naděje blízkého východu dominovaly.

Popravdě řečeno jsem nepochopil, co vlastně tito lidé studují. Formálně sice absolvovali školní docházku, ale jen zcela zřídka jsem je viděl něco se učit a ani ve škole jsem je nijak intenzivně nepotkával. Pravděpodobně se jednalo o dozvuk nějakých programů „internacionální výpomoci“ z dob socialismu a dobíhajících programů, které si pod vlivem multinacionální Havlovy mafie nikdo nedovolil ukončit. Jak asi tušíte, jejich osobní strategií rozhodně nebylo co nejrychleji nabrat rozsáhlé inženýrské vědomosti a každodenní aplikací své inženýrské erudice přívést jejich domovské země k nebývalé prosperitě, ale naopak, kladli důraz na jiné aspekty nadnárodní spolupráce. Cílem hry bylo co nejdéle zůstat v ČSFR/ČR a užívat všech výhod sice nemuslimského, ale jinak celkem komfortního prostředí.

Byli obyčejně o něco starší než medián ročníku, který formálně studovali či spíše navštěvovali a většinou měli živnostenské listy na nějaké tlumočnické a zprostředkovatelské činnosti, živili se různými kšeftíky uvnitř komunity a k tomu taky potřebovali být občas na koleji, protože ta byla něčím jako komunitním centrem.

Řada z nich je v ČR dodnes. Nedávno jsem byl v Dejvicích a tak se mi to celé zase vybavilo, včetně jejich komplikovaných jmen, a začal jsem to házet do googlu, abych zjistil, že někteří z nich dosud zde setrvávají a jejich inženýrské dovednosti se v prosperitu Palestiny, Libye, Sýrie, Konga a dalších podobných lokací dosud nestačily přetavit. Možná proto to tam vypadá, jak to tam vypadá.

Někdy jsem měl dojem, že je sem poslala nějaká rozvědka.

Rozhodně se nedalo říci, že by byli jako kůly v plotech, i bez Facebooku dokázali celkem úspěšně socializovat. Tehdy jsem také poprvé pochopil, co je to slow TV. Černouškovi přišla z domova videokazeta (Videorekordér standardu VHS nebyl tehdy standardní výbavou ani mnoha českých domácností) a na ní bylo natočeno, jak chodí jiný černoušek po trhu a kupuje různé věci. Třeba tři hodiny v kuse. Představte si třeba, že si namontujete na hlavu GoPro a chodíte tři hodiny po supermarketu. Těžko si asi představit něco více vzrušujícícho, jenže jich se u toho shromáždilo asi dvacet a komentovali průběh nákupního aktu, jako by mohli nákupní chování jejich krajana ovlivnit.

Kromě reality show byly pevnou součástí jejich života také české dívky. Jen málokdy se ovšem jednalo o hezkou dívku a se sebevědomím to u nich taky nebylo valné. Někdy se to charakterizuje větou „opíchal bych ji, ale nerad“. Byly to v podstatě takový průměrný venkovský a maloměstský pipky, nic moc hezký, nic moc chytrý, spíš prakticky založený. Nebyly apriori zlé ani vypočítavé, dovedly občas i něco uvařit. V rozporu s výše uvedeným popisem trpěly představou, že Ahmed nebo Mustafa je tady v ČR hrozně sám a zcela opuštěn daleko od domova, kde probíhá nějaký šílený válečný konflikt, a pokud to byl smutný opuštěný černoušek Umumbu Mbebe, tak kapitulovaly v podstatě hned.

Další vývoj jejich C.V. v podstatě mohl být takový, že by se paní inženýrka nebo magistra autobusem vrátila do rodné vesnice, nastoupila jako úča nebo v strojní a traktorové stanici jako kalkulant zakázek, oženila se s inseminátorem MVDr. Vencou Balvanem, dělala mu děti a nosila mu pivo z komzumu. Bydleli by teď  v nějakým vesnickým baráku z první republiky, měli hypošku a oktáfku fkombajnu ftédéíčku na úvěr, po dvorku by chodila v růžových crocsech a prádlo si objednávala poštou podle letáků ze schránky. Nicméně v průběhu studia došlo k zásadnímu obratu, kdy si ta či ona uvědomila, že je zde příležitost, jak dát nadanějším kamarádkám z vesnice pořádně zabrat a vyvolat v nich závist srovnatelnou se zakoupením barevné televize.

Protože já teď chodím s Ahmedem, on je podnikatel a budeme se brát. A teď se holky třeba závistí užerte.

Byla tehdy taky jiná doba. Tehdy si ještě mohli myslet, co chtěli. To nebylo jako teď, kdy se to dostává do roviny, že pokud nejste multikulti a nepřispíváte na nechtěnce, tak jste druhořadý občan a jste stejnej póvl, jako když jste za komárů nechodil na stavby akce Z a nesbíral kaštany. Byla devadesátá léta a každý si mohl dělat i myslet co chtěl, bomber byla úplně normální bunda a s některými věcmi jste mohl veřejně nesouhlasit bez rizika sociální likvidace. Jen pár let předtím zpíval Landa „holky, holky, to co máte hezký, schovávejte jen pro nás, jen pro kluky český“ a vystoupit s pevným multikulturním názorem nebylo tak úplně normální, protože z toho neplynul žádný prospěch ani se to nepokládalo za nenařízenou povinnost.

V rámci vztahu s cizincem do těchto slečen v určitém okamžiku proniklo něco velkého, pevného, tajemného a vzrušujícího. Ne, nebylo to to, co si myslíte, byl to ryzí duch multikulturalismu. V prvním levelu se to projevovalo chronickým poučováním a upomínáním ostatních, že „vypadá jako skin“, „ho viděli s někým, kdo vypadá jako skin“ nebo alespoň byl v hospodě, „kam chodí skini“, případně že „volí Sládka“ (tehdejší Konvička) a to samozřejmě že je všechno špatně. V druhém levelu se přidaly další aspekty, projevující se napadáním českého národa  jako celku, katolické církve (ty jejich křížový výpravy nebyly tak docela multikulti) a sem tam vyplynula na povrch tedy téměř nová slova jako tamta xenofobyje. To vše provázela psychologická změna (netolerantnost typická pro všechny pravdoláskaře, verbální agresivita, ztráta nadhledu) spolu se změnou fyzickou (brada vysunutá dopředu, pichlavý zrak, pevně sevřená ústa). V třetí fázi, někdy spojené s rozchodem, protože si Ahmed našel jinou favoritku k realizaci neplatonické  xenofilie, došlo také k proměně oblečení, kdy se objevily různé pestrobarevné vzory, batykované hadry a mošnička na trávu.

Tyto exempláře šly v komunitě v podstatě z ruky do ruky, někdy z rozhodnutí jejich partnerů samotných. Když například Mustafa sexuálním nároků své partnerky nepostačoval nebo naopak ta se zdráhala reflektovat některé jeho požadavky, přepustil ji Nizarovi, který praktikoval xenofilii jinak a jinam. Tedy nejen slow-TV, i nynější mezi levičáky tolik populární služby s názvy končícimi na -sharing již byly vynalezeny, a jejich předmětem mohou být i jiné objekty než jízdní kolo.

Všechno už bylo někdy vynalezeno. Moderní doba ukázala, že i historicky nejstarším komunikačním interfacem lze přenášet moderní a pokrokové ideologie.

Myslím si, že tyto harcovnice, kterým teď bude tak kolem čtyřiceti a do kterých už mnohokrát vstoupil duch islámu různých délek, průměrů i barev, jsou středním důstojnickým kádrem pražských multikulti a gender zásahových komand. Na nejvyšší level nemají, ale na psaní článků, komentářů na internet a působení v různých podvratných NGO a na univerzitách určitě dosáhnou. Jejich výhodou nepochybně je, že většina pozitivních okamžiků v jejich životě je spojena s islámem.

Merkelová má pravdu. Musíme se naučit jim rozumět.

 


20.01.2016  D-FENS


Související články:


12345 (383x známkováno, průměr: 1,36 z 5)
19 510x přečteno
Updatováno: 20.1.2016 — 23:42
D-FENS © 2017