Silniční propadlo za tři mega aneb o tomhle ještě určitě uslyšíme - zpět na článek

Tak to zkusím převzít po coverovi ;-) Ale je to bez záruk, jen svrchu hlavy.

Primo: hráči na scéně

Kurdové v Iráku a Sýrii mají dvě frakce: Patriotic Union of Kurdistan (PUK), která chtěla získat jen autonomii v rámci Iráku a Sýrie a o budoucí kurdskou státnost usilovat salámovou metodou, a Kurdish Democratic Party (KDP) která prohrávala a tak unilaterálně vyhlásila autonomii a dostala přes držku Iráckou armádou poté, co silnější frakce vyklidila pozice a nechala je v tom se vymáchat. Z pragmatických důvodů se v Sýrii a Iráku viditelně angažuje jen Pešmerga-YPG, aby Američané mohli tvrdit (a věřit) že „nespolupracují s teroristy“ z KKP, a Američané k YPG přidali i pár „dekorativních“ arabských kmenů aby jim nemohlo být předhazováno, že jsou rasisté, antiislamité a bojkotují sunnitské araby, čímž vznikla „SDF“ neboli Syrian Democratic Forces – de facto Kurdové bez názvu „Kurdové“, což nebrání různým Sputnikům aby pletli dohromady SDF, FSA a ISIS a vykřikovali, jak USA „podporují teroristy“ společně s Erdoganem (kterému vadí SDF/YPG) a Solejmanim (kterému vadí jakákoli konkurence iráckým PMF).

Turecká armáda má dvě velmi vyrovnané frakce: proruskou (a konzervativní, tzn. z Andalusie, tzn. Erdoganovskou, tzn. islamistickou) a proamerickou (sekulární, tzn. inherentně pučistickou, tzn. ohrožující Erdogana). Prozápadní byla na koni až do „zmařeného puče“, potom ji pozavírali a hodili na ni dokonce i „sabotáž vztahů s Ruskem“ (pilot inkriminované F-16 byl prohlášen za Gülenistu). Teď je na koni pro-Ruská, což se odrazilo i ve vojenských kontraktech.

Američané mají v Iráku a Sýrii tři frakce: síly zvl. určení (SoF) už léta „embedované“ a bojující po boku Kurdů (a jejich velení až po generalitu v JSOC) jsou díky osobním vazbám loajální ke Kurdům až za hrob a Turecko ať jde klidně do pekla. Americké SoF chodily na pohřby bojovníků YPG zabitých kurskými nálety bez ohledy na běsnění Ankary. Ministerstvo Zahraničí by ochotně obětovalo Kurdy protože geostrategicky je Turecko podstatně silnější a zajímavější hráč. A konečně CIA si jako vždy dělá cokoli sama chce, je absolutně nevykazatelná nikomu kromě prezidenta, komukoli kdo by ji chtěl ukočírovat zařídí padáka a Trump ji opravdu neukočíruje.

Írán má dvě frakce: Revoluční Gardy v čele s elitními silami zvl. určení Quds a jejich populárním a nesmírně mediálně obratným „Ducem“ Solejmáním, které fungují jako „stát ve státě“, neplatí daně, pašují, vlastní velkou část ekonomiky a jejich ambicí je ovládnout celý Irák díky trojskému koni šíitských milic PMF, ovládnout celou Sýrii přes Hizb-alláh, ovládnout Libanon a udělat si koridor až ke Středozemnímu moři (=více pašování). A chudnoucí střední třídu která má „islámské mafie“ plné zuby, vidí že miliardy dolarů které přitekly díky „jadernému dealu“ s USA se neprojevily na zvýšení jejich životní úrovně, nýbrž na financování vojenských ambicí islamistické pakáže které jsou jí ukradené, a bouří se.

Izrael má dvě frakce: první pravicovou koalici po mnoha letech v čele s Bibim, která je „jestřábí“ a vidí jako otázku národního přežití, aby se Írán nedokázal etablovat u Golanských výšin, o což se IIRG pilně snaží. A pár „holubic“ z levice.

Arabské státy mají tři hlavní frakce: Katar vysloveně podporoval ISIS (stejně jako se předtím podílel na vyvolání války v Libyi) protože se chce stát silným regionálním hráčem navzdory své velikosti, a z pragmatických důvodů jej v tom podporuje Erdogan který jednak s ISIS vždy spolupracoval „proti všem“ a hlavně chce vystřídat Saúdy jako vůdce všech muslimských států.
Saúdská Arábie a Kuvajt podporují salafistické skupiny v Sýrii aby upokojily domácí náboženské radikály, ale zároveň usilovně nepodporují ISIS a Al-Kajdu protože ty jdou po krku i vládnoucímu Saúdskému rodu, a protože USA mají saúdské a kuvajtské podpory wahhabistů plné zuby a US. Kongres blokoval skoro rok prodej stíhaček Kuvajtu právě s odůvodněním, že financuje teroristy a takhle tedy ne.
A Egypt se pilně věnovuje kontrarevoluci, má plné ruce práce s islamisty na Sinaji, ekonomickou krizí hrozící sociálními dopady a potřebuje finanční injekce ze zahraničí, takže se kloní tu na stranu Saúdů, tu na stranu Turecka (s nímž je Saúdi smířili po letech bojkotu).

Zbývají Rusko a Assad. Assad je nikoli loutka, ale prakticky někdo kdo prohrál svou zemi a s téměř nulovou reálnou mocí která mu zbyla se snaží ovlivňovat politiku intrikami. Syrská armáda de facto neexistuje, jestli Assadovi zbyly dva skutečně syrské armádní prapory tak je to moc. Zbytek jsou ruští nikoli vojáci, nýbrž soukromí kontraktoři, syrští a íránští „kontraktoři“ které ale platí Teherán a proto je i řídí, Hizb-alláh který opět z větší části řídí Teherán, pár „nepřičleněných“ lidových milic které se řídí samy a to je zhruba vše.

A Rusko, to nikdo nechápe a kdo tvrdí opak, buď lže nebo je ignorant, protože Rusové dělají takové veletoče že co bylo včera dohodnuté dnes neplatí, a naopak čím bylo včera pohroženo to dnes prominou.
Je jen spousta teorií – od PR operace pro prodej ruských zbraní (to není tak směšné, PR operací pro prodej britských zbraní např. z nezanedbatelné části bylo britské angažmá v Libyi – a poté britský obranný průmysl získal spoustu zakázek od států Zálivu), přes PR operaci pro domácí publikum kvůli reálně klesajícím Putinovým preferencím (ne že by rostly „anti-Putinovské“ sentinenty, ale Rusové to prostě začínají mít na háku – jenže Rusům vyjma intelektuálů z Gazety je podel průzkumů Sýrie úplně ukradená, vůbec ji nesledují) po strategickou snahu si udržet přístavy ve Středozemním moři až po geostrategické tažení za obnovu klientských vztahů mezi Ruskem a arabskými státy Blízkého východu.

Secundo: zdroje aktivity

V Sýrii a Iráku se projevují čtyři hlavní aktivisté:

1) Íránské tažení za ovládnutí Iráku a Sýrie a ohrožení Izraele
2) Kurdské tažení za autonomii či nezávislost
3) Turecké tažení za ovládnutí Sýrie a likvidaci Kurdů
4) skomírající proxy-válka Saúdsko-Kuvajtské osy vs. Íránu

Zbývající USA, Izrael a Rusko se víceméně jen snaží udržet status quo a „tradiční“ vliv, plus „urvat co se dá“: USA „svůj“ Irák, Rusko „svou“ Sýrii, Izrael „proti Íránu“.

Tertio: kdo s kým proti komu

Kurdové

Erdogan chce za každou cenu zabránit sjednocení Kurdů v Sýrii nebo Iráku. Jednak protože by to byla injekce jejich tendencím o nezávislost, jednak proto že by pak měli „transitní koridor“ kterým by se mohly jednotlivé kurdské enklávy v Turecku zásobovat zbraněmi zpoza hranic. Takže již potřetí vpadl do Sýrie proti Kurdům. Tentokrát to vyprovokoval Trump když jeho administrativa vypustila naprosto nekompetentní „brainfuck“ komentář o tom, že chce postavit 30,000 ozbrojených Kurdů jako pohraničníky na hranice Turecka, což samozřejmě nemohlo nevyvolat konflikt i když to Trump vzápětí popřel a odvolal.

Američané teď strategicky řeší všechny konflikty „živými štíty“. Od Pobaltí až po Irák je scénář vždy stejný: kdekoli je riziko konfliktu (např. když Erdogan bombardoval irácké Kurdy, nebo Rusko ukazovalo svaly na hranicích Litvy), tam USA umístily své vojáky s nevyřčenou premisou, že kdokoli by chtěl zaútočit, musel by zabít i americké vojáky – a tím by nevyhnutelně spustil válku s celými USA. Což, zní americká logika, si nikdo nedovolí, takže stačí mít kdekoli pár amerických živých štítů a může se ušetřit na reálně obranyschopné vojenské přítomnosti.

Proti Erdoganovi jim to už jednou vyšlo v Iráku, kde skutečně turecké letectvo s nálety skončilo. Jenže od té doby se Erdogan osmělil a veřejně osočuje Američany z „podpory teroristů“ (=Kurdů) a otevřeně vyzývá USA, ať si koukají stáhnout své SoF z oblasti Afrinu. Američané ale odmítají.
Turci ovšem v nyní Sýrii používají hlavně námezdné žoldáky z řad místních islamistů, hovoří se o tom, že si Ankara koupila „bývalé“ bojovníky ISIS. To dává Erdoganovi možnost hrát stejně „hybridní konflikt na zapřenou“ jako Putinovi na Ukrajině: pokud americké SoF embedované u Kurdů povraždí nikoli turecká pravidelná armáda, ale „nějací bývalí ISISáci“, vodítko do Ankary nikdo nedokáže a převálcování Kurdů Turky už nebude nic stát v cestě.

Zajímavé jsou kurdské vztahy s Damaškem a Moskvou. Assad slíbil Kurdům autonomii – logicky, jako jediní nejsou zahraničními klienty a tudíž když si je nakloní, nemůže nic ztratit a může posílit svou reálnou moc. Rusové dali Kurdům bezpečnostní garance a spolupracovali s nimi.

Tzn. Kurdové hrají na obě strany jak s USA, tak s Ruskem.

Erdogan nicméně v Soči ukázal Putinovi fotku bojovníků YPG stojících po boku ruských vojáků a Putin „slíbil že se tomu podívá na zoubek“. V poslední době se Rusko zjevně „koordinovalo“ s Ankarou a nechalo na pokoji turecké stíhací bombardéry zasahující v oblasti Afrinu. Američané brání Kurdy i svým letectvem a nestranně bombardují kohokoli, kdo by jim na YPG, potažmo SDF sahal: ISIS v Kobani, turkmenské bojůvky okolo Afrinu, syrské žoldáky a dokonce i ruské žoldáky když si nedali říct a pořád šili do Kurdů. Ale sestřelit si v obraně YPG ze zjevných důvodů dovolili jen staré Sučko patřící Assadovi – ani nic ruského, ani nic tureckého. A to si Kurdové párkrát stěžovali, že na ně ruské letouny útočí.

Proxy-válka: Írán versus Gulf Cooperation Coucnil

Írán svou proxy-válku proti sunnitským státům Zálivu de facto vyhrál.

Kurdové a americká koalice SDF „má splněno“ dobytím Rakky, USA nehodlají opakovat chyby z Iráku roku 2007 a vypadnout dříve než budou sunnitské oblasti nějak „stabilizované“ – ovšem tentokrát nehodlají nikomu vnucovat kulturně nekompatibilní „tankový export demokracie“ a „nation building“, jen infrastrukturu a „economy building“.

Saúdi, Kuvajťané a SAE celkem pochopili že v Sýrii prohráli a hlavně museli svou vojenskou a ekonomickou pozornost přenést do Jemenu (=taktické vítězství Íránu, riskantní otevření 2. fronty se mu drtivě vyplatilo) a zbytek anti-Assadovských a zároveň ne-islamistických povstalců se změnil na žoldáky, ochotné bojovat za kohokoli kdo jim dá peníze. A zároveň donucné bojovat až do posledního dechu za to, aby nepadli do rukou Assadovi, který by je bez ohledu na všechny sliby tvrdě potrestal.

Na „své frontě“ na hranicích Sýrie a Izraele si takto několik bývalých anti-Assadovských povstaleckých skupin-obrácených-v-žoldáky pronajal Izrael, aby zlikvidoval jak buňky Al-Kajdy, tak buňky iránských proxy-bojovníků ve „své“ oblasti Sýrie. Povedlo se, načež Tel Aviv vnutil oběma stranám příměří: izraelští klienti nebudou útočit na Assadovy síly a Assadovy síly nebudou útočit na ně. Status quo. Otázka je, jak dlouho to vydrží – protože jakkoli Assad sám o sobě nesílí, anti-assadovské síly které nejsou klienty Teheránu nebo Ankary neustále slábnou a nakonec se stanou lákavým soustem pro kohokoli na dosah.

Proxy-válka: Írán versus Turecko

Proxy-válka Íránu a Turecka se naopak rozjíždí. Turecko a Írán jsou si podobné: mnoho let se systematicky připravovaly na velmocenské ambice po stránce vojenské i ekonomické; nejsou to arabské státy a mají dlouhuo historii; a co je hlavní: trpí historickým revizionismem „zneuznané velmoci“ který vyvolává touhu „překreslit hranice“ silou aby byly odčiněny „historické křivdy“.

Erdogan posledních 15 let systematicky budoval turecký obranný průmysl tak, aby byl za každou cenu bez ohledu na náklady soběstačný a nezranitelný americkými sankcemi, a zároveň se snažil proměnit politický systém na de facto prezidentskou tyranii. Likvidace „proamerické“ a vzestup „proruské“ části turecké armády tak byl jen logický a puč byl vítaná záminka. Erdogan je naprosto otevřeně apologetem Osmanské říše který chce obnovit její slávu. A hranice Osmanské říše známe: Kypr a Řecko (proti tomu Erdogan přitvrdil rétoriku), Egypt, Izrael, kompletní Sýrie a Libanon, část Iráku a dokonce Íránu.
Oproti tomu Írán nostalgicky vzpomíná na Perskou říši, která několikrát stála před branami Konstantinopole a kromě území dnešního Turecka každopádně historicky ovládala Irák, Sýrii, Arménii a část Indie.

Stejně jako byla první fáze jugoslávské občanské války z velké části motivována územím, které si „historicky nárokovali“ jak Srbové, tak Chorvaté, i tady máme pdoobné jablko sporu: Irák a Sýrii. Ty považuje jak Írán, tak emancipované Turecko za „svůj“ zadní dvorek, kde nestrpí soupeře. Turecko má navrch v konvenční armádě ale nedostává se mu proxy-sil: ovládá pouze sekulární, a tedy slabou, syrskou FSA a z islamistických milic turkmenské kmeny a „bývalé“ radikály-změněné-na-žoldáky. Ale nikoho ideologicky oddanému Turecku jako takovému. Oproti tomu Írán má slabší armádu konvenční, ale je regionální supervelmocí v milicích, povstalcích a teroristech. Hezbaláh je silný jazýček na vahách a tvrzení Sulejmáního z Islámských Revolučních Gard nekriticky přebírají všichni od iráckých šíitů přes ruské zpravodajské portály až po česká alterantivní média.

Dá se očekávat, že se Turecko pokusí fyzicky ovládnout přinejmenším „nárazníkové pásmo“ v neznámé hloubce Sýrie u svých státních hranic. Dalo by se předpokládat, že na hlubší inkurzi nemá Ankara sílu, zejména na chybějících proxy-milicích, ale tento konflikt již přinesl nejedno překvapení.

Proxy-válka: Írán versus Izrael

Izrael má dobrý důvod se obávat Íránu. Teherán vyzbrojil Hizb-alláh více jak desetinásobkem raket, které měl při poslední válce v Libanonu, a část z nich vybavil naváděcími zařízeními které výrazně zvyšují přesnost a zhoršují případné zásahy na izraelském území. Navíc se Hizb-alláh a šíitské milice snaží nacpat přímo na Golanské výšiny, odkud je historicky snadné ostřelovat Izrael a poblíž nich Izrael zabil několik vysokých íránských šarží.

Írán nenávidí Izrael mj. i z rasových, nejen náboženských, důvodů – Persie byla přejmenována na „Írán“, „Ajrán“, proto, že podle nacistů měli Íránci být představiteli árijské rasy – narozdíl od podliní Židů. Dlouholeté vyhrocené rétorika o „zahánění do moře“ neumožňuje polevit v konfrontaci, plus jak už jsme si řekli: území Perské říše zahrnovalo kompletní Sýrii, Libanon a Izrael – a Sýrii a Libanon již Írán de facto ovládl, zatímco Izrael jako jediný drze vzdoruje.

Írán přitom vykazuje překvapivý pragmatismus v oblasti náboženství: ačkoli je šíitský a se sunnity se vzájemně považuje za rouhačské, heretické a zkorumpované nepřátele na život a na smrt, Teherán nemá sebemenší problém finančně podporovat sunnitskou al-Kajdu na íránsko-afghánských hranicích, finančně podporovat sunnitský Hamás v pásmu Gazy, a dokonce poskytoval azyl a volný pohyb i bojovníkům sunnitského Islámského Státu pod podmínkou, že v Íránu nebudou útočit.

Izrael nyní provozuje taktiku „odrazovacích úderů“: bombarduje transfery zbraní od Íránu a „syrské armády“ Hizb-alláhu, selektivně bombarduje inkurze íránských vojáků (zejména sil Quds) do svého pohraničí, ale Assadovy vojenské instalace nechává na pokoji pokud si Írán nezačíná. Typickou ukázkou je poslední konflikt:
1) Írán vyslal do izraelského vzdušného prostoru svou kopii amerického průzkumného dronu RQ-170 (ovšem zřejmě ne-stealth).
2) Izrael ji sestřelil a v odvetě vybombardoval íránské řídící stanoviště dronu a velitelství na syrské letecké základně.
3) Assadovy síly, výjimečně, reagovaly odpálením řady PLŘS systémů 2K12 KUB aj. a sestřelily izraelskou stíhačku F-16D.
4) Izrael zareagoval úderem, který poničil část syrské PVO, ale nezničil ji úplně.

Charakteristické je, že žádný úder není „totální“: jedná se jen o „výstražné rány pěstí“, de facto o násilná varování, aby nikdo úplně neztratil tvář a zároveň bylo jasné, že jsou tady nějaké hranice které nebudou beztrestně překračovány.

Izrael by mohl kompletně zničit syrskou PVO, ale tím by vyprovokoval hysterickou reakci Assadových sil zahnaných do kouta – a to nechce. Dokud tedy někdo nepřekročí narýsované hranice, vše bude jako ve výchově dítěte: neustálé testování hranic ze strany „dítěte“-Íránu, a neustálé ovšem relativně jemné pohlavkování dítěte kdekoli hranice překročí ze strany „rodiče“-Izraele.

(Tyjo, to je skoro na článek. Když už tu mohou vycházet konspirační bláboly bez zdrojů, tohle by mohlo také. Bude-li zájem, mohu to klidně přičísnout a poslat redakci. Ale dohledávat zdroje které jsem si pamatoval nebudu, to by bylo moc práce. Takže připouštím, že to může obsahovat i pár „Peroutkovin“ – faktoidů o nichž jsem skálopevně přesvědčen, že jsem je někde četl, ale nemusí tomu tak být.)