Šílená jízda, šílený rozsudek

Německá justice umí překvapit. Prstem to není znásilnění a za dopravní nehodu, byť způsobenou za značně spektakulárních okolností, se dává doživotí. Škoda, že se toho nedožil Roland Freissler ve své fyzické formě, i když mám pocit, že jeho duch žije dál.

Co se stalo? Zlatá mládež se bavila ve Berlíně na Kurfürstendammu závoděním v autech. Stalo se tak v noci 1. února 2016, na veřejné komunikaci a za běžného provozu. Duel se odehrál mezi bývalým vojákem Bundeswehru a nyní bezpečnostním pracovníkem Marvinem N., který řídil Mercedes CLA AMG a řidičem Audi A6 TDI jménem Hamdi, čímž celá událost dostala tolik potřebný multikulturní rozměr. Nezaměstnaný Hamdi pochází z Kosova a má IQ 94. Řešilo se, kde Hamdi, vyučený mechatronik bez práce, vzal peníze na drahé natuněné auto, státní zástupce řekl rovnou, že si na něj nakradl. Na závodění nebyli domluvení, celý záměr vznikl spontánně, Během závodu se jelo rychlostí kolem 160 km/h a přes zhruba 20 křižovatek s jinými komunikacemi, některé z nich byly světelné. Na jedné z křižovatek narazilo Hamdiho Audi z boku do Jeepu řidiče Michaela W., a to přesně do dveří řidiče, který byl na místě mrtvý.

Berlínský městský soud rozhodl tento týden o tom, že oba obvinění jsou ve shodě s obžalobou vinní trestným činem vraždy a odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí a také k doživotnímu zákazu řízení motorových vozidel. V Německu totiž za trestný čin vraždy připadá v úvahu jen doživotí, a to bez ohledu na existenci nebo neexistenci polehčujících okolností. Moudří mužové, kteří tvořili německé právo, byli totiž toho názoru, že vražda je vždy tak špatná, že žádné odstupňování trestu nepřipadá v úvahu.

Obhajoba neměla jednoduchou práci, protože oba obžalovaní se chovali jako hovada nejen toho dne, ale nějaké potíže měli už před osudnou srážkou (byli opakovaně trestáni za různé dopravní delikty) a především se chovali jako hovada následně. Vypadalo to, jako by si vůbec neuvědomovali, co se stalo a co jim hrozí, čímž si ještě dále zkomplikovali pozici. Například převědčili soudem ustanovenou znalkyni dopravní psycholožku, že jsou skutečně egomaniaci, což asi nebylo zas tak složité, protože ta dáma byla poněkud zaujatá a totálně neprofesionální, jak nasvědčují její výroky pro média. Silně to připomíná angažované výroky „znalců“ Martina Kořána a Aleše Vémoly v kauze Lacina.

Oba řidiči se tak stali hlavními aktéry vcelku obludné zpolitizované kauzy, ve které se německá justice a policie rozhodla postavit se nad právní stát a dožadovat se respektu exemplárním a odstrašujícím rozsudkem.

Soud se rozhodl nediferencovat mezi tím, kdo řídil auto, které narazilo do vozidla poškozeného a přidržel se jednoduché, i když poněkud slabě odůvodněné konstrukce, že odsouzení věděli, co se může stát, a byli s tím srozuměni. V odůvodnění rozsudku doslova stojí, „Natürlich wussten die Angeklagten, was passieren kann.“ („Samozřejmě že věděli, co se může stát“). Jestli to splňuje vaše požadavky na odůvodnění rozsudku, na jehož konci stojí doživotní trest odnětí svobody, si odpovězte sami. Oproti tomu neakceptoval soud argumentaci obžaloby, že čin spáchali za zavrženíhodné pohnutky.

Stěžejní otázkou nepochybně bylo, zda obžalovaní jednali v nedbalosti, nebo zda zabili jiného řidiče úmyslně. Soudce Ralph Ehestädt se s tím vypořádal vskutku šalamounsky. Sice v odůvodnění připustil, že neřídíli s úmyslem někoho zabít, ale zato shledal, že jim bylo jedno, zda během jejich závodu někoho zabijí, v čemž pan soudce shledal nepřímý úmysl. To mimojiné dovodil z toho, že závod uspořádali nikoli někde mimo civilizaci, ale ve středu města. Bohužel nemám celé odůvodnění rozskudku, takže nevím, jak se popasoval s druhou částí definice nepřímého úmyslu, totiž „byli s tím srozuměni“, ale nepochybuji, že na něco přišel. Do právního Eintopfu se přihodilo dále použití „gemeingefährliches Mittels“ (něco jako „prostředek obecného ohrožení“), což je znak skutkové podstaty vraždy podle § 211 německého trestního zákoníku. Prostředkem obecného ohrožení bylo … wait for it… auto použité jako smrtící zbraň, což je v dnešní době neopomenutelný atribut všech zpolitizovaných účelových výroků týkajících se trestných činů spáchaných za pomoci vozidla. Tohle už je skutečně velký úlet, protože jedním ze znaků „gemeingefärliches Mittel“ je, že ho pachatel nemá pod kontrolou, což o autě stěží může platit.

Soudce Ehestädt celou věc pro média komentoval tak, že rozsudek není demonstrací síly ani exemplárním trestem a že se vztahuje pouze na tento konkrétní případ. Zdůraznil, že v rozhodování hrál roli souhrn skutkových okolností a poznatků o životě obou odsouzených. Z mého pohledu čirý alibismus a osvědčené „mytí rukou“, protože od první minuty po vynesení rozsudku je jeho výrok oslavován právě jako tvrdý, exemplární, všobecně odstrašující a jako takový prospěšný pro společnost, a skutečně je zatěžko se domnívat, že pan soudce nic takového nemohl očekávat. Připadá mi to jako mimořádně bizarní TV show, ve které jsou obžalovaní a částečně jejich právní zástupci obětování „společenskému zájmu“ a ambicím napsat novou kapitolu práva, o které se bude nějakou dobu mluvit.

Rozhodnutí soudu bylo tak nějak předpokládáno. Média o něm nějakou dobu spekulovala.

Již před vynesením rozsudku se dopravní expertka vládní strany SPD Lühmann přimluvila v rádiu za to, že „potřebujeme důrazné zastrašování“ („Wir brauchen eine deutliche Abschreckung“) a přimlouvala se za prohloubení represe, změny legislativy a intenzívnější používání radarů. S voláním po výrazném zpřísnění zákonů se připojila strana Zelených. Podobně reagovala CDU ústy svého vnitropolitického mluvčího, který rovněž rozsudek pochválil a dokonce konstruoval spiknutí zvané „pirátská scéna“: „Rozsudek bude dalekosáhle působit na scéně silničních pirátů a dá srozumitelně najevo, že kdo porušuje právo, bude povolán k zodpovědnosti“. Asi nepřekvapí pozice policie, jejíž odboráři nazvali rozsudek „signálem určujícím směr“ („richtungsweisender Signal“). Policejní prezident také pohovořil od signálu, tentokrát pro vyšší bezpečnost („klares Signal für mehr Sicherheit“ ). Další überpolizeit si zase liboval, že rozsudek je dobrý, protože takto se silniční pirát stane vrahem, přičemž patrně z důvodu profesionální deformace pominul, že rozsudek není pravomocný a de iure tedy vrahy nejsou.

Zdá se, že pokrytectví je moderní. Sice se všichni tváří, že se nejedná o exemplární a tudíž nespravedlivý roszudek, protože jako takový by byl v právním státě nepřijatelný, ale současně jej jako exemplární oslavují a vyzdvihují jeho roli generální prevence. Kupodivu nikdo z oslovených politiků nenazval rozsudek slovem „spravedlivý“.

Zatímco reakce politiků byla jednoznačná (z řady vystoupil pouze jeden poslanec AfD, který na svém soukromém twitterovém účtu označil rozsudek za blbost a poznamenal, že se jedná o zabití z nedbalosti), mediální scéna přijala výrok soudu nejednoznačně. Je vidět, že v Německu silovým složkám nejde mediální práce tak zdatně jako v ČR, kde noviny tvoří fanclub policie a kritika represivních postupů se pokládá za politicky nekorektní a proto nežádoucí. Tak se stalo, že některé hlavní i menší deníky exemplární rozsudek zkritizovaly, a to ze všech možných úhlů. Argumentace soudu byla dokonce v médiích označena za plytkou. Nejdál zašly lokální Badische Zeitung, kde napsali rovnou, že by soud vyšší instance měl rozsudek rovnou zrušit a proč. I větší listy z bývalé západní poloviny země byly poněkud zdrženlivé ve svých vyjádřeních, zatímco v těch východnějších se odehrává něco jako sabat příznivců totální represe. Což je také charakteristické.

V komentářích veřejnosti převládá přístup „to je dobře, že s tím konečně někdo něco udělal“ a jako takový je extrémistický a zjevně exemplární rozsudek akceptován, protože je sice v mnoha aspektech sporný, ale svůj účel plní a o to přece hlavně jde. Moc neřeší, jakými prostředky se tak stalo a jak moc přitom bylo třeba ohnout právo. Většině lidí nedochází, že stejnou logiku bude možné uplatnit i na ně a za okolností, kterým se kdysi říkalo neštastná náhoda. Srazili jste někoho, protože šel zfetovaný po silnici potmě, a jeli jste o něco rychleji? Fajn, vražda. Automobil jedoucí stovkou je hrozivá zbraň, prostředek hromadného ničení, neměl jste ji pod kontrolou, bezdůvodně jste spoléhal, že se nic nestane, párkrát se podřeknete u výslechu a půjdete do lochu. Zajímalo by mě, kdy to těm lidem konečně dojde.

Co si o tom myslím já? Předně není pravda, že by konstrukce, kterou soud přijal, byla revoluční a průlomová. Stejnou argumentaci použily německé soudy před 11 lety a je popsaná zde. Jedná se dle mého názoru o osvědčený scénář, který jsme také v ČR měli tu „čest“ poznat a který se používá, když je třeba prosadit výraznější přitvrzení dopravní represe. V ČR si média a tzv. dopravní experti otevřeli kauzu Lacina, aby prosadili stanovování výše pokut podle výše příjmu a další represívní opatření, a jen náhoda zabránila tomu, aby jim to v celém rozsahu prošlo. Nemyslící většinu získali na svou stranu a nebýt „provozních“ problémů kriminálního subjektu Věci veřejné, bylo by se jim povedlo to prosadit a už teď to tady bylo. V dopravně až dosud svobodomyslném Německu je utahování šroubů komplikované, protože se vždy najde dost organizací, spolků a vlivných jedinců, kteří pokutovací lobby odkážou s jejich „opatřeními“ a „programy“ do patřičných mezí. Bylo třeba něco velkého a obsahově zcela nesporného, což tato kauza nepochybně je.

Reakce politiků, veřejnosti a části médií potvrzuje moji oblíbenou teorii, že represe není nic jiného než politicky korektně prezentovaná pomsta. To, co oba dementi předváděli, je totiž tak evidentně špatné a z morálního hlediska tak zjevně odsouzeníhodné, že to vyvolává hněv a že politicky bude profitovat každý, kdo řekne „To je přece vražda a to se musí exemplárně potrestat!“ Za takových okolností nejspíš začnou po represi volat i lidé, které by to jinak ani ve snu nenapadlo a nepochybuji, že to bude řádně zužitkováno k utažení šroubu.

Zde se hodí poznamenat, že když už se v Německu do utahování šroubu pustí, dělají to pořádně, jako za führerových dob. Pokud sáhnete ženské na zadek a současně máte z práce v tašce šroubovák, jedná se o znásilnění se zbraní a je za to 15 let. Po hysterii po přistěhovaleckých sexuálních útocích z Kolína nad Rýnem se totiž překvapivě ukázalo, že není třeba méně přistěhovalců, ale přísnější zákony. Z toho systému podobně jako z toho našeho někdo vyndal pojistky, které léta umožňovaly držet státní moc v přijatelných mezích.

Také je na tom vidět, jak snadno lze zneužít to, co různí teoretici práva vestavěli do zákonů a většinou měli před očima úplně jiný účel. Zejména se to týká pojmu „gemeingefährliches Mittel“, který sě většinou uplatnil v případech jako útok bombou, založení požáru nebo poněkud limitně shazování kamenů na dálnici z mostu, ale nikoli pro jízdu autem. Zde se zjevně uplatnila logika, že když se chce pes bít, hůl se vždy najde, aneb malá špatnost nebo manipulace je ospravedlnitelná, pokud „napomůže správné věci“.

Osobně si myslím, že soud vyšší instance rozsudek zruší, protože je nedostatečně odůvodněný. Každopádně, ať se stane cokoli, bude to špatně. Když se odsouzení obvinění z vraždy zprostí a budou trestáni za zabití z nedbalosti nebo ohrožení silničního provozu podle § 315c německého zákona o provozu na pozemních komunikacích, bude z toho veřejnost auf a bude požadovat změny zákonů, protože jim bude připadat, že právní systém je příliš měkký a nedovede s problémem vypořádat. Pokud rozsudek potvrdí, bude to zase správně a základ k dalším represivním kampaním.

Bez zajímavosti také není, že oba obvinění byli opakovaně – více než desetkrát – stíháni za různé dopravní přestupky. Nabízí se otázka, k čemu tedy ta veškerá přestupková řízení byla, kromě toho, že si německý stát přišel na pár set euro a policie a úřady vykázaly činnost. Dokonale to ukauzuje, jak je celá ta jejich represe k ničemu.

Když se tedy vrátím zpátku k soudci Rolandu Freislerovi a jeho zmanipulovaným a veskrze ostudným líčením, je třeba mít neustále na zřeteli, že soudce Freisler stejně jako všichni jeho kolegové soudili v souladu se zákonem, vůlí lidu, jménem Říše a s nanejvýš ctnostnými úmysly. Freisler je už mrtvý. Zahynul během náletu, kdy se včas neukryl, ale zaběhl ještě do kanceláře pro spis jistého Fabiana von Schlabrendorffa, aby ho mohl v krytu číst a neztrácel cenný čas. Budova dostala přímý zásah a Freislera zavalil uvolněný nosník, a to dosud se spisem pozdějšího soudce německého ústavního soudu Schlabrendorffa v ruce. Nicméně společenské mechanismy, které umožnily kreaturám jako Freisler legálně fungovat, jsou tady pořád.

04. 03. 2017 D-FENS

Související články: