Sehnat rozumné nové auto není snadné

Featured Image

Poslední roky dělám family fleet servismana a konzultanta v jednom. V překladu to znamená, že když někdo z blízkých potřebuje řešit něco s autem, tak jde za mnou. Nejsem žádný specialista a nic výjimečného neumím, pouze mě od nějaké doby přestalo bavit vozit auto do servisu kvůli banálním úkonům, poslouchat ty jejich kecy, nechat se ojebávat, atd.

Tak jsem se naučil to většinou vyřešit sám. S postupujícími úspěchy mě to začalo navíc i bavit, takže nebyl problém v rámci úzkého okruhu lidí různé věci kolem auta vyřešit, nebo s něčím pomoct. Vše ale se dá řešit do určité doby, a do určité míry, ale k tomu později. Tolik na vysvětlení mé role v případu hledání nového rodinného vozidla.

 

Zadání pro obměnu vozu

Sehnat slušné vozidlo nižší střední až střední třídy, které bude provozováno ze 75% po městě, s předpokládaným nájezdem 10-20k ročně. Podmínkou jsou parkovací senzory, klimatizace, aspoň přední okna v elektrice a tempomat. Nemělo by jít o mini auto z důvodu (pocitu) bezpečnosti, a také nutnosti občas převézt několik členů rodiny se zavazadly. Nemělo by jít o Škodovku nebo VW kvůli parkování na různých místech a negativnímu postoji majitele k riziku odcizení, nebo vykradení. Zároveň se úplně nepočítalo s dražšími „prémiovými“ značkami. Jinak na motorizaci, barvu, značku, stáří nebo najeté kilometry nebyly žádné požadavky, takže zbytek bylo potřeba trochu doladit za chodu. „Nice to have“ požadavek byla karosérie v sedanu. Prvotní rozpočet byl zadavatelem na základě informací z reklam stanoven na + – 300k. Úvaha byla, že za dané prachy se dá sehnat buď menší rozumné nové auto, nebo větší starší auto a nějaký zbytek financí nechat jako rezervu.

Můj požadavek byl, aby to něco vydrželo, dalo se to rozumně servisovat a pokud už by se mělo něco opravovat, ať to jde jednoduše. Vozidla s přední nápravou složenou z 12 ramen jsem tedy záměrně nevybíral, ze stejného důvodu nebyly v hledáčku ani složité motory.

 

Nové nebo starší?

Zatím se v mém okolí vždy kupovala starší auta, tak od 4-5 let dál. Úvaha byla většinou taková, že po dané době auto konečně ztratí podstatný kus původní hodnoty, a dá se takto koupit rozumně vybavené větší auto za cenu nového oholeného mini auta. Zároveň byl předpoklad, že auto střední třídy po 150k km a 5-ti letech ještě nebude šrot.

Před 5-6 lety se v tomto duchu uskutečnilo poslední kolo nákupů starších aut. Myslím, že to bylo naposledy, protože dnes jsou to 10 a více letá auta, na kterých odchází spousta věcí, které bych ani nečekal, že odejdou. Mám trochu porovnání, takže dokážu říct, že to, co kdysi člověk řešil na 16-letém autě je potřeba řešit dnes na 9-letém. Navíc se objevují různé závady, které na starých autech nebyly, a kvůli buzeraci na STK je potřeba udržovat emisní systém v perfektní kondici.

Spotřební věci, které bylo vždy potřeba měnit, je potřeba novodobě měnit častěji. Možná jsem postižen a vidím realitu zkresleně a pesimisticky, ale přijde mi, že čepy, stabilizační tyčky, tlumiče, vedení výfuku, kotouče atd. – většinu z těch dílů je potřeba řešit nějak dřív. Diskuse na téma aut je občas tématem i v práci, nebo v hospodě s kamarády. Takže se někdy dostaneme k tématu, kdo co musel na autě řešit… No a nejen já u toho občas kroutím hlavou, jak je možné, že se daná věc může pokazit na zánovním vozidle.

Zrovna nedávno jsem měnil LED diody v třetím brzdovém světle, které přestalo svítit – LEDky jsou vždy tři paralelně v bloku a čtyři takové bloky jsou pak poskládány do série. Jeden celý blok ledek postupně odešel, takže už přes něj nemohl protékat sériově proud do dalších bloků. Co to je za LED, že se takhle pokazí?

Cena nového světla v Seatu je dva až tři tisíce Kč. Ledky stály 25Kč plus půl hodiny práce se vším všudy. Prodlouženou záruku se majitel ani nesnažil uplatnit – ví předem, jak by dopadnul.

Úspěšná oprava se může jevit jako výhra a zajistit řešiteli pocit úspěchu. Funguje to do té doby, než je potřeba dělat mnoho úspěšných úprav v krátkém časovém období. Když člověk leží v ledové kaluži na nějakém parkovišti, a musí nouzově vyměnit olej, aby auto s vadnou hlavou motoru mohlo být naloženo na odtahovku a nezadřel se při tom motor, tak už to taková zábava není.

Postupně jsem došel k tomu, že „dnešní“ zánovní auto není dobrý nápad, protože už člověk neví, co tam může selhat a podle informací, které jsem posbíral, to vypadá, že selhat může úplně všechno, i komponenty, které se na předešlých generacích aut nikdy neměnily. Člověk by třeba nikdy nevěřil, že se mu může stát, že najednou autu najednou nejdou zavřít dveře – zdánlivě maličkost, ale na cestách, bez vhodného nářadí docela problém.

Kdyby šlo o auto pro mě, možná bych ještě některá zánovní auta zvážil, ale v tomto případě bych kvůli případné pomoci se servisem musel cestovat. V prvním kole pak určit problém a ve druhém nakoupit díly a opravit to.

 

Nové auto z reklamy

Protože jsem nové auto nikdy neřešil – neměl jsem takový přehled v tom, co se dá koupit a za kolik. Doteď jsem uvažoval tak, že pokud mám nějaký rozpočet (i kdyby to bylo mega), tak chci nejlepší poměr cena/výkon a vždy mi vyšlo lépe starší (dobře) vybavené auto.

Reklamy na nová auta jsem moc nesledoval, a když už, tak jsem se smál, jak člověku chtějí prodat malé hnusné strakaté barevné auto, kde se poukazuje na to, že je velmi hravé a dynamické. Vypadá to, že dnes už málokdo řeší motor a jízdní vlastnosti – důležité je především, aby auto vypadalo velmi sportovně, mělo obrovská kola, aby to bylo SUV používané na rovný hladký asfalt, jedna sada světel vytvarovaná do tak šílených tvarů že je potřeba přidat druhou sadu světel standardního kulatého nebo obdélníkového tvaru, velký LCD displej, internetové připojení s automatickou aktualizací palubního systému a řídili to lidé, kteří nadšeně jedou na nikdy nekončící párty.

Když už jsem se na reklamu dodíval, nabyl jsem dojmu, že rozumně vybavené auto nižší střední třídy jde koupit od 300tis. nahoru. V reklamě mají vždy nejlepší palubní systém, největší litá kola, panoramatická střešní okna, couvací kamery s vysokým rozlišením a víko kufru ovládané myšlenkou. Realita je trochu odlišná.

 

První poznatky z jednání prodejců – už to začíná

Obecně se dá říct, že prosklené autosalony se od bazarů liší nejspíš v tom, že jejich majitelé měli víc štěstí a lepší kontakty. To, co bazarníci investovali do zlaté náušnice a značkových tepláků, to lidé v autosalonech investovali do obleku a hodinek. Osobnostně jsou často skoro stejní.

Jak se dalo čekat, první dojmy byly takové, že za 300k dostane člověk auto v totálním holobytu, a největším benefitem je už to, že auto dokáže odjet. V některých případech to bylo dokonce tak, že za danou cenu nebyla v autě ani povinná výbava, takže se za lékárničku, klíč na kola, a trojúhelník platilo kolem 5k navíc k ceně. Prodejci se ve výbavě nezdráhají uvést věci jako 5 dveří, zadní bubnové brzdy, neobvykle tvarovaná světla, plechová kola, pneumatiky určitého rozměru a další pro mě jinak samozřejmé věci. Další level bude, že tam bude vypsaný seznam tlačítek, rozpis žárovek, nebo možná celý rozpis dílů, ze kterých se auto skládá – hlavně ať je to na 5 stran.

Řekl bych, že tak „větší polovina“ prodejců vystavuje auta na internet s tím, že si u nich člověk musí vzít financování, aniž by to bylo na první pohled patrné. Cena při platbě cash je pak většinou o pár desítek tisíc vyšší. Z některých prodejců tento fakt vypadne až při dotazování ve stylu „A když tedy přinesu tuto částku, kterou máte v podtrženou a tučně, tak mi dáte doklady a můžu jet?“ Teprve tehdy z nich vypadne, že je to cena s financováním.

Nadpoloviční většina prodejců stále zkouší v zákazníkovi vyvolat pocit, že auto už zítra nemusí být k dispozici, ale ve skutečnosti už mají auto několik měsíců a navíc nebyli v půlce léta schopní z něj umýt pyl z řepky, která kvetla před několika měsíci.

Specialitou jsou vyjednané fleetové slevy. Můj chlebodárce od některých automobilek nakupuje docela dost aut. Naši fleet manažeři se chlubí, jak dokázali zaměstnancům zařídit super slevy u prodejců. S tímto, alespoň v případě naší firmy, nemá vůbec smysl ztrácet čas, protože slevy platí z ceníkových cen, a za tu cenu si myslím, že auto nikdy nikdo nekoupil.

Auto dokonce za ceníkovou cenu ani nejde koupit, protože už internetové konfigurátory okamžitě nabízí slevu v desítkách procent. Pokud se tedy někdo chlubí, že vyjednal slevu 10% z ceníkových cen a bere to jako úspěch, přičemž konfigurátor vozu sám nabízí hned 15% slevu, tak je potřeba toho člověka vyhodit a při odchodu nakopnout. Už pouze domýšlím, že pokud stejně „výhodně“ nakupují i auta pro firmu, tak mi možná docházejí i další souvislosti. Ale zpět k výběru auta…

 

Jdeme na návštěvy a projížďky

Opel Astra sedan 1.6

Jak jsme zjistili, tak najít Astru v sedanu není lehký úkol, protože se doprodávají a jde o starší generaci, než aktuálně nabízené hatchbacky a kombíky. Dohromady jsme byli v kontaktu se 4 prodejnami Opel.

Do jedné prodejny jsme volali: sedana už neměli, nebudou už ho mít, objednání je složité, a podle nich nemělo smysl se k nim zastavit, a projet třeba kombíka, s tím že nám to něco málo řekne o sedanu. Takže nic.

V dalším zastoupení sedana také neměli, ale byli ochotní, měli Merivu kterou chtěli prodat, a bylo možno ji projet… no a za porovnání člověk nic nedá. Meriva byla slušná, prodejce docela vstřícný, zvažovali jsme to jako kompromisní alternativu pro případ, že by se nikde nic nepodařilo. Hledání ale pokračovalo.

Ve třetí prodejně sedana měli, ale zrovna ho připravovali pro zákazníka. Sice by dokázali další auto objednat, ale už se v něm nedalo projet. Ptali se, jaké jsou naše přání ohledně výbavy, naklikali to do konfigurátoru na Oplím webu (stejně jako jsme to klikali asi 20x my) a vytiskli (měli laserovku, my měli inkoust). Takže šlo o obrovskou přidanou hodnotu. Jiné auta podle nich taky nemělo cenu projet, protože sedan je specifický a nic se mu nepodobá. Takže buď rovnou objednat, nebo nic – takže nic.

Ve čtvrté prodejně měli sedana, podle internetu již docela dlouho. Když jsme tam přišli, trefili jsme zrovna na nejchytřejšího, nejúspěšnějšího, a nejvíc precizního člověka v jedné osobě – já jsem pro něj měl název „narcistický poník“ kvůli jeho vzhledu a sebevědomí. Auto bylo daleko nejdražší, co jsme viděli – 370k, ale nemělo skoro žádnou výbavu. Cena už byla po ohromné slevě, a zákazníci se každým dnem na auto víc ptali a víc ho chtěli. Poník zmínil, že dveře mají 6 vrstev těsnění, což je na špici mezi automobilkami… škoda že auto nemělo třeba parkovací senzory vzadu. Prodejce čůrák poník se nezapomněl několikrát pochválit, že dělá hezké nabídky a je tam i hezky vypsaná i výbava. Jedna z mála situací, kdy jsem daného člověka nemohl už ani poslouchat.

Poptávající Astru sedana moc chtěl – řekl bych až nezdravě moc, proto jsme se tolik snažili projet aspoň jiné auto s úmyslem následně trochu zariskovat a objednat sedana. Prodejci se k tomu ale postavili svým způsobem… a když už bylo auto přímo na prodejně u Poníka, tak to svými narcistickými kecy dokázal tak posrat, že jsme Opel už nechtěli ani vidět.

Asi to nebyla velká ztráta se na Opel vysrat, protože když si vybavím rezavé puchýřky u zadních tlumičů 2 roky staré Merivy (měnil jsem kola), tak jsem rád, že nepomáhám k nákupu něčeho takového, zároveň ale doufám, že nepomůžu k nákupu něčeho ještě mnohem horšího.

Fiat Tipo 1.4 16V

Další variantou byl Fiat Tipo sedan. V uvedené době měl navíc Fiat zrovna akci, takže auto s pěknou barvou, litými koly, parkovacími senzory, barevným palubním systémem s navigací, a myslím že dvouzónovou klimatizací, šlo koupit asi za 320k. Na první pohled vše, co může člověk potřebovat.

Dohodnout se na testovací jízdě bylo vcelku jednoduché. Sice mi trochu vadilo, že daný den to nešlo kvůli nedostatku lidí na prodejně, ale byla tuším sobota, tak to asi dokážu pochopit. V dané prodejně jsou jinak velmi vstřícní a slušní lidé.

Testovací jízda proběhla další týden. Už začátek byl trochu rozpačitý. Prodejce první popsal, že je potřeba si na motor zvyknout, že je to velmi dobrý a poctivý motor, ale že to není na závody, a že je potřeba se naučit takový grif, kdy se podřazuje rovnou o dva kvalty. Překlad pro mě byl: „Je to strašně slabé, hovno to jede, a musíte si na to zvyknout“.

Podle všeho to byl klasický poctivý atmosferický 4válec, postavený na základech známých nezničitelných motorů FIRE. Měl jedinou nevýhodu – jeho 95 koní bylo dostupných v 6000 otáčkách. Už tak ten výkon není nijak oslnivý, navíc poptávající není zvyklý motory vytáčet. Testovací jízda tedy končila tím, že motor je opravdu slabý, kdy v nižších a středních otáčkách toho moc nepředvede a točit běžně 6000 otáček není to pravé.

To ale nemusel být konec. Zeptali jsme se raději na silnější motory 1.6 nebo 1.4T. Prodejce chvíli klikal a pak nám řekl, že 1.6 se dodává pouze s automatem a 1.4T se už moc nedodává, ale pokud by se podařilo, tak by cena startovala na 400k s docela chudou výbavou.

Inženýrům Fiatu zdá se nedošlo, že Tipo nové generace bude mít „nepatrně“ větší hmotnost, než mělo staré Uno nebo staré Tipo a že to prostě moc nepojede. Zároveň je nenapadlo, že by někdo nemusel zrovna chtít jejich šnečí mainstream a mohl by žádat silnější motor. Cena 80k Kč navíc za to, že motor bude mít navíc turbo a trochu elektroniky je neúměrná.

Pánům ve Fiatu jsme tedy poděkovali, protože se opravdu snažili, ale museli jsme pokračovat v hledání.

Seat Leon ST 1.2TSI nebo Seat Toledo

Při prohledávání skladovek jsem narazil na Leona. Docela mě překvapilo, že auto na pomezí Fabie a Octavie se dalo koupit už od 315k se slabším motorem 1.2 TSI, nebo od 330k se 110-ti koňovým motorem 1.2 TSI. Přišlo mi to jako slušná nabídka (kdybych kupoval auto já, hodně bych to zvažoval), takže jsme se jeli podívat do Seatu. Navíc model Toledo by mohl poptávajícího oslovit, když se mu tak líbil Fiat Tipo sedan a Opel Astra sedan.

Když jsme přišli a zeptal jsem se na Leona, tak nám paní řekla, že jich asi 15-20 prodali, a neví, jestli další budou mít, že támhle stojí jeden, tak ať se na něj podíváme, ale že jízda nemá smysl, protože jsou auta dopředu vyprodána, a odešla pryč. Trochu nás to překvapilo.

V Seatu měli pro daný měsíc/kvartál asi splněno, nebo možná pobočky prodávající auta nespolupracují, protože jsem ještě dlouho po návštěvě našel skladová auta dané specifikace, za dané ceny. Jen by se muselo zavolat do prodejny vzdálené 100km a auto přivézt, nebo nás tam alespoň odkázat.

Jelikož Seat poptávajícímu nic neříkal, a paní se na nás vysrala, tak jsme jeli hledat dál.

Ford Focus – 1.0 nebo 1.6

V dané době se o prodeje snažil i Ford. Měli akci na Focus s 1.6 atmosférou za 320k. Vybavené to nijak extra nebylo, na druhou stranu Focus je už kousek auta.

Přijeli jsme „k Fordovi“ a dívali se na auto. S nějakou výbavou byla cena kolem 350k a daný kus byl podle papíru za sklem prodaný. Celkově to nevypadalo špatně, ale zatím jsme v žádné 1.6 nejeli, abychom mohli zhodnotit, jak to jede.

Poprosili jsme o projížďku, ale další 1.6 neměli. Prodejce nám ale nabízel skladovku s 1.0 ECO Boost, která s použitelnou výbavu vycházela tak o 20-30k víc. Pro poptávajícího byl celkem šok, že tak velké a mohutné auto může jezdit s litrovým motorem – technicky auta nikdy moc neřešil, proto ten údiv.

Prodejce byl pohotový, připravený, a tak nám hned nabídl, že venku mají jednu předváděčku a můžeme se tou litrovkou projet. Motor měl tuším kolem 120 koní a jelo to velmi slušně. Já bych si musel trochu zvykat na výraznější 3-válcový projev při zátěži. Techniku motoru a možnost rychlejšího opotřebení jsem moc neřešil – při uvedeném ročním nájezdu a 5-ti leté záruce bych z toho neměl strach.

Fordové docela zapůsobili a nastavili laťku – jednak reakční době, za kolik sekund jde domluvit testovací jízda, a taky to jelo docela rozumně. V daný čas jsme stále ještě měli tendenci chtít sedan, takže jsme Forda nechali „spát“, že se k němu případně vrátíme.

Renault Megane 1.6

Požadavek na sedan splňoval i Renault Megane. Několik málo skladovek začínalo na 320k, auto se základní výbavou na prodejně okolo 350k.

Auto vypadalo z mého pohledu celkem rozumně. Trochu méně místa bylo vzadu, ale naštěstí ani jeden z nás nejezdí moc vzadu, tak jsme se u toho nemuseli dlouze pozastavovat.

Proběhly dvě návštěvy – jednou neměl prodejce na prodejně auto s námi vyhlídnutou 1.6 benzínem. Podruhé neměl k dispozici SPZ, aby se s 1.6-tkou dalo projet. Bohužel ani jeden z nás nedokážeme plánovat tak, že si sedneme k prázdnému kalendáři, a na každý jednotlivý den si naplánujeme obhlídku jednoho typu vozu. S přístupem Renaultu se to úplně neslučovalo, tak jsme to nechali být.

Toyota Corolla 1.6 ValveMatic

Zprvu mě nenapadlo, že by Toyota mohla něco nabídnout, takže jsme byli docela překvapení modelem Corolla. Auto splňovalo téměř všechny požadavky, bylo hodně dobře vybaveno a motor 1,6 označovaný ValveMatic uměl dodat okolo 130 koní.

Prodejce byl docela v pohodě… sice mi přišlo přehnané jeho hýření sebevědomím v tom, že Toyota se neopravuje, a že ostatní auta jsou šrot, ale budiž. Testovací jízda byla v pořádku, auto fungovalo jako auto a to přesně bylo cílem (žádný Android na kolech, ani si to nehrálo na barevné hravé auto vozící nadšené lidi na party). Usedlé nudné auto s požadovanou výbavou – ideální stav.

Toyota měla v tu dobu také akci, kdy vykoupí původní auto a přidají bonus 25 tis. Cena Corolly se slušnou výbavou byla okolo 400k. Ve výbavě byla dvouzónová klimatizace, parkovací kamera, parkovací senzory, umělo to číst dopravní značky a nejvíc mě zaujalo použití radaru, a funkce nouzového brzdění. Většina prodejců nabízí nouzové brzdění také, ale u nich to znamená, že když do něčeho člověk narazí, tak se zablokují brzdy. Toyota uměla rozpoznávat vzdálenost a pokusit se střetu zabránit. Nezkoumám detailně nabídky, ale myslím, že to bylo nejlevnější auto, které mělo radar na určení vzdálenosti auta jedoucího před ním.

Bylo téměř rozhodnuto – zbývalo dořešit jak to celé vyřešit s původním autem, výkupním bonusem a objednávkou Toyoty.

Původní vozidlo, které by šlo na protiúčet, se na inzercích prodávalo od 45 do 75 tisíc. Asi by bylo naivní očekávat, že Toyota vykoupí auto za jeho tržní hodnotu a ještě přihodí svůj bonus. To ani nikdo nečekal. Stejně neočekávané ale bylo, když nám nabídli asi 30% z pesimistické tržní hodnoty.

Ocenění auta fungovalo tak, že Toyota má vedle své provozovny autobazar, kde si člověk domluví schůzku, bazarník auto prohlédne a pak se na zákazníka asi nějak domluví, protože ihned na místě se nedozvíte nic.

Začalo to už tím, že bazarník hned do telefonu říkal, že se daná auta moc neprodávají a že neví, co s tím bude dělat – zkrátka jsme z břečky prosklených autosalonů na chvíli skočili do pravé autobazarnické žumpy.

Že se seriózně tvářící prodejci nových aut spřáhnou s pochybným autobazarem je pro mě trochu překvapení. Škoda toho, protože to celé vypadalo nadějně, ale výkupní bonus Toyoty byl zde pojat tak, že zákazník v konečném výsledku ještě ztratil a jiní auto vykoupili za vyšší cenu, aniž by si hráli na bonus.

Na jednu stranu šlo o pár tisíc a rozpočet jsme v průběhu hledání navýšili skoro o 100 tisíc, takže by se to ztratilo. Na druhou stranu šlo o princip. V původním autě byla před rokem provedena výměna spojky a dvouhmotového setrvačníku za asi 25k. Nedostat z něj aspoň tuto cenu, při vědomí že cena auta na trhu je podstatně vyšší, bylo z hlediska psychologie poptávajícího neúnosné. Takže jsme to těsně před cílem odpískali.

Kia Ceed 1.6 VVT

O daném autě jsem dlouho nechtěl ani uvažovat. Autosalony Kia jsem objížděl obloukem a kolem autosalonů Hnůjdaje jsem zavíral oči a bralo mě to na zvracení. Kia má aspoň normální reklamu, prezentující její produkt a nějakou formu záruky. Hnůjdaj má reklamu na nejlepší nejúžasnější a nejvíc české auto všech dob a v každé reklamě se opírá do „sousedů z Boleslavi“. Asi je to nové pojetí světa – Mustafa se narodí ve Francii tak je to Francouz, Hnůjdaj se z kontejnerových dílů poskládá v Česku, takže je to české auto… no a myšák, který se narodil v koňské stáji… je vlastně kůň.

Kiu jsme tedy brali jako jednu z posledních možností, ale nakonec na ni došlo.

Když při návštěvě Kie nám hned na začátku nabídli odkup původního vozu. Začali jsme rovnou tím, ať případně neztrácíme čas. To bych možná obecně doporučil, pokud chcete auto nechat na protiúčet, tak ho nechat první ocenit.

Auto bylo oceněno na spodní hranici tržní ceny (navržená výkupní cena byla trojnásobná! oproti Toyotě), což nás pozitivně překvapilo. Nebylo potřeba se dohadovat – vykupující během jízdy řešil spíš auto a ověřování jeho stavu – nevypouštěl klasická autobazarnická moudra a poučky. Co si budeme vykládat, oni na tom neprodělají, protože slušná výkupní cena jde zase použít jako argument při našem pokusu o vyjednání slevy.

S nabídnutou výkupní cenou a jednáním jsme byli spokojení, takže zbývalo vyzkoušet, jestli je Kia přijatelná volba.

Při první návštěvě jsme jeli projet krátký Ceed s 1.4kou. Když jsem se trochu díval na motory z pohledu techniky, tak mě překvapilo, že udávají docela velký výkon. Daň za to je technická náročnost – motor sice nemá turbo, ale má přímý vstřik, proměnné časování ventilů, proměnnou délku sání a kdo ví co ještě. Myslím, že motory 1.4 a 1.6 se lišily hlavně objemem, technicky mi přišly velmi podobné.

Prodejce nás docela překvapil – byl to starší pán, zřejmě zkušený obchodník, bez agresivních praktik a blbých keců. Po první jízdě, když probíhalo nějaké rozhodování co dál, tak nám řekl, ať to neřešíme dnes a necháme si to uležet.

1.4-ka jela asi tak, jak bych od takového motoru očekával – auto se pohybovalo vpřed, při sešlápnutí plynu trochu zrychlovalo, ale bylo to tak na hranici dostatečnosti. Když jsme vzali v úvahu, že kombík bude praktičtější, ale zároveň o něco těžší, vycházelo lépe vzít kombík s 1.6 motorem.

Mě zajímala hlavně jejich záruka, a taky co se bude dít v případě, že se autu něco pokazí. Ono totiž záruka je jedna věc, ale řešení problému je věc druhá. Slyšel jsem o výměnách celých motorů kus za kus v rámci záruky (údajně to bez keců vyměnili a nesváděli problém na zákazníka) a chtěl jsem vědět, jestli člověk dostane druhé auto, jestli pro něj někdo přijede, uhradí mu náklady na zmařenou cestu atd. Všechno to vypadalo docela rozumně.

Za cenu okolo 400k (mínus hodnota vykupovaného auta) člověk dostal auto s barevnou navigací, tempomatem, litými koly, dvouzónovou klimatizací, údajně „lepšími“ sedačkami, parkovací kamerou, parkovacími senzory vzadu a papírově docela silným 1.6 motorem.

Záruka je 7 let a 150k km – takže při nájezdu 20k ročně člověk kilometry nemusí řešit. Podmínkou je pravidelný servis, který sice není nejlevnější, ale nejde zas o neúnosné částky. Po letech to vidím spíš pozitivně, protože sice existují levné garážové servisy „u Lojzka“, jenže když pak člověk musí k Lojzkovi 3x něco reklamovat – přijet tam za svoje a nechat se odvézt za svoje, přičemž auto na reklamaci se u Lojzka záměrně zdržuje, aby lidi s reklamacemi moc neotravovali, tak je lepší zaplatit mírně vyšší cenu v „autorizáku“.

 

Závěr

Sám jsem překvapen, že jsme skončili u Kie, ale momentálně v tom nevidím nic špatného. Možná jednou budeme litovat, že jsme nevzali Toyotu, ale není jiná možnost, jak špatné prodejce potrestat, než ekonomicky = že tam auto nekoupím.

Často slyším, že dnes jsou všechno stejná „EURO“ auta, což je z části pravda, ale i tak někteří výrobci nejsou schopní vyrobit něco, aby to plnilo aspoň požadavky průměrného EURO zákazníka. Zbylí výrobci opravdu vyrábí EURO auta, jedno skoro k nerozeznání od druhého, takže teoreticky by měli mít stejný podíl na trhu. Jenže do toho vstupují ještě prodejci.

Prodejci jsou vlastně ti nejdůležitější, kteří vám auto dokáží prodat a přesvědčit o jeho kvalitách, nebo vás nasrat a odradit. Pokud člověk nehledá přesné konkrétní auto, mají prodejci významný vliv na finálním výběru.

Druhý významný faktor, je forma záruky a její případné plnění – pokud někde platím prodlouženou záruku, která nic nepokryje, nebo servis vědomě nevymění rizikový díl a „zapomene“ se zmínit, že nějaký problém může nastat – dost si zhorší postavení.

Když odfiltrujeme pryč nevyhovující auta a dále odfiltrujeme neochotné prodejce, neschopné prodejce, stresovače / vnucovače / narcisy / ojebávače, tak je výběr podstatně omezen. Když pak ještě z výběru vyhodíme ty, kteří záruční vady nechávají platit zákazníkovi, tak moc rozumných možností nezůstává.

Takže koupit rozumné nové auto taky není jednoduché.

 


20.8.2017 JR


Související články:


12345 (235x hodnoceno, průměr: 1,40 z 5)
40 846x přečteno
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!