Kdysi jsem uveřejnil článek o aplikaci principu predace do reálného života. Ozval se mi pak jeden instruktor praktické střelby s několika postřehy, které byly sepsány do obsáhlého mailu. Velmi jsem si toho textu cenil.
Zkráceně tam stálo následující:
a) člověk v roli obránce, který čelí útoku, často a většinou zbytečně hledá zdůvodnění, proč se brání a proč se brání právě tak, jak se brání. Nejedná zcela automaticky, pokud k tomu není vycvičen. Výsledkem toho je, že poměrně dost lidí rezignuje na svoji obranu, provádí ji nedostatečně nebo vůbec, a nakonec je zabijí, okradou nebo zraní, a to i přesto, že byli ozbrojeni a měli fyzickou převahu a tak dále, protože si prostě nedokázali vnitřně zdůvodnit, že se mají bránit, že mají někoho zranit nebo zabít, aby mohli žít. Například nepochopili závažnost situace, mysleli, že to je žert nebo že se to vyřeší nějak jinak.
b) člověk v roli útočníka si také potřebuje nějak „udělat pořádek“ v tom, proč někoho napadá. Predátor si vystačí s tím, že útočí, protože ten druhý je slabší a tak se tedy na něj útočit může. Útočí pro útočení samo. Dělají to například psychopati nebo lidé, u nichž dočasně schází sebekontrola, třeba alkoholici nebo narkomani. Zoufalec útočí proto, že nevidí jinou možnost. Agresor útočí proto, že si najde nějaký důvod. Útočí pro kořist, pro dobrý pocit, že se s někým porval (což je vlastně nemateriální kořist) a nebo kvůli ideologii, protože máte krátký vlasy, dlouhý vlasy, nevhodnou bundu. Mezi různými útoky tak vzniká rozdíl, který lze zužitkovat. Dokonce lze část potenciálně hrozících útoků odvrátit, aniž by začaly. Klasickou situací je věta „co na mně blbě čumíš?“ Když se někdo takto zeptá, očekává, že řekneme „vyliž si prdel“ a pak vzniká „legitimní“ důvod dát někomu přes držku, protože z pohledu agresora „byl na mně sprostej“, zatímco „já jsem se ho jen slušně zeptal“. S predátorem je to složitější, v podstatě lze jen dosáhnout toho, aby si našel jinou oběť, ale i to je úspěch.
c) základním problémem internetových diskusí na téma obrany se zbraní je hodnocení situace. Někdo doma u počítače, kdo je v teple, v klidu, v pohodě, v bezpečí, nezraněný, se pokouší hodnotit situaci někoho, kdo právě dostal ránu do hlavy. Nakonec to dopadá tak, že ve své nekonečné humanitě politují nějakého grázla s nožem v ruce, protože on přece neútočil, on ho jen strašil nožem, a von ho zastřelil. Jak mohl obránce vědět, že ho jen straší? Vždyť to ví jen ten, kdo už prdí do hlíny!
d) druhým základním problémem internetových diskusí je vnímání času. Výsledkem jsou věty typu „útočník na něj vytáhnul nůž a obránce ho zastřelil“. Takhle napsáno to vypadá, že se to odehrálo skoro paralelně a skoro by ještě dodali „jaká hrůza, on na něj chudák jen vytáhnul nožík a on ho hned zastřelil“. Jenže to tak ve skutečnosti neproběhlo. Útočník si to „musel dát dohromady“, musel si oběť okouknout, definovat důvod, pak se k němu musel přiblížit a nakonec ho ohrožovat nožem. Byl to nějaký sekundy až dny trvající proces výběru, plánování, testování a následně ničení cíle. Celou tu dobu mohl obránce jednat k odvrácení útoku, například si připravit zbraň, nebo se i chvíli pokoušet ten útok odvrátit jinak, proč ne. A v každou tuto chvíli mohla nastat situace, kdy to útočník prostě vzdá, ale on to neudělal, lze se potom divit, že ho někdo zastřelil? Kromě toho vystupuje na povrch ta obrovská nerovnost šancí, kdy si útočník celou akci plánuje, kdežto napadený má pouhé sekundy na to, aby jednal k ochraně svého zdraví a majetku.
Za jistých okolností je lepší to desetkrát slyšet, než jednou vidět.
Vracel jsem se domů v jednu v noci. Cestu do středních Čech jsem využil k prověření trasy na Den mobility, a když jsem s tím byl hotový, došlo mi, že to není správně a že původní myšlenka posunutí trasy na východ nebude fungovat, takže nastoupil plán B. Celé se to nechutně protáhlo. Vracel jsem se tedy domů, jel jsem po hlavní silnici a těšil se, jak budu doma, což bylo asi dva kilometry, a vidím nějaké srocení. Byly tam nějaké uniformy z PMJ a pár obyčejných policajtů a taky nějaký cikáni, takže jsem usoudil, že se cikorky porvaly. Takové scény jsou normální, co se naše oblast multikulturně obohatila.
Přijel jsem tedy domů. Zastavuji a jdu odemknout vrata, abych zajel dovnitř, protože nechávat auta venku není zdravé. Přitom myslím na toho blba, co psal tady na D-F do diskuse, že EU bude kultivovat naše právní prostředí a tak se nebudeme bát nechat před obchodem auto odemčené jako v Německu. Mezitím se ovšem v Německu naučili Eurogenossen auta zamykat taky a vůbec se to celé nějak nekonalo.
Pistoli jsem měl uloženou v díře ve středovém tunelu a přendal jsem si jí do kapsy tak, že hlaveň byla v kapse džín a horní část závěru a pažba pod tričkem.
Jako bych něco tušil.
I vystoupil jsem z auta a šel k vratům, načež jsem uzřel ze stínu vystupovat dva cikány. Byli to docela slušně udělaný dva cikáni středního věku. Netuším, kam měli namířeno. Předpokládám, že šli takhle v jednu v noci někam něco vybílit nebo někomu nařezat. Nehodlal jsem však se s nima prát ani nic podobného, nehodlal jsem s nimi ani diskutovat, protože jsem je měl u prdele.
Odehrál se následující dialog:
„Šéfíku, kde je tady nemocnice?“
„Tady není žádná nemocnice.“
„No někde tady musí bejt nemocnice.“
„Tady není žádná nemocnice.“
„Ty mi nechceš říct, kde je tady nemocnice?“
„Tady není nemocnice a nikdy nebyla.“
Přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by z jakéhokoli důvodu nemocnici potřebovali.
Cikorky se během plodné debaty neustále blížily. Já přemýšlel, kde je asi ta mez, kdy to na ně vytáhnu. Taky jsem si říkal, D-F, přece tady kurva nezastřelíš Róma, svěcenou krávu systému! Co když je současně taky ještě teplej a jezdí na kole? To z kriminálu nevyjdeš. Ještě před minutou jsi seděl v autě a poslouchal rádio a teď budeš střílet po lidech? Přesně v duchu té kapitoly o hledání důvodu.
Tak jsem sevřel pravou rukou pažbu, prsty zkontroloval, že je tam doražený zásobník a přemýšlel o tom, co bude. Zda budou chtít prachy, nebo zda mi ukradnou auto, zda mi šlohnou klíče od baráku a půjdou si udělat večírek s mojí ženou, a zda je moje žena zastřelí z druhé zbraně přesně jak jsem jí to učil. A zda se Dežo podívá do té nemocnice, když tam tolik chce.
Nakonec asi cikorkám došlo, že tady něco nehraje. To byly asi sedm metrů blízko. Nešel jsem ani domů (ještě to tak, abych jim odemknul), ani zpátky do auta, jen jsem stál, koukal na ně a přemýšlel, co bude dál. Dežo asi seznal, že gádžo je nějakej špatnej cíl, něco mu u mně přebývalo nebo chybělo nebo jsem nějak nazapadal do jeho plánu, něco zamrmlal a vytratili se do tmy. Asi jsem dělal něco nestandardního, co jiní lidé v podobné situaci nedělají, třeba to, že jsem držel Glocka za pažbu.
Tak jsem nebyl ve zprávách a Dežo šel řezat a bílit někam jinam, našel si třeba nějakého jiného bonitního gádžu. Ale přesto, z pohledu nezúčastněného pozorovatele je možné celou věc interpretovat větou „dva občané se tázali třetího, kde je nemocnice a ten místo aby jim odpověděl, šátral po zbrani.“
Nedávno jsme mohli číst článek o policejním důstojníkovi jménem Wawra původem ze Spojených států, který se v Kanadě cítil nesvůj v okamžiku, kdy ho začali v parku v Calgary otravovat nějaký buzeranti. Wawra to komentoval takto:
„Ignorovali jsme je. Popošli blíž a zopakovali: ‚Hej, byli jste už na Stampede?‘ Postavil jsem se mezi ně a svou manželku a odpověděl: ‚Pánové, nemám zájem s vámi hovořit. Sbohem‘,“ dodal Wawra s tím, že nedávné případy střelby v USA i Kanadě ukázaly, „proč by muž měl být schopen chránit sám sebe, pokud tato potřeba vyvstane“.
Stampede je nějaký místní festival.
Článek měl být něco jako satira, protože zbraně jsou špatné áno a ti, co je nosí, jsou ještě horší, protože na nevinnou otázku reagují hned vytažením zbraně a proto by se to mělo zakázat. Já jsem se spíš pozastavil na tupostí těch internetových komentátorů, kteří se do Wawry začali strefovat svým twitterovským ostrovtipem. Je to taková variace na „Co čumíš“ případně „Šéfíku, kde je tady nemocnice?“
(17x známkováno, průměr: 1,47 z 5)