Ať chceme, či nechceme, historie nás všechny provází den co den. Lhostejno, co děláme, jakou máme v práci pozici, jak jsme vzdělaní, či jakým způsobem vnímáme svět, všichni jsme postiženi (někdy positivně, někdy negativně) historií našeho národa, kontinentu či lidstva.
Každému Čechovi cosi hrkne v palici, když uslyší slovo „Mnichov“, každý z nás aspoň trochu vnitřně (možná, že podvědomě) se zachvěje, když uvidí naše korunovační klenoty. Stejně tak se všichni tak trochu bojíme v temné uličce hloučku dvaceti rómských spoluobčanů, kteří vypadají, že s vystřelovacím nožem umí zacházet mnohem lépe, než s učebnicí zeměpisu, či matematiky a kolem kterých musíme projít, abychom dosáhli hlavního vchodu do činžáku, ve kterém bydlíme. Pokud se nám to podaří bez ztráty kabelky, tašky, dvou litrů krve, či peněženky, podvědomě pak cítíme malé vítězství a není se čemu divit.
Stejně tak, jako jsme citově vázáni k historickým událostem, které jsou nezvratné, stejně se uchylujeme ke zkušenostem, získaných z literatury, kinematografie, či jiných informačních zdrojů. Jedním z informačních zdrojů, který je stále hodně využíván je bezesporu bible. Pro mnohé je to kniha knih, pro jiné je to kus historie našeho kontinentu a naší kultury, pro mnohé cár papíru, na kterém je popsán celkem slušný smyšlený epos. Ať už patříte ke kterékoliv skupině, zajisté Vám neuniklo pojednání o sedmi smrtelných hříších světa. Osobně jsem bibli nečetl a si ani na to nebudu mít v nejbližší době čas, nicméně mé povrchní znalosti této problematiky mi sdělují, že v této publikaci jest zmínka o sedmi smrtelných hříších, kterých se lidé dopouštějí. Jsou to: obžerství, lakota, pýcha, lenost, smilstvo, závist a msta. Tento seznam jsem zplodil na základě filmu „Sedm“, kde je toto téma pojato jako námět scénáře a dle mého názoru velmi kvalitně. Nebudu zde rozebírat kvality tohoto filmu, chtěl bych se zaměřit na jiný fakt, který mě v souvislosti s naší společností napadl. Není to ani tak fakt, jako spíš příměr. Když člověk čas od času sleduje naše, ale i cizí sdělovací prostředky, může tento tok informací vnímat různě.
Jsou lidé, kteří jsou v podstatě konzumenti všeho, co se jim přinese pod nos – totální konzum, naprosto vymaštěné hlavy (viz. Dřívější články na tomto serveru).
Jsou také lidé, kteří jsou naprosto nezávislí, free, cool a tvrdí, že společnost je k ničemu, že nejhorší nepřítel člověka je „státní systém“, aniž by pořádně tušili, co tento pojem v kontextu jejich představ znamená a jeho výhody pochopí až v momentě, kdy tento nenáviděný systém nutně potřebují (například zásah záchranné služby první pomoci).
Asi nejpočetnější skupinou obyvatelstva jsou lidé, kteří žijí dle měřítek naší společnosti „normálně“. (Tím netvrdím, že se jejich život dá nazvat normálním, je to otázka vždy jen pohledu na věc).
Ať už s tímto prostým (možná až příliš zjednodušujícím rozdělením souhlasíte, či nikoliv) myslím si, že lze na věci najít i jiný, zvláštní úhel pohledu, který bych chtěl v tomto článku prezentovat.
Při sledování každodenního dění kolem sebe se totiž neubráním pocitu, že každý z nás má v sobě hluboce zakořeněny ony hříchy světa. Všech sedm, bez výjimky. Každý z nás je občas trochu sobecký, hříšný, každý z nás občas závidí, je pyšný na něco, nebo na někoho (čehož zhusta lituje), každý se občas pořádně přežere, či se mstí. Asi je to normální a nechtěl bych na tomto místě nabádat nikoho z Vás, aby se nad sebou zamyslel, jak často a čím hřeší. To rozhodně ne. Zajímá mě četnost, respektive rozdělení těchto sedmi vlastností mezi naším obyvatelstvem. Asi by bylo zajímavé udělat takovou malou statistiku, něco jako sloupcový diagram v excelu, kdy na ose x by byly postupně vyjmenovány tyto vlastnosti a na ose y by byla abundance, s jakou se dotázaný dopouští jednotlivého hříchu. Ze získaného sloupcového grafu by se poté mohla generovat křivka, něco jako profil hříchů jednotlivých lidí, sociálních skupin, pohlaví, národů apod. Dost by mě totiž zajímal tvar takovéto křivky pro muže a ženy. Nepochybuji o tom, že tato křivka je pro obě pohlaví zcela rozdílná a její tvar lze buď nějakým způsobem exaktně zjistit, nebo ho lze postupně dedukovat, uvedu příklad.
Debilizátor. V něm se dost často vyskytují reklamy na věci, které více-či méně potřebujeme a které jsou nám přes tento nejmocnější nástroj manipulace s davem vnucovány. Pokud se zamyslíte nad stylem reklam a tím, co v nich je, pochopíte, že agenti v reklamních agenturách nejsou vůbec žádní hlupáci. Jsou to profesionálové ve všech směrech a znalost těchto lidských slabin je u nich výtečná. Například reklamy pro ženy: pokud by jste byli natolik odolní jedinci, že by jste jich shlédli hodně naráz, popř. pokud si je z historie pamatujete, jistě se neubráníte pocitu, že většina těchto reklam je nabita závistí. Proč ukazují Aqua-Aqualinea – voda, kterou když budete pít, budete jako miss! Minimum kalorií (bodeď, dyť je to voda, nic jiného). Taková pičovina, nicméně ty ženské to kupovat budou, protože každá chce vypadat jako miss, aby ostatní záviděly. Jinak si princip této reklamy nedokážu vysvětlit. Je mnoho dalších indicií, které můžete kolem sebe najít a z kterých můžete dedukovat hřích závisti u žen. Doporučuji Vám všem, aby jste si někde opatřili takový časopis Cosmopolitan (hlavně ho nekupujte, jen si ho někde na nějaké návštěvě prolistujte). Mimo to, že cca 50 % všech stran jsou reklamy, z hlavních článků zhusta vycítíte, že „My Vám dáme devět stoprocentních rad, jak…“ no, a teď to vždycky stojí zato; následují věty stylu: „Kterak zničit sokyni“, „Kterak ho zcela ovládnout“, „Jak to udělat, aby Vám zobal z ruky“, „Jak být na večírku hvězda“ atp. Ze všeho jde cítit příliš mnoho agresivity. Proč? Nevím, proč nadnárodní korporace takhle pěstují agresivní chování mladé generace žen. Snad jim to umožňuje následnou lepší manipulaci s davem, ale to je otázka, na kterou by měli odpovědět jiní, psychologové…
Co se týče chlapů je zde situace jiná, nicméně nikterak růžová. Pokud by jste se pokusili analyzovat zdroje informací, které jsou řízeně posílány mužské populaci, jistě se neubráníte dojmu, že se jedná o skupinu lidí, jejichž primárním zájmem je v podstatě nic nedělat (lenost) a přežírat se (obžerství). Pýcha a smilstvo následují v těsném závěsu. Nicméně křivka četnosti hříchů mužské populace je dle mého více plochá. Řekl bych, že se ta křivka jakž-takž blíží přímce. Individuálně se toto samozřejmě liší a názory každého z vás na náchylnost jednotlivých pohlaví k jednotlivým hříchům budou zcela jistě rozkolísané. Vliv na to bude zajisté mít úzká komunita lidí, ve které se pohybujete, takže mě, prosím, nekamenujte v případě Vašich jiných zkušeností.
Podobné přirovnávání lidských vlastností a popisu jejich povah lze rovněž nalézt v knize Malý Princ od Euxipéryho. Zvláštní, jak někteří lidé kolem naprosto přesně sedí modelu domýšlivce, nebo ochlasty.
Proč ale zde bliji na papír takové myšlenky? Proč vůbec hledat v lidském chování takovéto vlastnosti? Odpověď je prostá. Zdá se mi, totiž, že naše společnosti se čím dál, tím víc ubírá směrem k degradaci lidského chování, že se ubírá směrem k obžerství, pýše, lakotě, lenosti, smilstvu, závisti a mstě…
Českou společnost dle mého názoru asi nejvíc tíží obžerství, ale zkuste, prosím, v níže uvedené anketě dle svého názoru přiřadit Váš názor o zatížení české populace mužů a žen sedmi smrtelnými hříchy světa. Výsledek bude jistě stát za zamyšlení.
| |
(Zatím nikdo nehlasoval)