Hlava státu cítí, že byl na ni spáchán atentát. Myslím, že se nejednalo o atentát. Myslím, že se jednalo o projev něčeho jiného.
Slovo „atentát“ pochází z latinského attentare, což by mělo znamenat „zaútočit“. Atentát je prostředkem k dosažení cíle, kdy odstraněním čelního představitele establishmentu bude nastartována politická změna. V daném případě se tedy čistě technokraticky o atentát nejednalo, protože volba zbraně neumožnila objekt útoku efektivně vyřadit z politické scény. Kromě toho, cíl útoku nepatří k momentální vládnoucí vrstvě a jeho odstranění by mělo na vládu této země minimální vliv, spíše by její ve své podstatě skrytě kriminální a vlastizrádnou činnost spíše usnadnilo. Je to štěkání na špatný Měsíc. Tenhle pán v tom tentokrát nejede.
Dá se předpokládat, aby se politici zalekli toho, že příště se najde někdo, kdo bude mít „plnotučnou“ munici? Že se politici budou bát „pracovního úrazu“ a budou pracovat lépe? Ani omylem. Velké nepravděpodobné riziko bývá vnímáno stejně jako menší pravděpodobné riziko. Představte si, že jste kurva v kravatě a kradete. ODS, ČSSD, TOP09, whatever, musíte „krmit bestii“ bez ohledu na to, jakou barvu bestie má a co žere. Může to prasknout. Nebo někdo dostane zálusk na vaši pozici, znelíbíte se nějaké politické, kmotrovské nebo policejní frakci a „najdou“ vám v počítači dětské porno. „Objeví se“ nějaké odposlechy. Nebo omylem sníte jedovaté houby. Jeden každý den můžete mít velký problém, anebo žijete podle hesla „každý den dobrý“, jako premiér Nečas a doufáte, že voda v hrnci ještě není dost horká, aby to stačilo na vaše štětiny. Mění nějak vaši situaci, že vás velmi nepravděpodobně někdo zastřelí? Ne anebo jen minimálně.
Jak vysvětluje svůj čin sám pachatel? Střelec uvedl, že politici jsou „slepí a hluší k nářkům lidu“. Pokusil se vysvětlit, proč si vybral Klause: „Nebylo to namířeno jen proti němu, ale proti celému systému.“ Faktem ovšem je, že to bylo namířeno proti Klausovi, protože dostal kuličkama. Ohledně „systému“ se vyjádřil, že „tento systém zcela selhává a na to je nutno důrazně upozornit“. Pokud ovšem systém selhává, střelba po něm nedává moc smyslu. Dále se také vyjádřil, že daně podle něj platí hlavně pracující a jako protislužbu dostávají stále horší veřejnou správu a omezenější sociální služby. Ohledně samotné volby zbraně, zamítl pistoli stříkací, protože se mu to zdálo směšné, pistole na kuličky byla OK.
Atentát můžeme úspěšně vyloučit, protože z uvedeného plyne, že Vondrouš chtěl prostě jen neletálně střelit nějakého politika a Klaus se mu nachomýtl.
Starosta Chrastavy si hraje na soud a otevřeným dopisem sděluje prezidentovi, že pošuk ve vietnamském combat gearu je terorista. Tento skutek pana starosty ve mně vyvolal nutkání vomitovat. Je to krysa.
Myslím, že si musíme začít zvykat na podobné věci, protože v kotli roste tlak. Dívám se někdy po lidech, po lidech jako pan Vondrouš, a přemýšlím o jejich budoucnosti a osudech. Nevychází mi nic pozitivního, protože je nikoho nic pozitivního nečeká a mně také ne, moje nejbližší a přátele taky ne, protože je berou s sebou. To je proto, že se někteří lidé nedokáží – nebo alespoň nedokáží v dostatečném poštu – vymanit z toho šíleného sevření státem. A tak hledají pomoc od závažných problémů, které jim způsobil stát … u … státu. Ten ale pochopitelně není s to problémy se státem vyřešit, a tak dochází k deziluzi a frustraci, která má tři východiska. Jedním je fingerpointing, tedy ukazování prstem na někoho, kdo za to domněle může, což předvedl pan Vondrouš. Druhým rezignace. Třetí je najít cestu ven.
Pan Vondrouš je nepochybně v celém systému na straně dojných krav. Chodí do práce, občas mívá drobné rozpory se zaměstnavatelem, který po něm chce více práce za stejně peněz, platí daně, platí nájem a platí energie a nakonec mu nic nezbyde. Tím vším se ocitá na nevýhodné straně, stejně jako mnozí z vás i já. Špatně vyhodnotil, že systém selhává, on neselhává, naopak funguje přesně tak, jak pan Vondrouš a jemu podobní chtějí. Pan Vondrouš není příjemcem, je dárcem, nedobrovolným sponzorem. Právem reklamuje, že platí daně a veřejná správa a sociální služby neodpovídají jeho představám, oprávněně se domnívá, že by si zasloužil za ty peníze něco lepšího. A politici a úředníci mu rádi vyhoví, stejně jako vyhověli vždy. Rok se s rokem sejde a pan Vondrouš se dočká mocnější, dokonalejší, všudypřítomnější, sebevědomější veřejné správy, více kamer, více radarů, více zmanipulovaných veřejných zakázek, více prázdných cyklostezek, uzavřených silnic a předražených autobusů. Více policajtů povalujících se ve více ještě dražších služebních autech. Více úředníků vykonávajících naprosto zbytečné činnosti se postará o pana Vondrouše, nařídí mu, kde smí a nesmí kouřit a že má močit vsedě. Určitě se také stát postará o dokonalejší sociální služby, ještě dražší, komplikovanější, neprůhlednější systémy sociálních dávek pro asociály a vzdělávacích programy pro nevzdělatelné. Pak přijdou a řeknou – proč si stěžujete, pane Vondrouši, vždyť jste to přece chtěl! Budete teď muset víc pracovat, protože máme připravené ještě nějaké další programy a projekty…
A kde je z toho cesta ven… zajímalo by mně, zda si pan Vondrouš někdy položil otázku, co by se v jeho životě stalo, kdyby stát nebyl. Kdyby mu nikdo nesebral padesát haléřů z každé koruny, kterou vydělá, nikdo nevyhazoval jeho peníze oknem, nikdo mu neříkal, kde smí kouřit a jak má čůrat. Nebo byl stát redukován na absolutní funkční minimum, sice existoval, ale nechal pana Vondrouše úplně být. Jak by se jeho život změnil, nakolik vlastně potřebuje stát pro svůj život a nakolik on sám jako pracující a nepříliš náročný člověk potřebuje veřejnou správu a využívá sociální služby. Patrně by mu vyšlo, že vlastně nepotřebuje ani jedno z toho, protože se vlastníma rukama uživí tak jako tak.
Lidé jako pan Vondrouš žijí už tak dlouho v zajetí státu, že přestali vidět alternativu anebo vidí jen nějakou naprosto šílenou, jako někde šaškovat s pistolkou.
(Zatím nikdo nehlasoval)