Sebeobrana – průvodce pro váhavé začátečníky

Featured Image

Tento článek je určen zájemcům o praktický nácvik boje zblízka. Člověk zkušený v oblasti bojových umění, sportů, systémů a souvisejících oborů v něm mnoho nového nenalezne. Jde o můj subjektivní pohled na tuto problematiku a mojí jedinou ambicí je pomoci se v ní lépe zorientovat začátečníkům. A to hlavně těm, kteří se tréninku z různých důvodů bojí.

Jak tedy začít? Za všeho nejdříve je potřeba si velmi pečlivě ujasnit, proč se vlastně chci věnovat bojovému umění. Tuto zdánlivě samozřejmou otázku si bohužel zdaleka nepoloží každý. Ještě méně lidí si pak na ni dokáže poctivě odpovědět. A z odpovědi vyvodit patřičné důsledky.

V zásadě bych možné motivy rozdělil do tří skupin, které dále podrobněji rozvedu. První je sebeobranný, kterému se v tomto textu budu věnovat nejvíc. Dále sportovní a nakonec motiv řekněme „duchovní“ či relaxační. Do poslední kategorie spadá i zájem o určitou (nejčastěji asijskou) kulturu a její historii a tradice. Je dost možné, že jeden člověk může tíhnout i k více než jedné z těchto oblastí zájmu. Považuji ale za velmi výhodné, když jedna z nich výrazně převažuje, respektive když se na jednu dotyčný adept bojových umění rozhodne zaměřit.

Bojové umění jako sport

Bojové sporty poznáte tak, že se v nich pořádají soutěže, čemuž je přizpůsobena výuka. Je pochopitelně nutné dodržovat různá pravidla. Obecně se tedy dá říci, že se nejedná o dobrou přípravu na konfliktní situace v reálném světě, protože na ulici neplatí stejná pravidla, jako v ringu nebo na tatami. Je to ale poněkud dvousečné. Existují názory, že některé bojové sporty (konkrétně třeba různé varianty boxu) mohou dát člověku velmi dobrou dílčí průpravu například co se týče úderů. Velkou výhodou (obzvláště oproti některým tradičním bojovým uměním) je také pochopitelně zaměření na praxi, rozvíjení dravosti a pilování základních technik k dokonalosti. Také zde lze předpokládam získat velmi slušnou fyzickou kondici a celkově se takříkajíc „oťukat“.

Tradiční bojová umění

Pokud se chcete naučit bránit (přesněji a poctivěji řečeno zvýšit svoje šance), pravděpodobně bude lepší se téhle kategorii spíše vyhnout. Předejdete tak velkému zklamání. A to ještě v tom lepším případě. Uměle zvýšené sebevědomí, pramenící z toho, že se učíte neúčinné techniky, o kterých věříte, že jsou zázračné, může mít na ulici fatální následky. Tradiční bojová umění totiž velmi často nelze považovat za funkční sebeobranné systémy. Obsahují různá omezení, techniky se nevyvíjí a nejsou přizpůsobeny aktuálním hrozbám. Je kladen velký důraz na správné oblečení, rituály, chování v tělocvičně, na filosofii, historii a náboženské pozadí celého systému. Způsob nácviku je velmi vzdálený modernímu přístupu a snaze přiblížit se realitě. Cvičí se elegantně působící obrany proti nerealistickým, pomalým a předem daným „útokům“, navíc obvykle naboso. A snad ze všeho nejhorší je to, že je často praktikován defenzivní přístup, v jehož rámci si cvičenci fixují pro „ulici“ nevhodné návyky. Například provedou obranu proti úderu, a místo aby využili situace, přiblížili se k útočníkovi a zneškodnili ho, ustoupí o krok zpět a čekají na další ránu. Jde pak tedy spíš o jakýsi souboj podle pravidel.

Toto všechno je z hlediska reálné sebeobrany zcela nežádoucí. Neříkám ale v žádném případě, že jde o něco apriori špatného. Je to prostě jen jiný typ tréninku pro specifické publikum. Problém je, když je výše popsané prezentováno jako efektivní cesta ke zvládnutí praktické sebeobrany. Prohlašují to o sobě jednak mnohé oddíly, ale především je tento názor značně rozšířený u laické veřejnosti („Chceš se naučit bránit? Tak to jdi na karate, ne?“).

Další věc, na kterou je potřeba upozornit je, že tradiční bojová umění velmi často přitahují všelijaká pochybná individua, která si jejich prostřednictvím dokážou skvěle honit ego. Vznikají tak podivné oddíly se sektářskými rysy, vedené charismatickými vůdci, které stádo jejich oveček a přisluhovačů zcela nekriticky zbožňuje.

Je třeba říci ještě jednu důležitou věc: existují světlé výjimky, na které se výše uvedené skutečnosti nevztahují. Jde o seriózní oddíly, které sice vycházejí z nějakých tradic, ale jsou otevřeny novým přístupům a orientují se na praktickou sebeobranu. Nebazírují zbytečně na formalitách a dokážou se na svůj systém podívat kriticky a případně ho obohatit o nové prvky, nebo ty nefunkční vypustit. Případné duchovní aspekty berou spíše jako jakousi dobrovolnou nadstavbu, něco, k čemu je potřeba přirozeně individuálně dospět. Těchto oddílů je ale u nás, obávám se, jako šafránu.

Sebeobrana – bojové systémy

Pokud se chcete učit sebeobranu, doporučuji se rovnou zaměřit na tzv. bojové systémy, resp. systémy reálné sebeobrany. Nelamte si hlavu s tím, že nemáte žádné předchozí zkušenosti. Opravdu není nutné jít cestou judo-karate-krav maga. Klidně můžete začít posledním zmíněným systémem (případně si dosaďte další z této kategorie, dle libosti to může být například FISFO, Systema, KFM, Reality-Based Personal Protection Jima Wagnera atd.). Nebudete se pak muset pracně přeučovat předchozí nevhodné návyky.

Bojové systémy často vycházejí ze systémů pro ozbrojené složky. Obvykle neobsahují přehršel technik, ale soustředí se na ty základní a učí je používat ve všech možných situacích s maximální razancí. Nejedná se o ladné, estetické pohyby, které by slavily úspěch na tanečních přehlídkách typu Budoshow. Používá se především hrubá motorika a nepříliš složité kombinace, které se neustále dokola nacvičují. Cílem je, aby je člověk dokázal provádět v případě potřeby pokud možno automaticky. Přímočaře se útočí na citlivá místa – krk (ohryzek, krční tepny, zátylek), hlavu, genitálie, „prošlapávají“ se kolena apod. Nácvik je poměrně tvrdý, využívají se ochranné pomůcky a pokusy o navozování co nejreálnější atmosféry (včetně například cvičení v zapůjčeném autobuse, potemnělé diskotéce apod.). V podstatě se dá říct, že se zde učíte útočit. Vychází se z toho, že rozdíl mezi útokem a účinnou obranou je dán jen motivy zůčastněných („kdo si začal“). Vlastní techniky se v zásadě neliší. Pokud tedy nelze z místa konfliktu utéct, což by samozřejmě bylo ideální, je nutné co nejdříve přejít do protiútoku a útočníka se pokusit zlikvidovat. Tento princip je dost odlišný od zažitých klišé o „neagresivitě“, „využívání síly protivníka proti němu“ (pasivně, jako v aikido) apod. Některým lidem možná může zpočátku dělat problémy prolomit v sobě určitou psychickou bariéru, překročit práh „slušného vychování“ a dokázat v sobě probudit zdravou, řízenou agresivitu. Je to ale stejné jako se zbraněmi – lze s jejich pomocí vraždit, nebo je lze použít k obraně. Sama zbraň je zcela neutrální nástroj. „Nejlepší obrana je útok“ – to je sice zažité heslo, v praxi se ale člověk spíše setká s pasivním, ustrašeným postojem a naivním spoléháním se na ostatní (na policii, která bude zázračně přítomná na místě konfliktu, na kolemjdoucí co mě zachrání, místo aby dělal, že nic nevidí apod.). Někteří stoupenci tradičních bojových umění od svého paradoxně defacto anti-bojového přístupu dokonce odvozují jakousi vyšší morální legitimitu svých stylů.

Důležitou součástí seriózních sebeobranných systémů je i psychická příprava na konfliktní situace. Ať už formou vystavování stresu při nácviku, nebo výkladem o psychologii pouličního boje, taktice, sdělováním zkušeností z reálných konfliktů apod. Doporučuji si vyhledat zkratku RBSD. Zde je pochopitelně velké plus, pokud může instruktor čerpat z vlastních zkušeností z boje (bývalý nebo aktivní voják, policista, člen ochranky apod.). Obecně si ale myslím, že psychická příprava adeptů je bohužel poměrně podceňovanou oblastí a je zde velký prostor pro zlepšování a hledání vhodných metod výcviku.

Součástí tréninků bývá i nácvik boje se zbraněmi. Někde intenzivněji, jinde spíše jako doplněk. Nejčastěji se používá teleskopický obušek, různé varianty nože, obranné spreje, případně střelné zbraně apod. Cvičí se samozřejmě s atrapami a jinými důmyslnými tréninkovými pomůckami.

Jak začít a co od toho čekat?

Pokud si s hrůzou kladete otázky typu „jak to fyzicky zvládnu?“, „budu si s těma lidma rozumět?“ nebo „co když to budou nějaký tupý mlátičky – choděj tam prej policajti a vojáci!“ apod., mám pro vás radu: nebojte se a jděte do toho naplno. Že nejste zvyklí na smrad šatny plné propocených chlapů? (Budete smrdět taky.) Že jste z úplně jiného těsta, než osazenstvo tělocvičny? (Jste si tím vážně jistí?) Že jste rozpačití z vtipů 4. cenové skupiny? Kašlete na to! Za prvé možná zjistíte, že přinejmenším část vašich kolegů jsou docela fajn lidi, i když třeba hodně klamou vzhledem. Maskáče, holá hlava a neustálé homoerotické vtipkování totiž nemusí být známkou demence. Chlapi se jinak chovají ve skupině v šatně a jinak při cvičení (debatě u piva apod.) ve dvou. Za druhé: zkuste přistoupit na jejich hru. Vyplatí se to. Chvíli se do toho budete nutit a pak už to půjde samo. Nakonec možná zjistíte, že se dobře bavíte.

Aktivní přístup je absolutně nutný hlavně při samotném cvičení. Zní to možná banálně, ale snadno můžete podlehnout svůdnému pokušení trénink flákat. Později dokonce vynechávat. Ne snad, že byste si přímo řekli, že na to kašlete, protože se vám nechce. Prostě si vsugerujete nějakou tu únavu, bolest hlavy, případně pocit, že na vás „něco leze“ (a na tréninku by se vám to určitě rozjelo) apod. Toto vše se ještě umocní, chodíte-li cvičit s nějakým podobně založeným kolegou. Navzájem se pak v tomto přístupu podporujete. Možná dojde i na takové absurdity, jako je postupně budovaný důmyslný systém, jak věrohodně předstírat cvičení a přitom si odpočinout. Tato ubohá šaškárna vyžaduje nenápadné, průběžné sledování aktuální polohy trenéra v tělocvičně a především jeho zorného pole. Pokud se v něm ocitnete, instinktivně své cvičení zintenzivníte, jakmile kolem vás instruktor projde, opět ochabnete a budete dál počítat minuty do konce tréninku.

Přijít na následující banální „trik“ mi trvalo mnoho let. Takže, hned od začátku jděte do cvičení s nadšením, aktivně, po hlavě. To je celé. Hýbejte se, koukejte se kolem sebe, soustřeďte se. Je jedno, že jste unavení, že se to třeba „příčí vaší povaze“, nemáte zrovna náladu, že se stydíte apod. Starosti nechte venku před tělocvičnou a vyzvedněte si je až při odchodu. Nebo ještě jinak – musíte se jednoduše hecnout. Do nadšení se, pokud to ve vás není, musíte zezačátku prostě trochu donutit. Předstírejte sami před sebou, že jste nabušená mlátička, co je v tělocvičně jako doma, a za chvíli možná zjistíte, že už nic nepředstíráte. Že je vám skvěle, únava je pryč a výborně se bavíte. A z holohlavých magorů, ze kterých šel zpočátku strach, začínají být vaši kamarádi.

Zkušenosti z tréninku

Hned na úvod – pozor na kretény. Bojové umění obecně je bohužel jedna z oblastí lidské činnosti, která ve zvýšené míře přitahuje různé problémové osoby. I když ta nejhorší individua jsou často z tréninků po určité době „odejita“, občas se vám může stát, že budete mít smůlu (problémový cvičenec je v oddíle nový, nebo ho trenér prostě neřeší) a budete s nimi cvičit. Může k tomu dojít zejména na nějakém semináři, kde potkáte mnoho neznámých lidí, někdy i cizinců (jazyková bariéra může být v tomto případě docela nebezpečná). Pokud se nějaký magor vyskytuje i ve vašem oddílu, počítejte s tím, že díky často praktikované povinné výměně partnerů pro cvičení vás můžou dřív nebo později postavit proti sobě. Varovné znaky: cvičenec neustále potichu kritizuje trenéra a dává najevo, že ví všechno nejlíp. Cvičí něco jiného, než má a přemlouvá k tomu i vás. Pokud jste úplný nováček, nereaguje na vaše prosby o určitou ohleduplnost a „mlátí vás jako psa“. Vysloveně kritická je situace, kdy cvičenec neuznává univerzálně používané plácání na podlahu (nebo do volné, odhalené části vlastního těla, pokud stojíte) či jiné signály indikující, že bolest je už nesnesitelná. To znamená, že prováděná technika zafungovala a další stupňování bolesti je nejen zbytečné, ale často i nebezpečné. Normální člověk v takovém případě partnera ihned pustí. Kretén ho naopak dorazí. Osobně jsem se vícekrát setkal se vším výše popsaným a také s velmi nepříjemnými následky cvičení s podobnými lidmi.

V zájmu vlastního zdraví vřele doporučuji překonat případný ostych a tyto situace řešit poměrně razantně. Pokud váš kolega nereaguje na slušnou prosbu, aby se přestal chovat nebezpečně, řekněte prostě, že s ním nebudete cvičit, poodejděte a přestaňte si ho všímat. Někdy lze v hloučku dvojic iniciovat výměnu partnerů bez asistence instruktora, přičemž problémový jedinec si při troše štěstí vyhledá sobě podobného, nebo někoho výrazně zkušenějšího, kdo ho dokáže srovnat do latě. Znovu opakuji, překonejte ostych a nezodpovědné agresory hned na zezačátku slušně, ale důrazně odkažte do patřičných mezí. Opravdu je lepší „dělat scény“ a trvat na tom, že nebudete s dotyčným cvičit, než pak na dlouho (nedejbože napořád) kvůli zranění nemoct trénovat vůbec. S tím souvisí další věc – nestyďte se používat chrániče (například na kolena), i pokud je většina ostatních nemá. Suspenzor bývá povinný. Není to zrovna moc příjemná ochranná pomůcka, osobně jsem si ze začátku připadal jak na nějakém fetišistickém gay pochodu, ale zvyknete si.

Pár dalších tipů do začátku: kupte si vodu bez bublinek. Používejte antiperspirant a dětský pudr (zvlášť pod suspenzor). Po tréninku, pokud máte jako já vrozený odpor ke kolektivnímu sprchování, budete nejspíš smrdět jako prasata. Takže pozor, jestli potom máte jít někam do společnosti. Rozhodně před cvičením nepijte alkohol a to ani v malém množství. Reakce budou zpomalené. Nedoporučuji také vůbec kouřit marihuanu, už jen proto, že takový lehký flashback ve chvíli, kdy na vás letí partnerova pěst vás může stát zuby. Než začnete pravidelně cvičit, je dobré doma alespoň malinko zapracovat na své fyzické kondici. Není nic příjemného, když vás pouhá rozcvička odrovná natolik, že nejste schopni pokračovat v tréninku. Na druhou stranu, nenechte se odradit, situace se bude poměrně rychle zlepšovat. Chce to jen vydržet.

Připravte se každopádně také na to, že pořádný trénink bolí. Asi budou semtam modřiny, oteklé ruce, oděrky apod. Berte to jako pozitivní ukazatel toho, že cvičíte poctivě. Že překonáváte sami sebe. Osobně jsem si po tréniku doma často prohlížel modřiny po celém těle, ale za ten dobrý pocit, co jsem ze sebe měl, to rozhodně stálo!

Sebeobrana a ženy

Obecně je sebeobrana pro ženy velmi zajímavé a diskutované téma. Vzhledem k odlišnosti žen od mužů se vyčlenila jako samostatný obor. Pořádají se intenzivní kurzy. Ty seriózní se vyznačují velmi realistickým nácvikem modelových situací včetně těch pro ženy specifických (například pokusy o znásilnění). Tyto kurzy vyžadují značné odhodlání adeptek a velmi fundované instruktory. Nejde o žádné fitness hrátky nebo tanečky, při nichž se dívky smějí a odcházejí příjemně odpočaté. Výcvik je ale i tak pořád koncipován pro „normální“ ženy, které obvykle z celkem pochopitelných důvodů nebývají ochotné se účastnit pravidelných tréninků. Pozor na výběr kvalitní školy. Nechtěl jsem v tomto článku dávat konkrétní tipy, ale v tomto případě udělám výjimku. Na špičkové úrovni a velmi komplexně se u nás sebeobraně pro ženy věnují lidé z www.jujutsu.cz.

Co se týče běžných tréninků, v každém oddíle, kde jsem se vyskytnul, byla určitá malá skupina žen. Obvykle tak jedna až tři. Pro dívky je nepochybně přínosné cvičit s větším a silnějším chlapem (koneckonců, napadení ženy ženou, vynecháme-li agresivní cikánky, bude asi za normálních okolností poměrně vzácný jev). Já z pohledu chlapa (uznávám, že moje zkušenosti jsou samozřejmě omezené) musím říct, že jsem byl ze cvičení s nimi ale poněkud rozpačitý. Buď se jednalo o křečovitě agresivní typy (menšina případů), nebo naopak o mátožné a pasivní ženy, na něž člověk podvědomě bral značné ohledy (což má asi negativní vliv na vlastní rozvoj). Ani jeden z těchto dvou extrémů nijak neodsuzuji, koneckonců je můj problém, že se mi nelíbí dominantní „amazonky“ (nebo v krajním případě až mužatky – zde ale už asi není na místě mluvit o nich jako o ženách), a co se pasivního přístupu týče, sám mám máslo na hlavě. Jen prostě upřímně říkám, že se mi s nima cvičilo hůř, než s chlapama. Podle mého osobního názoru ženám a obecně ženskému naturelu víc sluší střelné zbraně, než cvičení boje beze zbraně. Ale proti gustu…

Jak se jistě domýšlíte, velký problém je i odlišná tělesná konstituce a s tím spojená dilemata typu „kam sáhnout“, „kde je chytit“, kam nedávat silné údery. Při boji na zemi a jiných polohách, kdy jste velmi natěsno, se také dostavují poněkud ambivalentní pocity… (Pokud se teď chlípně pochechtáváte, nechte si zajít chuť. Vězte, že erekce při tréninku opravdu není nic příjemného a budete se jí chtít vyhnout za každou cenu.) Na druhou stranu, lepit se na zpoceného chlapa také není pro nás heterosexuály zrovna procházka růžovým sadem. Řešením je v obou případech stejné: povznést se nad to a brát cvičence, ať už muže nebo ženu, prostě jako indiferentní živou horu masa. V zápalu cvičení a obzvláště s nastupující únavou se to naštěstí daří celkem snadno.

Kde hledat?

Zjistěte si, co je ve vašem okolí dostupné, projděte si příslušná diskuzní fóra (www.bojovaumeni.cz, www.specnaz.cz apod.) a něco si o vytipovaných bojových systémech/uměních/sportech přečtěte. Pak se zajděte podívat a zacvičit si ideálně do více různých oddílů. Dejte si pozor na uzavřené, sektářské spolky, stejně jako na naleštěná hovna, co samy sebe vychvalují do nebes a jejichž reklamní nálepky visí na každém sloupu.

Přeju vám, abyste pro sebe našli ideální styl. A hlavně – ať to, co se naučíte, nikdy nemusíte použít.


08.08.2011 Siegfried

12345 (3x hodnoceno, průměr: 1,00 z 5)
2 747x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:56
D-FENS © 2017