Víte co? Já ten komunistickej seriál miloval. Mluvím o Sanitce. Je to asi jediný český seriál, který jsem viděl celý. Nakonec je vysílatelný i v dnešní době, narozdíl od jiných socialistických sraček, který z nostalgie sledují komunistický vohnouti a stydí se o tom mluvit. Druhý díl mně zajímal a musím říct, že to snad nemohlo být horší.
Hlavní devizou staré Sanitky byl pro mně socialistický zdravotní noir styl. Banda chlápků vyjíždí do ulic z jakési šílené podzemní garáže v archaických strojích, které vypadají, jako že se mají každou chvíli rozsypat, a jezdí městem, které je stejně bezútěšné jako jejich poslání. Raymond Chandler by to nevystihl lépe. Ti chlápkové sami mají taky svých problémů dost, protože všemi pohrdá oficiální lékařská obec, pokud jim rovnou neprojevuje otevřené nepřátelství, a k tomu přistupuje, že každý z nich má nějaký vlastní škraloup – jeden se pohádal s pokryteckým nadřízeným, druhý se jako pilot dopustil nekázně, třetí je rovnou bývalý letec RAF. Co člověk, to příběh: jeden melancholicky čeká, až mu někdo poděkuje, druhý pronáší antická moudra, jiný se marně obětuje kvůli nafoukané krávě představované neuvěřitelně prkennou herečkou Čunderlíkovou, jejíž prázdné pohledy zamířené do nikam předstihují její další nezapomenutelnou roli, nurse fatale Inu v Nemocnici. Do toho fatalistický ředitel připomínající spíše podnikového filozofa než vedoucího pracovníka. Nemohl jsem také nepostřehnout propracovanost a smysl pro detail, díky kterému se například prostřídají sanitky počínaje Škodou 1201 přes 1202 a IMV až ke kultovní 1203. Ve své době to musela být revoluce: momenty jako arogantní aparátník s motorovým člunem odmítající pomoci tonoucí, blazeovaný primář vykazující posádku sanitky i s nemocným ze své nemocnice, protože by podpůrné dýchání jeho personál obtěžovalo, důchodce, který se zkouší zabít, protože na něj serou jeho děti, jistě vzorní socialističtí občané, to vše bylo nevídané a navíc jen slabě kompenzováno nepříliš intenzivní stranickou prací v kolektivu, kterému dominují nanejvýš pochybné reakční existence.
A teď co Renč dokurvil.
Dnes je to hitech a možnosti záchranky, pardon, integrovaného záchranného systému jsou daleko větší. Tím z filmu vymizel ten rebelantský nádech záchranářů z undergroundu, kterým udělá radost, že jim garážmistr Pudil svařil z jeklů držák na flašku a kteří i přes odpor lékařů zachraňují lidi. Všechno je to naprosto vyvoněné, dokonalé, retroreflexní a tak nás jako daňové poplatníky může těšit, co se všechno již pořídilo za naše daně. Spíš než seriál o lidech čelících nějaké situaci tak probíhá na televizní obrazovce přehlídka IZS.
Herecké obsazení je i přes snahu o personální kontinuitu k uzoufání. Dobře to vystihla moje čtyřletá dcera, která po spatření herce Vašuta prohlásila, že ho zná z Doktora z Počátků nebo jak se to jmenuje. Jestli v tom neděláme těm dětem bordel, když někdo ve středu večer obsluhuje pípu a ve čtvrtek večer ten samej obsluhuje defibrilátor. Existuje nějaký důvod, proč ve všech seriálech hrají stejní herci? To tu nikdo jiný není, kdo by byl ochoten v tom hrát?
Jednotliví herci pronášejí věty, které by běžnému neveřejnoprávnímu jedinci nevyšly nikdy z úst. Například herec Kostka alias MUDr. Mádr, patrně jeden z deseti dosud žijících veteránů bitvy o Británii, kterému ale nedělá potíže vrhat se do záchranných akcí jako člen posádky záchranného vrtulníku, nám sdělí, že „tahle základna mu říká pane“. Panu režisérovi asi nedošlo, že profese jednotlivých postav si i průměrně bystrý divák zvládne domyslet.
Koho v oldschool Sanitce zaujala soustavná neochota Vojtěcha Jandery vybrat si mezi emotivní Evou a uťápnutou Eliškou, která provádí zyklistiku i se zánětem slepého střeva, tak mám dobrou zprávu. Rozvleklá love story se nejspíš potáhne dál, protože Eliška má stále svoje zájmy. Tentokrát bude muset konfrontovat Veškrnovou, která se tváří tak smutně, jako by starej Veškrna zesnul dneska ráno. Eva Hudečková asi nedostala šanci, protože je už asi třicet let nekonformní s vedením ČT. Otázka je, zda si Vojtěch udělá čas, neb naplno pracuje pro občanskou společnost.
Veškrnová sama je součástí rodinné historie zahrnující bohatého hoteliéra hostícího arabské šejky – jak originální. To vůbec není klišé.
Neochotu pana režiséra překročit základní rámec svého vzoru ukazuje i scéna, kdy mladý lékař Jandera utrpí konflikt s pragmatickým záchranářem Vašutem ohledně toho, zda má pacient být nesen či jít po svých. Stejná scénka, jen lépe zahraná, se v seriálu již vyskytla a figuroval v ní Zdeněk Srstka. Pomalu vzniká otázka – je to pokračování nebo remake?
Vrcholem prvního dílu je nehoda, při které felicie pickup převalí autobus. Vizuálně opět kýč na úrovni východoněmeckých seriálů pro fanoušky policie. Je vidět, že pan režisér získal při natáčení klipů pro Besip praxi. Sama zápletka – pokud to bylo míněno jako zápletka – není nezajímavá. Jenže celá scéna s nehodou vás donutí vrtět hlavou. Kromě zcela spektakulárního průběhu nehody tam absentuje základní složka těchto událostí – čumilové. Tento fenomén byl právě v předchozí Sanitce skvěle podchycen. Do celého zásahu záchranářů, který je typicky dynamickou a adrenalinovou záležitostí, se line jakási unylá hudba, a celé to působí tak nějak zpomaleně, ospale a lenivě. I Odcházení bylo proti tomu akční podívaná. Večná škoda, autoři předlohy dovedli dodat i žlučníkovému záchvatu grády, ale tady skutek utek.
Abych zamezil dojmu, že jsem stoupencem doktríny „všechno je dneska odfláknutý“, tak musím konstatovat následující. Je to určitě akčnější než Ordinace v růžové zahradě, ale nejsem si jistý, protože jsem OVRZ viděl naposled minulou zimu, když jsem měl chřipku. V seriálu není propagována cyklistika – zatím. Chybí product placement – zatím. Třetí série nebude – určitě.
Udělejme si tedy čas a pusťme si scénu z havárie autobusů z původní a nové Sanitky a sledujme rozdíl. První Sanitku natočili lidé, kteří se uměli dívat a poslouchat. Druhou ani omylem…
(Zatím nikdo nehlasoval)