Skoro každý z nás má nějakou tu zálibu. A objekt této záliby je občas nutné přesunout z místa na místo, přičemž je v zásadě nepodstatné, zda-li je objekt živý či neživý. To, oč tu běží, je velikost. Pokud tedy holdujete známkám či morčatům, snadno je přepravíte v baťůžku či kapse.
Pokud „jdete do většího“, tedy jste třeba cyklisté, případně se věnujete chovu psů (dětí, či tchýně…), postačí vhodně zvolený automobil, případně doplněný externím nosičem (nosič pro tchýni jsem ještě neviděl, ale určitě by byl také populární). Problém je, pokud jste maximalisté. Oblíbili jste si motorky, jachty, větroně – tady už potřebujete speciální techniku. A stejně tak v situaci, když se vaším osudem staly koně. Přijměte tak pozvání do světa přepraváků, hengrů, konibusů – a také prošláplých podlah, upadlých ramp, nezvládnuté podjezdné výšky, případně hysterických blondýnek a jejich „tak sem zapomněla že vezu přívěs, to se může stát každému“.
Proč koně vozíme?
Každý koňák dříve či později obdrží od svého okolí tuto otázku – „Vždyť přeci na něm můžeš dojet, proč ho vezeš, ho-ho.“ Ano, tato otázka má zhruba stejný smysl jako se ptát „proč vozíš jachtu, to tam nemůžeš doplout,“ případně „proč vozíš větroň, to tam nemůžeš doletět?“
Existuje celá řada důvodů, proč s koňmi někam jet. Koně je třeba odněkud přivézt při koupi, případně převézt když se stěhujeme. Asi největší množství přeprav je realizováno v rámci cestování za závody (od hobby až po profesionální, od drezůry, přes parkůr, vytrvalost, military, atd…). Občas můžete narazit také na jedince, kteří provozují turistiku a jejich cestovní vzorec se opravdu neliší od cyklisty montujícího kolo na nosič svého auta a vyjíždějícího za město, či přes půl republiky na dovolenou. Také jsou tu výstavy, nutnost připouštění, atd…
A v neposlední řadě jsou tu také důvody zdravotní a bezpečnostní – v ČR existují pouze dvě veterinární kliniky schopné zajistit péči o koně včetně velké operativy a řízené ventilace při anestezii (Heřmanův Městec a Brno). V celé řadě situací je tak jedinou možností včas (dokud stojí) koně naložit a odvézt – pokud už kůň není schopen stát, jsou možnosti velmi limitované a osud zvířete často zpečetěn. Shánět dopravu ve tři ráno (ať už z důvodu veterinárních či třeba evakuace při povodních) může být velmi náročné – mít možnost vlastní přepravy (a koně na ní zvyklé) je tak pro každého majitele velkou výhodou, ne-li přímo nutností.
Kdo koně vozí?
Oblíbeným sporem mezi profesionálními přepravci a soukromníky je otázka, kdo by měl koně vozit. Ti první argumentují svou „profesionalitou“ (ať už si pod tím představíme cokoliv), zkušenostmi, cenou za kilometr proti ceně vlastní techniky, legislativními požadavky, atd. Ti druzí kontrují v zásadě zcela stejnými argumenty – pod profesionálem se může skrývat osmnáctiletá slečna s čerstvým řidičákem B, krásnou dodávkou (takže jí to Bčko stačí) a neschopností s touto dodávkou zacouvat (skutečný zážitek), stejně jako někdo, kdo poveze vaše koně jako by je ukradl (a vy s tím nic neuděláte).
Ano, po pětiletém pravidelném vození vlastních koní patřím do té druhé skupiny – především proto, že nikdo mi to neudělá tak dobře, jako já sám (stále se bavíme o přepravě koní, to jen tak pro upřesnění…) Cena přepravy 14Kč/kilometr sice nevypadá při občasném ježdění jako vysoká v porovnání s nutnými náklady na vlastní dopravní prostředky (o tom dále), ale argumenty budou většinou velmi podobné jako zvažovat budu-li jezdit taxíkem či si koupím vlastní auto. Či zda-li podlehnu carsharingové módě a půjčím si auto (občas) či budu mít vlastní a budu jezdit (kdykoliv budu chtít). Doplním ještě dva připodotky – a) „ruka trhu“ funguje i v tomto případě a tak nás nepřekvapí, že cena koně někde u Ostravy je zhruba o 15.000,- Kč nižší, než obdobného koně kolem Prahy (to je skoro přesně cena komerční dopravy tam a zpět mezi těmito dvěma místy). A za b) taxík je ve tři ráno daleko snadněji k sehnání než profesionální přepravce koní, jak už jsme si naznačili.
Můj pohled je nicméně ovlivněn i tím, že ročně najedeme s vlekem několik tisíc kilometrů. V takovém případě se samozřejmě vlastnictví vleku „vyplatí“ poměrně rychle (nicméně o ekonomiku zas až tak nejde – i zde platí, že kdo chce chovat opice, musí mít na banány).
Čím koně vozíme?
V dobách vlády lidu, kdy vše bylo všech a koně byly buržoazní přežitek, bylo možné na silnicích potkat hlavně různé přestavěné autobusy a velká nákladní vozidla – to odpovídalo jak vlastníkovi (státní statky, atp.), tak i charakteru použití a přeprav (větší množství, většinou na závody či výstavy). Po „plyšáku“ se majitelé změnili a tak i přepravní prostředky vypadají poněkud jinak.
Začátkem devadesátých let se většinou jednalo o nějakou unavenou Avii, ale jak koňáci trošku zbohatli, přešli houfně na soupravy přívěs + tažné vozidlo. Otázku tažného vozidla tu asi nemusím příliš rozebírat, jedním z nejdůležitějších údajů je vždy „povolená hmotnost přívěsného vozidla“, velmi se také hodí pohon 4×4. I v dnešní době jsou bohužel občas vidět „střelci“ s Oktávií, případně s vozidlem, které sice papírové požadavky splňuje, ale asi jen z leknutí (například Yetti). Samozřejmě, tahat přívěs něčím jiným než velkým SUV či (raději) terénním vozidlem s rámem povede vždy k servisním nákladům (oblíbená klíčová slova jsou: spojka, dvouhmota, tlumiče či
kotouče a to i zadní). Někdo nedá dopustit na obyčejnou skříňovou dodávku, ale tu já za příliš vhodné tažné vozidlo nepovažuji (například kvůli typicky absentujícímu 4×4).
Také mezi vleky se dají najít různé cenové, rozměrové i kvalitativní kategorie. Nejobvyklejší je dvoukoňový vlek s celkovou hmotností mezi 2 a 2,5tunami – koně stojí hlavou po směru jízdy, vedle sebe, nastupují i vystupují zadem. Existují i menší „jednokoňky“ – jsou převážně jen užší a lehčí – v praxi ale často také méně stabilní. V přední části vleku může být i sedlovna, tedy prostor přístupný z venku a umožňující uložit sedla či jiné drobné vybavení. Je to pohodlné, ale zase to omezuje vnitřní prostor pro koně. Někteří výrobci mají i přední rampu, takže kůň nemusí z vleku couvat. A pak existuje malá skupina hodně odlišných přívěsů – buď v prostoru před dvěma koňmi najdete malý obytný prostor či prostor pro sulku/vozík, anebo jde o to převézt koní více – tři až čtyři. V tu chvíli se ovšem už dostáváme na hranu fyziky, respektive souvisejících předpisů – podle evropské silniční legislativy musí přívěs nad 3,5t být bržděn stlačeným vzduchem a ne nájezdovou brzdou. A se čtyřmi koňmi budete vždy na 3,5t, ne-li přes. Ve tříkoňovém vozíku stojí koně buď vedle sebe (Blomert T3), nebo šikmo (skoro všechny ostatní), ve čtyřkoňovém pak šikmo (až na raritní Pegasus, kde je uspořádání 2+2). Pro zajímavost – cena nového vleku se pohybuje od 110 do 500 tisíc, cena ojetého většinou do 80-100 tisíc. Je samozřejmě možné sehnat i plachtový vlek „před smrtí“ za 20-30 tisíc.
Dalším stupněm by mohla být „koňododávka“ – tedy vozidlo o celkové hmotnosti do 3,5t, ve kterém je možné přepravit dva koně. Opět se ovšem staví do cesty fyzika/legislativa – aneb uživatel bude svádět stejný boj, jako majitelé autohomů – problém se jmenuje „doložnost“, tedy rozdíl mezi prázdnou a plnou hmotností, která i u těch nejmenších koňododávek nepřesáhne 1100kg na vše – tedy dvě (či více) osob, veškeré vybavení a samozřejmě ty dva koně. Riskovat přesáhnutí 3,5t celkové hmotnosti se nevyplácí, hlavně v Rakousku. U nás nevím o tom, že by policie vozidla do 3,5t vážila. Existují obdobné dodávky i s celkovou hmotností na 7,5t, tam se ovšem přidává i nezanedbatelně vyšší náklad na provoz (nutnost řidičáku C1/C, povinné ručení, dálniční známka za čtyřnásobek, atd…). A bez ohledu na celkovou hmotnost je problémem cena – nová dodávka vždy stojí kolem 1,5 milionu a ceny příliš neklesají (opět analogie k autohomům). Řešením by bylo si vozidlo dovézt z Británie (kde na každý prodávaný vlek připadne asi osm prodaných dodávek), ne každý ale akceptuje řízení na druhé straně. V kontinentální Evropě jsou dodávky rozhodně minoritní a pořádně drahou záležitostí.
Občas lze spatřit i zcela okrajové možnosti, jako například dodávku do 3,5t s návěsem (na takovouto až osmitunovou soupravu hledí zákon jako na obyčejnou dodávku s přívěsem…), nebo opravdu velký kamión pro přepravu 3-8 koní s bydlením. V rámci dalšího textu se ale budu zmiňovat už jen o soupravách auto+přívěs, protože ty jsou pro české silnice nejtypičtější.
Co dále potřebujeme?
A jsme u legislativy. Na naprostou většinu souprav je dnes potřeba řidičský průkaz B+E, pouze výjimečně se lze vejít do rozšířeného B (tedy B96) či u jednokoňky někdy bude stačit i obyčejné B. Policie v tom nemá úplně jasno, před lety se hoši občas pokoušeli vyžadovat C+E, přičemž používali zcela stupidní argument o celkové hmotnosti soupravy přesahující 3,5t. Od té doby mám v šanonu stanovisko ministerstva dopravy, ale v praxi jsem ho použít nemusel. A pro zajímavost – pokud si uděláte B+E v současnosti, nebudete moci s ním řídit zmíněnou dodávku 3,5t s návěsem tuto hmotnost přesahující – protože B+E složené po 19.1.2013 jsou omezené hmotností vleku 3,5t, zatímco starší toto omezení nemají. Dnes byste tedy museli skládat C a následně C+E (rozdíl v ceně B+E vs. C a C+E je asi 20.000 Kč).
Naše moudrá EU, pod vlivem komerčních přeprav ubohých čuníků z Polska na Jadran a zpět, přijala direktivu řešící nejen přepravu řečených čuníků, ale ideálně veškerého zvířectva. Přibyly tak nové povinnosti, jako je kurs přepravce zvířat, schválený přepravník pro delší cesty, povinná hlášení do evropského sledovacího systému, atd. Školení jsem si v náhlém pominutí smyslů udělal a dodnes lituji jak 2.500 Kč co to stálo, tak ztraceného dne. Nedozvěděl jsem se nic nového – snad kromě toho, že jako soukromá osoba přepravující svojí technikou svoje zvířata na kratší vzdálenosti toto školení snad ani nepotřebuji. Rovněž policie nemá možnost tyto náležitosti kontrolovat a co vím, vždy řeší pouze řidičské oprávnění, povinná ručení a platné STK na všech vozidlech soupravy.
Opakovaně se také objevují myšlenky, že komerční souprava nad 3,5t (tedy pokud je například auto i vlek napsané na s.r.o.) by měla být vybavena tachografem. Neznám ovšem nikoho, koho by takovou věc s úřady musel řešit.
Jak se s tím jezdí?
No, jak byste asi řekli. Jako s karavanem (je to velké), který je naložen pytli s cementem (je to těžké). Kůň váží mezi 400kg (arábek, plnokrevník) a 800kg (chlaďas, ale viděl jsem už i tunového). Dva koně tak mají určitě přes tunu, prázdná hmotnost vleku je od 400kg (plachtová jednokoňka) přes 700kg (lehký laminátový vlek pro dva) až někam k 1500kg (čtyřkoňák). Běžně tak máme za zády mezi dvěma a třiapůl tunami. Kůň, na rozdíl od cementových pytlů, má také poněkud horší stabilitu – nevěřte prosím tomu, že na čtyřech nohách se dá udržet lépe než na dvou. Problémem tak může být prudké brzdění (v konvenčním dvoukoňáku koni podjedou zadní nohy a provozuje pokus o salto na zad na místě), stejně jako prudké změny směru. Pád koně v přepravníku končí často nejen poraněním zvířete a poškozením techniky, ale také nutnosti zastavit a zvíře vyložit – což se někdy neobejde bez asistence IZS, případně i veterináře.
Cestování s vlekem vám tak ukáže dopravu z pohledu kamioňáka – do kopce pomalu (protože to nejede), skopce taky (aby se to dalo ubrzdit). Po rovině se dá jet rychleji, ale jen do okamžiku, kdy někdo nepochopí váš záměr ponechat si dostatečné místo před autem pro případ brzdění (a že takových řidičů je). V připojovacím pruhu jste odkázáni na toleranci ostatních (ale zase varianta „pustím blinkr a prostě se tam pomalu nacpu“ funguje velmi dobře. Pokud se vám nalepí větší auto těsně za přepravník, často se to koním také nelíbí, přešlapují a plaší se.
Je slušností pouštět auta za sebou, nicméně na ukázání blinkrem reaguje málokdo. Natož aby poděkoval po předjetí. Občas je taky dobré zastavit a uvolnit cestu, ale asi málokdo to dělá v každé vesnici. A ano, nejméně trpěliví jsou vždy kamioňáci (to je řečí „pochopte nás, jede nám to pomalu, tak počkáte“ – a když jsem já ten pomalejší, tak lítají po silnici ze strany na stranu jako vosy).
Nu, a to je asi pro představení vše. Bylo by možné zmínit třeba problémy s nakládáním našich kopytnatců či barvitě popisovat, proč si není možné nechat v Británii přestavit dodávku na koňovozidlo, ale pro přiblížení našeho podivného hobby to jistě stačilo. V diskusi uvítám nejen vaše zážitky na silnicích s naší sortou, ale (hlavně) také zážitky ostatních koňáků, kterých se mezi čtenáři pár najde (jak už jsem se v minulosti přesvědčil).
04.06.2017 JBB
(75x známkováno, průměr: 1,55 z 5)