Článek „Dámský servis“ mě spolu komentáři pohnul k sepsání několika postřehů o tom, že dělání blbce nejen z žen je v naší prdizemičce rozšířeným folklorem.
Osobně už docela dlouho při koupi jakékoliv dražší věci praktikuji následující postup: Cca měsíc před plánovanou koupí zalezu na internet a koumám. Chci si koupit třeba LCD monitor a nevím o tom vůbec nic. Během koumání se dozvím, že koupě takové věci není zase taková sranda, jak se na první pohled zdá. Monitor má spoustu všelijakých parametrů, jako např. úhlopříčku, svítivost, kontrastní poměr, dobu odezvy, typy konektorů, záruční dobu a dalších 150 kravin. Takže si řeknu: „Fajn, poměřím si pár nejznámějších značek a modelů a jsem za vodou“. Ale ono to není tak jednoduché. Spousta firem totiž parametry uvádí jak se jim zachce a spoléhat se na ně je sázka do loterie. Takže zbývají odborné recenze na dané modely monitorů. Což představuje hledání jehly ve stohu. Nakonec se však dohrabu k nějakému rozhodnutí, vejdu do krámu, řeknu „chci to a to“, zaplatím a zmizím. Proč to dělám tak složitě? Protože na prodavače není spolehnutí. Pokud kupuji něco složitějšího než lepidlo na papír, prodavač často nemá ánung, co je v dané věci nacpáno za součástky. Takže jeho argumentace sklouzává k hodnotným radám jako „to je docela dobrý“ nebo „to se hodně prodává“. A o to já nemám zájem. Představoval bych si to asi tak, že vejdu do krámu a řeknu, že chci takovej ten placatej monitor. Prodavač se zeptá, jaké že kejkle bych s ním chtěl provozovat, a pak se plynule rozhovoří o tom, které parametry jsou důležité a co je jen na parádu. Já položím pár doplňujících dotazů, vyberu si monitor mému srdci a peněžence nejbližší, prodavač poděkuje, ukloní se až k zemi a je vymalováno.
Když už si něco koupím, očekávám, že u dané věci je přiložen návod, který je tím tlustší, čím je daná věc složitější na používání. Značným nedostatkem, se kterým se stále setkávám, je absence české mutace návodu. Umím poměrně slušně anglicky, takže mi většinou nečiní potíže daný bazmek rozchodit. Nicméně právní předpisy praví, že návod má být v češtině. I pro naturalizovaný Ukáčka je čeština rozhodně bližším jazykem než angličtina.
To, že mizerná kvalita služeb je stále převládající realitou, je jasná věc. Kde má ale tento stav své kořeny? Inu za komančů se nikdo se zákazníkem příliš nepáral. Poptávka převyšovala nabídku a prodavač nebyl nijak hmotně zainteresován na výši tržby. Dnes je situace jiná, ale spotřebitelé se ještě nenaučili účinně prosazovat svá práva. Vezměme si takové vietnamské stánky. Lidi tam nakupují, protože nabízené zboží je levné. To je jeho jediná výhoda. Každý nemá na drahé značky, ale nejsme tak bohatí, abychom si kupovali levné věci, že. Raději budu rok šetřit na boty za dva tisíce, které mi vydrží 5 let, než bych kupoval desatery boty za „cictapadetát“, které se rozpadnou po několika měsících. Navíc mi kdekým nenáviděná EU prosadila, že mám jakous takous naději, že je za dva roky můžu zkusit reklamovat. Český nebo evropský obchodník se k vietnamské ceně nemůže přiblížit ani náhodou. On totiž musí respektovat předpisy, s kterými si Žluťák hlavu neláme. Obchodník též nakupuje u výrobce, který dodržuje nějakou minimální kvalitu a vytváří určité pracovní podmínky pro své zaměstnance. Každá koruna, kterou šklebící se Vietcong dostane, je koruna, kterou mu přispíváte na nový mercedes, a kterou nedostane český občan.
Prodavač z nás tedy udělá pouze takového vola, do jaké míry mu to dovolíme. Bohužel přežívající socialismus v nás je původcem toho, že na mnohými věcmi stále ještě mávneme rukou, s hořkým úsměvem vypijeme kalné pivo a ještě za něj dáme spropitné.
Říká se, že český národ je národem kutilů. Nemyslím si, že bychom byli v porovnání s ostatními národy nějak nadprůměrní. Ono je bezva si samolibě říkat jací jsme šikulové a kompenzovat si tím mindráky v jiných oblastech, kde za vyspělými zeměmi pokulháváme. České kutilství vzniklo ze zoufalé snahy překlenout katastrofální úroveň služeb. Proč by si nějaký Němec nebo Američan opravoval auto sám? Nehledě na to, že vrtat se v nejnovějším bavoráku není úplně to samé jako ve vorvané stodváce, na kterou vám stačí kladivo a pár hřebíků. Správně fungující kapitalismus je přece založen na skutečnosti, že ten umí to a ten zas tohle, z čehož vyplývá, že jedině odborník mi danou záležitost vyřídí rychle a kvalitně. Jsem přesvědčen, že slavné „zlaté české ručičky“ postupně uhnijou s výrobky jako Tatramat nebo Wartburg. Navíc každý čas proinvestovaný do amatérské opravy je časem, který není vložen do zvyšování vlastní kvalifikace. Fachidiocie nám tedy nehrozí. Český národ je národem lidí, kteří umí ode všeho trošku a dohromady udělají hovno. Podobné je to s teoretickými vědomostmi. K čemu nám je, že do nás na základce namlátili, kde leží Ulánbátár, když tuhle informaci použijeme pětkrát za život při luštění křížovky? Tupý Američan, kterého s chutí za takovou kolosální neznalost odsuzujeme, si ve chvíli, kdy pojede do Mongolska, otevře atlas a zmíněné hlavní město v něm najde.
Věta: „Já tomu nerozumím, nechci rozumět a ani se o to nesnažím, chci to jenom používat“ není tedy úplně od věci. Vyjadřuje totiž to, že člověk, který si pečlivě přečte návod, je schopen danou věc bezpečně a v plné míře používat. Proč by nemělo být v návodu k autu napsáno, kudy se tam leje benzín nebo jak se vyměňuje kolo? Všeználkové si dané odstavce přeskočí nebo příručku rovnou odhodí. Nemyslím si, že v návodu by měly být uvedeny takové samozřejmé věci jako že benzín je hořlavý. To snad ví i Dežo, co vychodil šest tříd základní a na svém čerstvě ukradeném voze to raději zkoušet nebude.
Jenže co dělat, když se sami v dané problematice nevyznáme a prodávající nám nepomůže? Zbývá nám buď se do problematiky sami ponořit či si vzít s sebou odborníka. Nebo raději dva. Anebo hledat krám, kde nám ochotně poradí a vše řádně předvedou. Přechytřelí prodejci ať táhnou… víte kam.
(Zatím nikdo nehlasoval)