Dlouhou dobu jsem si myslel, že český novinářský fekál už dávno dosáhl svého dna a dál už se nemá kam propadat. Mám však pro všechny špatnou zprávu, může být ještě mnohem hůře.
Jak jsem k tomuto názoru dospěl? Inu, přečetl jsem si na E15 článek, převzatý z polských novin Gazeta Wyborcza, Jak největší boháči ukradli náš svět. Uvedený článek je opravdu „maso“. Pokud čekáte argumenty, nečekejte je. Pokud čekáte logické vývody z nějakých argumentů, nečekejte je. Chybu neuděláte jedině v případě, že očekávate totální sračku, jen v takovém případě nebudete zklamáni.
Začneme tím, že na obrázek namalujeme člověka zvětšeného tak, aby jeho výška odpovídala velikosti jeho příjmu. Zapomeneme na to, že pro účely demonstrace nějakých závislostí při řádových rozdílech v hodnotách byly vymyšleny grafy s logaritmickou nebo exponenciální stupnicí, prostě každá vydělaná tisícovka představovala nějakou tu, řekněme, desetinu milimetru. Je pak zjevné, že rozdíly ve velikosti budou značné. Už tím má být patrně demonstrováno, jak zásadních rozdílů v příjmech mohou svobodní lidé dosahovat.
Účelem této šarády patrně bude, aby si i lidé téměr bez představivosti dokázali představit, jak velké ony rozdíly mohou být. Průměrný volič si pak představí sám sebe jako metrového trpaslíka, pak vedle sebe vidí velehoru a o to snáze pak lze pracovat s jeho pocitem. Pocit je podchycen, můžeme pokračovat.
Zmíníme nějaká jména nějakých sociálních ekologů, kteří dělali nějaké průzkumy kvality života. Je jedno, že o dotyčných nikdo nikdy neslyšel. Je jedno, že kvalita života je plošně neměřitelná, protože si každý kvalitu poměřuje individuálně. Je jedno, že metodu, kterou dotyční zvolili, lze napadnout. Polský novinář raději ani nezmíní, jaká metoda byla použita, patrně proto, že pochybnosti a možnost dotyčný průzkum verifikovat jsou nežádoucí. Co je přec podstatné, to je závěr, že a ten je jasný: „čím je nerovnost větší, tím hůře se žije všem, tedy nejen těm nejchudším“.
Pominu, že zmíněný závěr je totální ptákovinou, protože pokud není žádná nerovnost, nejsou žádní nejchudší a v zemi, kde nerovnost oficiálně nebyla a prakticky byla relativně malá, jsme už žili — a moc dobře nám v ní nebylo, stejně jako v ní není dobře prostým Kubáncům nebo Severokorejcům. To totiž není pointou. Pointou je práce se čtenářem, která vůbec nevybočuje z nejlepších pokrokových tradic normalizačního Rudého práva.
Podobně zábavný je i postulát, že „problém není jen chudoba nejchudších, ale i bohatství nejbohatších“. Také není nikterak prokázán, byť docela dobře chápu, že pro turbozávistivého rovnostáře určitě představuje bohatství nejbohatších výrazně větší problém, než chudoba nejchudších, ale pojďme k ještě zábavnějším pasážím, jakou je třeba toto: „„Jak vysvětlit, že práce Johna Paulsona stojí tolik jako práce 80 tisíc zdravotních sester? Stojí za práci jediné sestřičky?“ ptají se McQuaigová a Brooks.
McQuiagová a Brooks patrně netuší, že pan Paulson prostě je ochoten riskovat peníze své nebo někoho, kdo mu je svěří, inkasovat je, pokud jeho předpoklady vyjdou a přijít o ně, pokud ne. Úplně stejně se může McQuaigová s Brooksem ptát, proč může schopný hráč pokru vydělávat více než dvacet zdravotních sestřiček nebo schopný skořápkář víc, než půl zdravotní sestřičky — prostě risk je zisk, to platí odjakživa a nepotřebujeme k tomu dokonce ani kapitalismus, aby to platilo. Zdravotní sestřička nabízí jen svoji práci. Jistě, práci nepochybně prospěšnou a často také riskantní. A také práci, při níž je ve většině zemí de facto zotročena a zregulována systémem, a proto nemůže svoji práci prodávat za cenu, kterou by byl někdo ochoten zaplatit, ale jen za cenu, která vychází z nějakých tabulek nebo vyhlášek ministerstva zdravotnictví. McQuaigová a Brooks tedy ve svém průzkumu narazili, aniž by si to vůbec uvědomili, na úplně jiný problém, jehož podstatu ani nebyli schopni analyzovat a jehož podstata by se jim do jejich antikapitalistické demagogie vůbec nehodila. McQuaigová a Brooks jsou buď neschopní závistiví pitomci nebo demagogické závistivé svině, nejspíše dokonce obojí zároveň.
Na závěr zmíněný text volá po znovuzavedení progresivního zdanění a vyšší moc odborům, aby se zaměstnanci General Motors mohli mít zase tak dobře, jako se měli v padesátých letech. Do jakých sraček se díky tomu už v sedmdesátých letech General Motors dostal a kterak jej právě díky tomu zválcovaly japonské automobilky, to autoři uvedeného blábolu pochopitelně ostentativně přehlížejí (a vy si to můžete přečíst třeba zde).
Ne, takový paskvil jsem z pera českého novináře skutečně posledních 25 let nečetl. Nejspíš ne proto, že nic takového nenapsal (věřím tomu, že v plátcích SPR-RSČ, DS(SS) nebo v Haló novinách vyšly srovnatelné hovadiny), ale protože prostě pofidérní plátky nečtu. E15 tím ovšem nastavil ve zhovadilosti mainstreamu nový etalon.
(5x známkováno, průměr: 2,60 z 5)