Rouškový marxismus

Koronavirová krize s sebou přineslo celou řadu různých artefaktů, z nichž jeden je dokonce hmotný. Roušky. Roušky musíme nosit, protože nám to stát nařidíl, aťuž cheme nebo ne.

Krátce z historie roušek v našem geoprostoru. Vláda nařidila povinné nošení roušek od 18. března od půlnoci, prý aby se omezilo šíření nákazy koronavirem. Bylo to poněkud překvapivé, protože ještě nedlouho předtím tatáž vláda informovala občany, že nemá význam vykupovat komerčně dostupné respirátory a roušky, protože je potřebují zdravotníci a proti koronaviru stejně pomohou jen respirátory se stupněm filtrace FFP3 a vyšší.

Problém byl v tom, že se roušky v tu dobu nedaly nikde koupit, a tak si je lidé vyráběli svépomocí z různých hadrů. A tato výroba hadrových roušek v podstatě trvá doteď.

Používání roušek prý zásadně chrání naše zdraví. Pan Babiš povídal svého času, že je to naše hlavní zbraň v boji s koronavirem. Dokonce poradil prezidentu Trumpovi, aby tuto hlavní zbraň také občanům nasadil na obličeje. Už se asi nedozvíme, jestli roušky k něčemu jsou nebo ne, protože by to znamenalo mít nějakou paralelní testovací Českou republiku. Faktem je, že země, které nebyly natolik rigidní ohledně nošení roušek a kde byly vyžadovány například jen v obchodech, na tom byly ohledně šíření nákazy stejně jako my. Je zajímavé, kolik různých věcí už stihli „vědci“ vybádat kolem koronaviru, ale věrohodnou výzkumnou zprávu o účinku roušek na šíření kapének jsem hledal marně. Asi se do toho „vědcům“ a „expertům“ příliš nechce. Někde jsem četl, že jednovrstvá bavlněná rouška snižuje šíření kapének asi o 11%, kdo by tedy chtěl redukovat množství emitovaných chrchlů o 50%, bude potřebovat pětivrstvou roušku.

Do další polemiky o účinnosti roušek se pouštět nehodlám, nicméně téma roušek se stalo nenápadným sociálním kolbištěm mezi dvěma myšlenkovými směry.

Pravicový přístup by velel, že do individuálních práv lze zasáhnout jen v nejnutnější míře a za jasně stanoveným účelem. Vzhledem k pochybné účinnosti ksichtohadrů by pak nemohly být povinné nikdy, protože jejich neprokazatelný a zjevně sporný přínos těžko mohl vyvážit všudypřítomnou buzeraci provázející jejich nošení. Na druhé straně levičácký přístup předběžné opatrnosti velí lidská práva omezovat kdykoli, kdy existuje byť jen nepravděpodobná možnost, že by to společnosti mohlo k něčemu být. Oba přístupy se utkaly a hádejte, který vyhrál. Nikdo v ČR neměl potřebu se proti nošení mokrého hadru na obličeji nějak zásadně vymezit, na rozdíl třeba od USA.

Rouška je zváštní předmět, protože se do ní zkoncentrovaly veškeré marxistické myšlenkové úchylky. Marxisté naskočili ohromně rychle na rouškový hype train a nehodlají se ho pustit, i když není úplně jasné, kam je nakonec doveze.

Roušky jako symbol

Nadzubař Šmucler popsal jednou v Reflexu, jak na jednání nějakého vládního tělesa na začátku května navrhl omezení povinnosti nosit roušky. Načež vystoupil nějaký politik a řekl, že roušky jsou symbolem vládní politiky a pokud by je lidé přestali nosit, vláda ztratí politickou podporu.

Rouška představovala jednoduchý vizuální symbol, kterým mohli příslušně postižení jedinci dát najevo, že se ztotožňují s vládní politikou plošných restrikcí a přijímají doktrínu strachu šířenou jedním vyšinutým plukovníkem, Českou televizí a zpravodajstvím Seznamu. Tato fíčura pominula, co vláda roušky nařídila jako povinné, ale poslední dobou se to opět stalo aktuální, protože určitá část populace nosí roušky i poté, co vláda z jejich bezpodmínečného nošení například ve volném prostředí ustupuje a chtějí tak nepochybně nám ostatním něco signalizovat.

Roušky jako rituál

Důvěryhodný vůdce umí získat na svoji stranu vizí, myšlenkou a charismatem, marxistický zmrdi si při ovládání mas libují v rituálech. Co mají taky jinýho dělat, když jsou to takový bezcenný bolševický kundy. Dějiny všech socialistických režimů jsou nepřetržitou sérií různě bizarních na sebe navazujících rituálů, které establishment nanutil občanům, aby je involvoval do své hry a zakryl prohnilou podstatu systému. Nošení roušky je rituál, za který se perfektně schovalo budování zdravotně policejního státu financovaného z mega deficitů.

Kdo se zajímá o moderní historii, jistě si vybaví výraznou součást vládní válečné propagandy, totiž zatemňování oken. Občané byli vyzýváni, aby večer zatemňovali okna svých obydlí, aby se podle světel nemohly navigovat nepřátelské bombardéry. Existovaly policejní kontroly zatemňování, udávání sousedů za nedostatečné zatemňování a exemplární tresty za nedostatečné zatemňování. Lidé byli vyzývání, aby nosili potmě bílé oblečení, aby se navzájem viděli, když mají zatemněno. Ve skutečnosti to navigátory a piloty bombardérů vůbec nezajímalo, protože se naváděli podle požárů zažehnutých bombami letadel, která shodila bomby před nimi. O to se starali tzv. značkaři, tedy průzkumná letadla s dokonalejším navigačním vybavením, která přiletěla v malé výšce před hlavní formací bombardérů a shodila na cíl několik zápalných pum. Mnoho velkých náletů bylo odvráceno tím, že se civilní obrana naučila požáry založené značkaři rychle uhasit a současně zapálit velký oheň někde za městem. V pozdější fázi války se bombardéry navigovaly pomocí radarového paprsku a posádky letadel už vůbec nezajímalo, co na zemi svítí nebo nesvítí. Zatemnění ve volbě cíle nehrálo roli, pravděpodobnost, že by jediná bomba byla shozena podle osvětlení v kuchyni paní Smithové nebo Müllerové byla mizivá. Zato hrálo obrovskou roli v ovládání obyvatelstva. Ti tak měli dojem, že mají nějaký cíl, ke kterému mohou napřít svoje úsilí a stali se tak součástí války. A také nepřemýšleli nad otázkou, proč je jejich vláda a armáda zatáhla do vzdušné války a nyní selhává v ochraně vzdušného prostoru své země, ačkoli jim slibovala něco jiného. Trefila vás bomba? To je tím, že máte málo zatemněno.

Roušky jako kolektivní dílo

Marxisty vždy přepadne takové zvláštní tetelení, když mohou budovat nějaké kolektivní dílo. Pro levičáky je obyčejně cesta cíl a když něco budují, vyjde z toho většinou nesmysl. Oni se hlavně soustředí na to budování a jde jim o to, aby se budovalo bez ohledu na to, co z toho vzejde. Ke společnému budování k mají ohromný vztah, protože se sami neumí ani vykadit. Cihlu k cihle, těsto do díže, celebrujeme kolektivní úsilí. Je nasnadě, že se z memů jako „moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mně“ a historek o švadlenkách vyrábějících doma roušky mohli dočista posrat blahem. Už zase mohli začít budovat nějaký jejich rudý svatý grál, kde včera znamená zítra.

I zde nalezneme dobrou paralelu v moderní historii. Většina totalitních režimů budovatelskou náladu podporuje. Ve filmových týdenících z Německa poloviny třicátých let občas narazíme na záběry mladých lidí, jak pochodují vojenským způsobem ve sportovním oblečení, holínkách a na ramenou nepřirozeně vyleštěné lopaty. To byla Reichsarbeitsdienst alias RAD. RAD se zabývala kolektivním budováním nejrůznějších věcí. Ve skutečnosti se jednalo spíše o politická uskupení a ti chachaři s naleštěnými holinkami a lopatami moc práce nenadělali. Je škoda, že se moderní historie více nepřednáší na školách. Asi to má důvod. Hlavní je, aby se děti dozvěděly, že Přemysl přišel se svým doprovodem na Vyšehrad a Libuše na znamení úcty poklekla a políbila mu lem roucha.

Dlouho mi zůstanou v hlavě ti umělečtí prostituti, co vystupovali v televizi a s trpitelskými výrazy nás nabádali, abychom byli ohleduplní a nosili roušky. Za nejhorší odpad tohoto druhu pokládám tuto skladbu skupiny Mirai:

Roušku, dej si roušku
nestyď se, chráníš mě a já zas tebe
Roušku, dej si roušku
Mysli na druhé a ne jenom na sebe

Roušky a popření identity

Současný progresivistický run na společnost je vymyšlený docela dobře. Jeho hlavním motivem je sebrat lidem postupně všechny prvky jejich identity, protože identita je tradičně prvkem, který umožňuje jednotlivcům, aby se identifikovali navzájem a vytvářeli různé autentické společenské procesy, které marxistům tak zásadně vadí. Marxisté proto usilují o to, aby učinili dav co nejvíce uniformním.

K lepšímu pochopení myšlení marxistů doporučuji shlédnout nízkonákladový film Equilibrium, který znázorňuje společnost, ve které marxisté už zvítězili. Celý děj se pozoruhodně točí také kolem boje s nemocí, kterou se ukážou být lidské emoce, a všichni jsou povinni brát drogy (vlastně tedy povinná vakcinace proti „nemoci“). Povšimněte si skvěle zachycené uniformity, kdy všichni občané fiktivního města Libria mají jakési šedivé kombinézy kombinující prvky pracovního i formálního oblečení. Snad jen shodou náhod jsou vizuálně téměř totožné s tzv. utility stylem, který bude módním hitem letošního roku.

Jinak řečeno, identita nás sice odlišuje, ale zároveň spojuje. Oni samozřejmě identitu nezakážou, ale zakryjí ji a rozmělní tak, aby byla nečitelná. Národní identita byla zakryta beznárodním beztvarým eurostátem, nyní probíhá destrukce sexuální identity, kdy můžete s klidem prohlásit, že nejste ani muž, ani žena, protože jste lustr a milujete žárovku, časem ve jménu „ochrany osobních údajů“ zaniknou jména a zanikne všechno, co nás odlišuje. Do toho spadá také zakrytí obličeje, které se v některých kulturách (islám) praktikuje právě z toho důvodu.

Roušky jako poznávací znak

Marxisté milují stát, souloží se státem a mají se státem děti. Nenávidí všechny, kdo nemilují stát. Myslí si, že stát je schopen si správné myšlení a chování vynutit silovými prostředky a až to udělá a pomocí obušků donutí všechny lidi chovat se správně, přijde ráj na zemi. Problém s vševidoucím okem a všetrestající rukou státu je, že většinu protistátních aktivit nevidí. Lidé tak nadávají na vládu, na jednotlivé politiky, vyměňují si informace, služby a dokonce zboží bez vědomí státu a podobně, a to všechno neviditelně. I přes obrovské pokroky v intruzi různých bezpečnostních složek do našich životů a privátní sféry se nedaří zatím trestat všechny ideozločiny. Většina libertariánů, anarchokapitalitů, anarochosocialistů a anarchoanarchistů provozuje svůj disent skrytě a navíc velmi zákulisními postupy, například krajně podvratným vštěpováním určitých nesprávných hodnot dětem. Roušky se konečně staly prostředkem, díky kterému se dá snadno testovat loajalitu občanů ke státu a tak se podařilo některé tyto nekalé živly odhalit a předhodit je law enforcementu. Na člověku, co si na jarním slunci sundá roušku někde u rybníka, kde chlastá s přáteli, musí být přece něco závadného. Má vlastní názor, nemá dost respektu ke státu, není ohleduplný a neposlouchá Mirai. Do plynu s ním, abychom byli zdraví.

Jak to dopadne s rouškami? S rouškami to dopadne bídně. Jako se vším, co bolševici kdy vymysleli. Základ úspěchu úplně všeho je timing. Se vším je třeba ve správnou dobu začit a taky ve správnou dobu skončit. A roušky jsou přežité a lidi už pořádně serou. Ze symbolu vládní restriktivní politiky a rituálu zbyla nasranost a kožní onemocnění. A tak se pomalu začnou obracet proti komoušům samotným.

Poslední ránu dostane rouškokracie příští týden. Vypadá to totiž, že povinnost nošení roušek bude zrušena všude mimo místa v výskytem koronaviru, ke kterým patří Praha. Hlavní město se tak stane hlavním epicentrem koronaviru a současně rouškového neomarxismu. Za normálních okolností by zpráva, že Pražané budou povinně nosit roušky, měla v Praze vyvolat jásot. Vždyť se mohou vzájemně chránit, tvoje rouška chrání mě a moje zase tebe, to je přece tak skvělé, jak se všichni vzájemně chráníme. Ale z nějakých důvodů tento záměr vyvolal ohromné pozdvižení a negativní reakci, kterou provázely výrazy jako „buzerace“ a „šikana“. Zdá se, že dokud mohla pražská umělecká a marxistická fronta vnucovat rouškový komunismus zbytku země, bylo všechno OK, ale sami o ně zase tak moc nestojí.

Až se roušky zruší, nikomu nebudou chybět, protože už teď na ně většina lidí sere z prdele. Někdy za pár let najdeme někde doma v krabici roušky z roku 2020 nebo se budeme probírat starými novinami, číst si dobové články o mediálně nejvýznamnější a nejdražší chřipce v dějinách a budeme u toho vrtět hlavou, stejně jako dnes vrtíme hlavou, když v televizi vidíme Víta Bártu nebo Jiřího Paroubka. Budeme si přitom klást otázku, jak jsme vůbec mohli na tenhle podvod takhle naskočit.

20.6.2020 D-FENS

Související články: