Před nedávnem, při rozhovoru s mojí přítelkyní, padla řeč na romské pohádky. Moje přítelkyně pracuje jako knihovnice v jednom menším městě, tudíž má volný přístup k nejrůznějším knihám všech možných žánrů. Díky své práci se často, častěji než by jí kolikrát bylo milé, setkává i s knihami, které by běžnému člověku padly do ruky pouze omylem, které nemají žádnou komerční, literární ani duchovní hodnotu a které mohou vycházet pouze proto, že jsou z našich daní štědře sponzorovány různými ministerstvy, organizacemi, fondy a sdruženími, nejčastěji však těmi „neziskovými“.
Tyto knihy jsou sponzorovány pouze z jediného důvodu, a tím je ovlivnění našeho myšlení a manipulování našimi názory požadovaným směrem, tedy k multikulturní odnárodněné společnosti, k potlačení vlastní identity a konečnému splynutí v budoucím multietnickém tyglíku. Zkrátka řečeno, dostává se i ke knihám, jimž se slušný člověk raději vyhýbá a regály, v nich jsou uskladněny, širokým obloukem obchází.
Přiznám se, že doposud mě nikdy nenapadlo, že nějaké romské pohádky knižně vyšly, takže jsem vyjádřil přání, se s nimi seznámit. Po pár dnech mi přítelkyně knížku opravdu přinesla. Jednalo se o tenkou knížku s názvem Romane paramisa – Romské pohádky od Eleny Lackové. Knížku vydalo nakladatelství Radix s.r.o. v roce 1999 a v záhlaví knížky stojí, že byla vydána z iniciativy „Hnutí spolupracujících škol R“. Vrtalo mi hlavou, co znamená to velké „R“ v názvu hnutí, proto jsem trošku pátral na internetu. Objevil jsem odkazy na řadu aktivit, které toto hnutí provozuje, různá setkání a přednášky, také řadu publikací na téma zařazení Romů do společnosti atd. Nechci se však v tomto článku věnovat činnosti onoho hnutí, které své aktivity zcela jistě nepokrývá ze soukromých finančních zdrojů nebo ze sbírek mezi svými členy. Je téměř jisté, že tyto aktivity hradíme my, vy i já, naši kamarádi a sousedé, a že je hradíme z peněz, které by správně a logicky měly patřit nám a našim dětem, proto raději přejdu zpět ke svým zážitkům a poučením, které jsem při čtení knihy získal.
Mohl jsem se tedy konečně se zvědavostí začíst do knihy, která pro mě měla přece jen jakýsi nádech exotiky a tajemna. Čekal jsem totiž příběhy kočovných tlup z exotických zemí, z pradávné Indie, z divokého Balkánu, dobrodružství z tureckých expanzí do Evropy nebo příběhy lásky a pomsty vložené do reálií naší středověké domoviny. Nevím proč, ale nějak mimoděk jsem si představoval pohádky podobné příběhům tisíce a jedné noci, které jsem jako dítě četl tajně pod peřinou za svitu baterky, a které ve mně vyvolávaly vidiny nádherných dobrodružství, jenž si však, i při veškeré své bájnosti a pohádkovosti, zachovávaly dějovou kontinuitu a nevymykaly se zákonům kontinuity.
Musím se zde raději hned přiznat, že původně jsem tento článek zamýšlel jako jakousi recenzi celé knížky, ale bohužel asi nejsem ten nejpovolanější recenzent, protože čtenáři mohu popsat a zhodnotit pouze první pohádku ze sedmi, jež jsou v knize obsaženy. Ne však proto, že bych ji ztratil, že by podlehla zkáze nebo že bych ji musel nečekaně vrátit. Mohu zde referovat jen o jediném příběhu ze sedmi proto, že jsem na čtení těch dalších nenašel vnitřní sílu.
První příběh se jmenuje O kalo the o parno phral –Černý a bílý bratr a pojednává ve zkratce o tomto:
V jedné zemi žil bohatý hrabě Boris. Byl velmi pyšný, měl tvrdé srdce a lidé, kteří pracovali na jeho polích byli chudí, hladoví a otrhaní. Jednoho dne mu hraběnka porodila dva syny, ale světe div se, jeden z nich byl „běloučký jako sníh a druhý tmavoučký jako z čokolády“. Porodní bába o tmavém chlapci prohlásila, že je prvorozený a chválila ho, že se má k světu lépe než ten bílý. Boris si bílého syna přitiskl k srdci, ale tmavého by dal nejraději zahubit.
Bílého chlapce pokřtili jménem David, tmavého Orio. Davida pak hýčkali a rozmazlovali, Orio vyrůstal mezi čeledíny, kteří ho učili jezdit na koni i bojovému umění. „Vždyť i mezi chudinou žili výborní bojovníci“. „Orio vynikal ve všem, do čeho se pustil! Uměl šplhat na stromy jako veveřička a v běhu byl rychlý jako jelen.
Hrabě, i když svého tmavého syna neměl rád, neodepřel mu vzdělání. Do zámku přicházeli nejlepší učenci těch dob a učili oba jeho syny. A byli s Oriem velmi spokojeni, neboť chlapec byl obdařen i velkou moudrostí.“
David byl ale „ve srovnání s Oriem jen taková pápěrka“. „Všeho se bál a v ničem nevynikal“. Styděl se za svého tmavého sourozence. „Davidovo srdce bylo po otci – pyšné. Oriovo srdce bylo plné lásky – měkké a citlivé. Vždy, když se v zámku konala slavnost využíval právo prvorozeného a z bohatých sýpek tajně posílal plné vozy obilí a mouky hladovějícím. Rád chodil i do lesa a krmil hladová zvířata“.
Hrabě každoročně svolával šlechtice k rytířskému turnaji v šermu. Už několikrát po sobě se stal vítězem neznámý rytíř v masce. Jen sluha Janko věděl, že to je Orio, který po vítězném utkání vždy záhadně zmizel. Jednoho dne však hrabě zjistil, že vítězem turnajů je Orio, a protože zastiňoval jeho miláčka Davida, rozhodl se, že ho dá tajně zahubit. Hraběnka ani David s tím však nesouhlasili. David se otce zeptal, zda ho pak nebude trápit svědomí. „Ne! Ta černá obluda nás už nebude zahanbovat,“ odpověděl mu hrabě.
Dal pak uspořádat turnaj, s tím, že jeden šermíř pak Oria za bohatou odměnu zabije. Večer před turnajem šel Orio, jak bylo jeho zvykem, krmit do lesa ptáky. Když se vrátil do zámku, vletěla mu do pokoje oknem černá holubice a lidským hlasem mu sdělila: „Tvůj otec chystá hroznou pomstu za to, že ty, takový černý, jsi prvorozený!“ Odhalila mu celý plán hraběte a řekla mu, že hrabě s hraběnkou nejsou jeho praví rodiče. „Tvého mladého otce zabil divoký kůň. Tvá matka se od té doby musela živit žebrotou. Když se blížila chvíle tvého narození, přišla žebrat do zámku. Ale hrabě Boris nenáviděl Romy a poštval na ni zlé psy. Kousali ji, marně se bránila. Ze strachu a bolesti porodila dítě – tebe. Dobré síly tě zanesly do zámku, kde právě přiváděla na svět své dítě hraběnka Klára. Podstrčili tě jí. Jsi Rom, Orio! Ale toto tajemství nikomu nevyzraď! Jako bohatý bys mohl pomoci svému rodu.“ Orio se pak holubice zeptal, kde by mohl najít svůj rod. „Romy nikdo nechce, odevšad je vyhánějí, a proto se nemohou usadit. Kočují.“
Když nastal turnaj, seběhli se kolem Oria chudí poddaní a obdivně k němu vzhlíželi, protože v něm viděli „nejenom svého pána, ale i svého zachránce“. Orio nakonec turnaj vyhrál a neznámá dívka mu strhla z obličeje masku. Hrabě zuřil, ale hraběnku začaly trápit výčitky svědomí.
Orio sedl na koně a vydal se hledat svůj rod. Po dlouhém hledání narazil na tábor Romů. Vajda Gindža však o jeho matce nic nevěděl, tak se vydal dál. Než odjel, řekl vajdovi: „Jsem synem bohatého hraběte, pokud byste se chtěli usadit, daruji vám půdu a pomohu vám při stavbě chalup“.
Večer dorazil do dalšího romského tábora. Vajda Faĺak ale nebyl tak čestný jako vajda Gindža. Když se Orio ráno probudil, tábor byl pryč a s ním i jeho kůň. Orio byl smutný a pokračoval v cestě pěšky. Potkal pak neznámou ženu a viděl, že má na tváři, krku a rukou jizvy po psích zubech. Poznal, že to je jeho matka a objali se. Matka mu o sobě řekla, že je mrtvá, ale domluvila mu, aby vydržel, že se všechno v dobré obrátí: „Naše utrpení se promění v dobro! A to dobro vzejde z mé krve, synku. Z tebe!“ Potom se změnila v černou holubici a přikázala mu, aby jí vytrhl pírko z křídla, že v tom pírku bude přebývat její duše a bude nad ním na věky bdít a pomáhat mu, proto má pírko nosit neustále u sebe. Sotva se Orio vydal pěšky na cestu k domovu, zaslechl za sebou dusot. Romský chlapec ho doháněl a za sebou vedl i jeho koně: „Promiňte nám, omylem jsme z tábora vzali i vašeho koně. Vajda Faĺak se vám velice omlouvá a vrací vám ho!“
Cestou domů našel Orio v příkopu ležet zbitého Davida a probral ho k životu. Ten mu sdělil, že jejich otec je v žaláři a chtějí ho oběsit. Sotva dorazili do zámku, dal sluha Oriovi čerstvého koně a řekl mu: „Běž za vrchností a zachraň svého otce! Obvinili ho, že tě sprovodil ze světa!“ Orio vyndal z kapsy pírko z černé holubice a ptal se ho, zda má hraběte zachránit, když ten ho chtěl zabít. Pírko, tedy duše jeho matky, mu však řeklo, že má „otce“ zachránit a poprosit ho, aby mu dal půlku svého majetku a dovolit pak Romům, aby se v jeho vesnicích usadili a našli v nich skutečný domov. Má pak zbavit bídy i ostatní lidi, nejen Romy. Teprve potom nalezne duše jeho matky věčný klid.
Orio se zařídil podle rady duše své matky, osvobodil hraběte a nakonec si padli do náručí, i když měli rozdílné city. Všechno pak dobře dopadlo a pohádkový happy end se konal: „Hrabě Boris předal Oriovi polovinu majetku a on si na něm postavil vlastní dům. Často ho navštěvovali vajdové kočovných táborů. Jako první se na Oriově majetku usadili se svými rody Gindža a Faĺak. Postupně ve všech Oriových vesnicích vyrostly romské osady. Orio pomáhal nejen Romům, ale všem lidem. A protože byl spravedlivý, měli ho rádi všichni.“
Jak vidíte, je to vskutku kouzelná pohádka o romském superhrdinovi. Nejsem psycholog, ale myslím, že to docela dost vypovídá o romských představách jak o sobě sama, tak i o nás gádžích, ale především o jejich pojetí spravedlnosti:
Oriova matka přišla o muže, ale ani ji nenapadlo na zámku prosit o práci, šla raději žebrat. Zlý bohatý gadžo na ni poštval psy, až z toho předčasně porodila, ale „dobré síly“ malé cigáně vzaly a podstrčily ho jako kukaččí mládě hraběnce.
Pak nastává zajímavý rozpor: Orio je sice svými nedobrovolnými rasistickými pěstouny neoblíben pro svoji barvu pleti, proto raději hledá útočiště a citové zázemí u chudých otrhaných poddaných, ale pěstouni se mu i tak snaží zajistit solidní vzdělání. Chudí poddaní asi nemají nic moc na práci, proto ho ve volných chvílích učí bojovým uměním, která se kdoví kde naučili.
Orio je všestranně fyzicky i intelektuálně nadaný, navíc má silné sociální cítění, proto ve velkém okrádá svoje pěstouny a tajně plení jejich sýpky, odváží z nich plné vozy mouky a obilí, čehož si oni ani v nejmenším nevšimnou.
Pěstoun Oria už neví, jak jinak situaci řešit, proto se odhodlá ke krajnímu řešení a najme profesionálního šermíře, aby jeho nedobrovolně adoptovaného syna zabil v souboji. Ten však tohoto profesionála díky svým skvělým schopnostem přemůže. Když to jeho nevlastní matka vidí, začnou ji, kdoví proč, trápit výčitky svědomí. Zřejmě má pocit, že tomuto kukaččímu mláděti měla dát krom střechy nad hlavou, obživy, výchovy, lékařské péče a vzdělání ještě mnohem, mnohem víc.
V průběhu pátrání po tlupě své matky poznává romský superman pravou povahu Romů, když ho okradou o koně a později mu ho se slaboduchou výmluvou, zřejmě po nadpřirozeném zásahu ducha své matky, opět vracejí. Předpokládám, že nebýt této nadpřirozené intervence, mohl se s koněm nadobro rozloučit.
Posléze však potkává přízrak své matky jednak v lidské podobě, jednak v podobě černého holuba. Černý pták, ač je to v rozporu s jakoukoliv zažitou symbolikou, (protože černá je vždy barvou smrti, zla a chaosu) je zde kupodivu poslem dobrých zpráv.
Orio se vydává zpět do zámku svých pěstounů, přičemž cestou nachází svého nevlastního bratra. Ten mu sdělí, že jeho nevlastní otec má být popraven. Orio se táže ducha své zemřelé matky, jak se má zachovat, a ta mu radí, aby ze zištných důvodů svého pěstouna zachránil, protože ten mu pak z vděčnosti jistě daruje polovinu všeho, co jeho rodina po generace budovala. Až tento rodinný majetek od hraběte získá, zdarma ho má rozdělit mezi tlupy Romů, kteří si tam vystavějí svoje slumy.
Dopadlo to přesně tak, jak přízrak černé holubice předpověděl: Hrabě svůj odpor vůči Oriovi vzdává a daruje mu polovinu veškerého rodinného jmění. Orio pak sezve tlupy cigánů a ti si na tomto bývalém majetku jeho nedobrovolného pěstouna vystaví svoje chatrče z hlíny a vlnitého plechu. Původní neromští obyvatelé se zřejmě z valné většiny odstěhují, protože jinak si neumím představit, jaká by je za těchto okolností asi čekala budoucnost. Ve svých domovech pak zůstávají jen ti gádžové, kteří se sžili se svými novými sousedy a přijali jejich mentalitu. Ti pak mají Oria rádi, neboť pomáhá nejen Romům, ale dokonce i jim, neboť není žádný zlý rasista.
Jak jsem poznamenal úvodem, nejsem žádný psycholog, dokonce nejsem ani odborník přes pohádky nebo literaturu obecně, ale toto dílko, stěží dosahující úrovně žáka vyšších ročníků základní školy, jsem si sám pro sebe zařadil do kategorie infantilních rasistických škvárů, které zřejmě nečetl nikdo, kromě jeho autorky a několika nadšených lidsko-právních aktivistů, kteří se z našich peněz slušně živí neustálým pobíráním grantů a dotací na svoje zbytečné a v důsledku i škodlivé aktivity.
Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi přečtení této „pohádky“ k ničemu nebylo. Naopak. Opět jsem poznal, jak někteří Romové chápou a jak si vykládají pojmy jako „dobro“ a „zlo“, jak nazírají na uskutečnění spravedlnosti a co především od nás, gadžů, očekávají že uděláme proto, aby se oni měli lépe.
Teď již jistě chápete, milý čtenáři, proč jsem nenašel vnitřní sílu a odvahu v četbě této knížky pokračovat…
(1x známkováno, průměr: 2,00 z 5)