Řídil jsem dvanáctsetrojku! - zpět na článek

Při čtení tady se mi vybavily vzpomínky na moje ježdění za mlada.
Řídil několik let 1203 a nejen tu. K ní Volhu 21, mezi tím i Žuka, Barkas 900 a tátova Spartaka.
Ale popořadě, s ještě mokrým řidičákem jsem po úrazu přešel ve firmě na dopravu. Vyfasoval jsem 1203 s tím, že je po GO. Na nějaké plavání si ale nemůžu stěžovat, jen ta vůle v řízení byla děsná. Upozornili mě, že tam padají dvě rychlosti současně. Při GO tam zapomněli dát kulisu, co tomu měla zbránit. A padaly, ale za chvíli jsem to uměl téměř po slepu. Víko od krytu převodovky bylo jen na dva šrouby a na převodovce stejně. Stačil větší šroubovák, trochu zapáčit a jelo se dál. Jednou mi tam padly ve špičce na křižovatce u Anděla. Tam mi musel z křižovatky odtlačit policajt co to tam řídil, abych nezpůsobil zácpu. Moc se mu nechtělo, ale měl dělat, já řídil s vyšlápnutou spojkou a on tlačil. Pro lidi to byla hezká podívaná. Vozil jsem s ní také montéry do Pece pod Sněžkou. Jelo se na letních gumách, protože jiné nebyly a to byl taky zážitek, ale pokaždé jsme v pořádku dojeli. Jednou mi poslali do Valašského meziříčí pro metrovou cívku s kabelem. Po naložení jsem dojel jen na konec města, v převodovce zarachotilo a šla tam je 4. Za dvacku mě vytáhl nějaký dobrák s V3S na kopec a já dojel až do Jihlavy jen na tu 4, ale dál to nešlo. Zůstala za branou spřáteleného podniku a já jel domů autobusem.
Kabel byl potřeba a tak jsem vyfasoval Žuka a jel pro něj. Ten byl zajímavý tím, že od něj nebyly klíče a startoval se jen spojením kabelů. Dojel jsem, naložil kabel a za Čáslaví před přejezdem jsem podřadil a skončil za divného rachotu. Utrhla se spojková lamela. Bylo to trochu z kopce, sjel jsem k hospodě a jel domů pro změnu stopem. Další den už mi nic nedali a jeli jsme pro Žuka s Roburem. Ten mi domů táhl na laně, ale nic moc cesta, když vidíte jen koncová světla. Žuk byl taky údajně po GO, ale když jsem při odjezdu od benzínky vzal za volat abych se otočil, udělal se mi uzel na rukou. Volantová tyč i s volantem šla vytáhnou do kabiny, utrhla se od převodky řízení. Při představě cesty, kterou jsem měl jet a která byla z kopce a plná serpentin a srázu na jedné straně mě dobře nebylo. Jindy se stalo při cestě z Prahy, že upadl díl od pedálu plynu, pedál zůstal na podlaze a šel jen volnoběh. Naštěstí jsme jeli dva. Kryt z motoru se dal na korbu, spolujezdec strčil nohu na správné místo a přidával plyn. Já velel, kdy má přidat a kdy ubrat abych mohl zařadit. Na konci cesty už mu doutnala bota.
S Volhou to bylo taky fajn a na ní vzpomínám pořád, svezení jak v kočáru. Měla nedělená sedadla a tak při sklopení z nich bylo docela fajn letiště. Norma byla kolem 14 litrů a když se s ní jelo opatrně, uměla jezdit i za jedenáct. Jenže stačila jedna rychlovka bylo po úspoře, to žrala i trávu ze škarpy. Horší byly brzdy, moc nebrzdila protože byla dost těžká na bubnové brzdy. Ale jinak, za městem jsem řadil za 3 a po sto kilometrech, když nebylo něco mimořádného jsem musel řadit znovu jen kvůli tomu, že bylo potřeba zacouvat na parkovišti. Svoje mouchy ale taky měla. Její ruční brzda, která byla v bubnu na kardance, ta byla výživná. Jednou se mi rozpadla někde před Olomoucí a rozjíždět jsem se musel na zpátečku. To se to tam nějak přesypalo a honem za jedna a už to jelo dopředu. Ale když brzdila, tak fest. Jednou mi odešly brzdy a já věděl, že na konci silnice, která je z kopce je stopka a hlavní silnice. Podřadit už nebylo kam a tak jsem za ní vzal. Zastavil jsem těsně před projíždějícím autobusem. Jenže to zabrždění utrhlo motor ze silentbloků a hodilo ho to ke straně. Nějaký obětavec mi půjčil velký pajsr, motor jsme hodili na přibližně správné místo a jelo se dál. Jindy se mi v Praze utrhl střed velkého rozvodového kola a rozvody začaly dělat divy. Nejdřív hůř startovala, pak už jsem jí držel i při stání v otáčkách až nakonec chcípla na rohu Bartolomějské ulice. Policajt co tam stál mě hlídal až do té doby než mě odtáhli, měl obavy, že jen parkuji na zákazu zastavení. Po odtažení do dílny jsem si vyslechl komentáře, že jsem ucho a neumím si nic na cestě opravit. Až když se po dlouhém pátrání došlo k tomu co s tím je, komentáře ustaly.
I s Barkasem to bylo zajímavé, devítistovka co měla ještě čumák na rozdíl od litru. Koupili jsme ho do kapely na převoz aparatury od party, která jezdila na naše koncerty a komplet na něm přišla o papíry. Jednou jsme koukali kolik se jich tam vešlo, bylo jich 15. Ve stavu v jakém byl při přehlašování na mě, bych byl dnes bez varování zastřelen. Pravé dveře držely zavřené přes plocháč vytvarovaný jako lígr ke králikárně. Policat co to prohlížel při přehlašování se zeptal, co s tím budu vozit. Když jsem řekl, že kapelu, zmohl se jen na hlášku „auto žízeň“ a dál už nic nezkoumal. Mezi podlahou a dveřmi byla mezera, kterou spolujezdci vypadla svačina co měl na cestu. Museli jsem vozit náhradní hardy spojky, byly gumové a moc nevydržely. Jezdili jsme s tím i stokilometrové štreky. Dnes si to neumím představit. Zvlášť když si vzpomenu, že to nebrzdilo, ale je zpomalovalo. Jet dolů na Křivoklát, to jsem se opravdu bál. Jednou nám upadla řadicí páka těsně u převodovky, v nějakém JZD nám jí odvážlivec přivařil a jelo se dál. Nechtělo se mu, protože tam bylo málo místa a hlavně, byla tam nádrž.
Spartak byla pohoda, mimo zadřeného motoru po honičce s Tatrou 603 vlastně nic mimořádného nebylo.
Měl jsem spíš jiný problém, když jsem vlezl do nějakého auta, rozmyslet se v čem sedím a jak to tam funguje. Jezdil jsem to všechno víceméně současně, plus ještě Š100. Ale třeba z Volhy do Spartaka co už měl prosezené sedačky, to bylo jako přesednout do šlapacího auta.