Řídil jsem dvanáctsetrojku!

Tento blog má pro mě jako zakladatele a majitele jeden příjemný vedlejší produkt, a to sice občasné odměny nefinančního charakteru. Jedna se dostavila na srazu Š1203 v Dolní Kalné.

Moc jsem se tam těšil. Vidět v běžném provozu Škodu 1203 je raritní a přiznejme si to, to auto je svým způsobem hezké. Tvary automobilu mi nějakým způsobem evokují design Otakara Diblíka, například předek a zadek lokomotivy zvané Laminátka. Ani pozdější „modernizační“ zásahy 1203ku docela nezabily a ve srovnání se stroji jako Žuk, Nysa nebo Barkas působi velmi pohledným dojmem. Zhruba bych to srovnal s VW T2 nebo jugoslávským IMV 1000, což byla také velmi hezká auta. Škoda 1203 tak bylo jedna z prvních vozidel, které neslo myšlenku, že dodávka musí být nejen účelná, ale také může být hezká.

Zajímaly mě především originálně vypadající 1203, ať po rekonstrukci nebo před ní. Nemám rád různé ty počmárané a předělané stroje.

Při procházení mezi řadami dodávek jsem najednou zaslechl něco jako „Tak co? Kdy už si půjdete sjet?“ Ano, nacházel se tam pan Petr, kterého známe z minulého Dne mobility a jeho šedá TAZ 1500, kterou odtud známe také.

Šedivá dodávka vypadala jako nová, protože byla po generální opravě včetně nového laku, ovšem se zachováním původního odstínu. Jednalo se o TAZ 1500 vyrobený na Slovensku, už s modernizovaným přístrojovým štítem z osobní Śkody 125 a volantem z Favoritu, nicméně já budu dál používat původní označení 1203, protože to tak je.

Můj postoj k řízení Škody 1203 je nepochybně poznamenán soustavnou démonizací tohoto stroje. Nestabilní, převrhne se, nebrzdí, nezrychluje, a současně je řidič součástí deformační zóny. Kromě toho, kdybych tuto 1203 naboural, tak by zaniklo 2,5% veřejně prezentovatelné populace dvanáctsettrojek, což by byla obrovská a nevratná škoda. To je stejná katastrofa jako vyhubit všechny voliče Zelených… dobře, to asi nebyl dobrý příměr. Za volant jsem se tedy nijak nehrnul. Ke spokojenosti by mi tak stačilo, kdybych se v ní mohl svézt jako spolujezdec. Tím jsme tedy začali.

Motor naskočil takříkajíc na první otočení, na rozdíl of favoritů, které moc dobře nestartovaly. Jak mi vysvětlil pan Petr, 1203 chytaly dobře, pokud byly v pořádku. To, co následovalo potom, mě zcela vrátilo do dětských let. Dodávka se rozjela s dobře známým hlubokým vrčením motoru a kvílením převodovky, které poněkud připomíná zvukový projev skříní s přímým ozubením závodních speciálů.

Podvozek dodávky je velmi měkký, což pociťujete od prvního okamžiku, kdy se dá do pohybu. Na místě spolujezdce se můžete chytit madla, které je vetknuto v palubní desce zhruba v místech, kde moderní auta mívají airbag. Chytil jsem se tedy madla a opět jsem se na pár vteřin vrátil do dětství, protože kontakt s termoplastovým dílem z nejvybranějších fenolů byl úplně stejný jako tehdy.

Z pozice spolujezdce další cesta probíhala normálně jako v kterémkoli jiném autě. Na to, že motor je de facto v kabině, nepronikalo k mým uším nijak nezvykle moc vibrací ani hluku. Ohledně vibrací na tom byla lépe než některé favority, které se třásly jako sekačka s ohlým nožem. Když to srovnám s jízdou s Buchankou, se kterou jsem měl taky tu čest (konkrétně se jednalo o prototypy Buchanky s moderním benzínovým a dieselovým motorem, ta originální musí být ještě větší peklo) je 1203 komfortní až luxusní stroj.

Jak vypadá svět z dvanáctsettrojky? Takto:

S každým ujetým metrem se však blížil okamžik, kdy budu řídit já, a já se začínal na tento okamžik těšit.

Pan Petr mi poskytl krátkou instruktáž, která spočívala v tom, že mám dělat všechno jako v kterémkoli jiném autě. Pouze řazení zahnutou pákou že je trochu o zvyk, ale s tím že mi pomůže.

Usedl jsem za volant. Feeling za volantem už tolik soudobý není, Zhruba bych to srovnal s Favoritem, a to zejména kvůli nezvyklému úhlu volantu. Ten je „naležato“, jako u autobusu nebo některých nákladních aut. Palubní deska není součástí zorného pole, ale 1203 zprostředkovává během jízdy tolik vjemů, že údaje z přístrojů nijak zásadně nepotřebujete. Ale pokud by se někdo nechal unést výkonem poslední evoluce motoru Škoda 1200, který (jak mi pan Petr vysvětlil, je zcela jiný než motor ve Škodovkách řady 742 a Favoritech), tak stupnice otáčkoměru je cejchována do 8000 rpm a tachometr do 180 km/h. Někdo měl evidentně smysl pro humor.

Pedály jsou poměrně vysoko a šlape se na ně shora, což je také z hlediska ergonomie překonaný koncept. Bylo poznat, že konstruktéři bojovali s místem a museli pracoviště i osobu řidiče směstnat do velmi krátkého prostoru umístěného v převisu před přední nápravou. Svých 190 cm jsem za volant nějak vměstnal, ale myslím, že to bylo přesně na limitu.

K mému nemalému překvapení 1203 jede jako cokoli jiného, až na nějaké detaily. Vrčí, zatáčí a houpe se. Řazení je trochu o zvyku, ale nijak zásadně. Protože jsem se učil jezdit s auty, jejichž řazení nebylo nic moc (wartburg s pákou na podlaze, Š 125, Favorit), mám tendenci převodovce „pomáhat“ a pohyb řadící páky nevymezovat a spíše jí pomáhat tam, kam sama chce. To je pravděpodobně vymírající dovednost, protože znám řidiče, co zachází s řadící pákou jako jeptiška s pyjem. Řazení bylo to poslední, co by mi vadilo. Při jízdě zhruba šedesátkou na čtyřku se dodávka chovala vcelku způsobně.

Co už tolik obvyklé nebylo, byl laterální pohyb, který celý stroj vykonával. Někdo to nazývá, že auto „plave“. Plavání je nahodilé, ale tohle byl periodický pohyb. Vypadalo to, jako by se auto pohybovalo po vlnovce. První amplituda vlnovky mě vyděsila natolik, až jsem se zeptal, jestli to je normální, když to auto jede kam chce. Pan Petr na to odpověděl něco v tom smyslu, že to nic není. Vlnovka se dala snadno korigovat volantem, aby se po čase zase zopakovala. Při nějakém pátém šestém cyklu jsem to začal dělat automaticky a přestával to vnímat. Šedá 1203 měla přední i zadní nápravu po generální opravě, takže jsem usoudil, že to není chyba, ale vlastnost.

Ostatně crossmotion jako vlastnost má každé auto, jen jí odlišně vnímáme. Ve velkém se s tím veřejnost mohla seznámit někdy na přelomu tisíciletí, kdy se objevily na trhu Volkswageny na platformě PQ34. Ta se vyznačovala značnou torzní tuhostí a lidé najednou začali vnímat, že ta auta „jedou jako po kolejích“, tedy různě s sebou nevrtí jako generace předchozí. Křehká dodávka se zadním náhonem, maticovým řízením a nápravami zkonstruovanými před 50 lety má na určité vrtochy nárok.

Některé rituály byly typické pro Škodu 1203. Možná jste si někdy kladli otázku, proč řidiči ve 1203 sedí v předklonu a mají levou ruku předpaženou tak, že drží volant na dvanácté hodině. Vypadá to, jako když se opice věší za větev. Také jsem to nechápal, to se musí zkusit. Ovládací síly na volantu u 1203 nejsou zrovna malé (ale nejsou ani nijak velké – zhruba bych to srovnal s A-R Giulietta v módu Dynamic) a pokud chcete volantem točit, musíte mít páku. Současně se volant hodně položený a blízko k řidiči, takže pořádně chytit ho jde jen nahoře. Dále jsem vždy přemýšlel, proč otec tak často kvrdá řadící pákou do stran. To proto, že tak se dá zjistit, zda tam máte neutrál nebo rychlost v případě, že se během řazení „ztratíte“.

Já jel celkem pomalu a ujel jsem krátkou vzdálenost (asi 2.5 km), takže tohle je pravděpodobně řidičský test napsaný na základě nejkratší ujeté vzdálenosti. I když, někdy když čtu některé recenze na internetu, mám dojem, že jejich autoři s recenzovaným vozidlem nejeli vůbec. Když jsem jel zpátky zase jako spolujezdec, pan Petr jel s dvanáctsetrojkou podstatně sportovněji, aniž by jí to vadilo. Motor se zdvihovým objemem 1500 cm3 autu hodně pomohl, pokud jde o dynamiku a kulturu jízdy. Dodatečně smekám před řidiči záchranné služby, kteří ve snaze dopravit pacienta do nemocnice ještě před jeho skonem hnali svá vozidla na mezi jejich možností.

Další vjem ze Škody 1203 se týká bezpečnosti. Nikoli přímo. Během mé krátké cesty jistě nehrozilo, že bych do někoho narazil. Nicméně i blbý by pochopil, že ve 1203 je řidič přímo „na ráně“ a při jakékoli nehodě by se ho to osobně týkalo. Barkas měl alespoň minimální „čumák“, ale ve 1203 má řidič všechno „z první ruky“. I nepříliš výrazná kolize směrovaná na předek by měla za následek zranění nohou nebo pánve. V „moderních“ autech sedí řidič s rameny na úrovní B-sloupku a před ním se klene kapota a předek vozidla opuchlý kvůli ochraně chodců, a prostor kolem toho je vyplněn různými strukturami absorbujícími energii případného nárazu. Snadno pak řidič podlehne dojmu, že je nezranitelný. Tenhle pocit ve 1203 nehrozí. Tenké sloupky působí dojmem, že by je šlo zlomit přes koleno a šlupičku palubní desky by pravděpodobně penetrovala i hlava cyklisty v polystyrenové helmě.

Když jsem měl jízdu se Š1203 za sebou, byl jsem v podstatě v rozpoložení „tak teď si mně čerte klidně vem“. Dosáhl jsem nečeho, co jsem vždy chtěl zkusit a k čemu jsem neviděl nikde žádnou příležitost. Šance, že si s 1203 sjedu, se snižovala postupně s každým ránem, kdy teplota, tlak a rosný bod způsobily nadlimitiní korozi posledních přežívajících provozuschopných exemplářů, které kolikrát dožívají jako „auto na stavbu“. Pro někoho je snem řídit Ferrari nebo Porsche, to se mnou nic nedělá, oboje je mi celkem ukradený. Ale Škoda 1203, to byl můj sen. No ale protože si mně čert nevzal, asi chce, abych realizoval nějaké další záměry. A tak sleduji na Bazoši inzeráty a hledám nějaký zachovalý valníček.

Videoreportáž ze srazu v Dolní Kalné v podání tvůrců webu Retro Škoda Family najdete zde, ale raději si ztlumte zvuk, protože ta hudba je příšerná. Textová reportáž je tady. Škoda že tam není zachycena aukce součástek, některé hlášky licitátora vážně stály za to, stejně jako dražené předměty, jako třeba svářečka, která pravděpodobně svařovala ještě ropovod Družba.

Byl jsem rád, že jsem se do Dolní Kalné vydal, i když to nemám zrovna za rohem. Byly tam vidět krásné dodávky a různá další vozidla. Něco jsem nafotil, galerii na Rajčeti naleznete zde.

Když jsem jel domů, říkal jsem si, že bych měl být vlastně rád, že jsem motoristou nyní, v éře vrcholu spalovacích motorů. Jel jsem po skoro prázdné dálnici sto padesát v autě, které má výkon čtyř dvanáctsettrojek a spotřebu poloviny dvanáctsettrojky. Neslyšel jsem motor, poslouchal jsem hudbu a měl jsem všechno u prdele, takže jsem bez většího diskomfortu mohl přejet za jeden den republiku zdola nahoru a zase zpátky, abych hned následujícího dne vyrazil přes půl Evropy na dovolenou. Neměl jsem žádnou starost, kdyby se s autem něco stalo, což je velmi nepravděpodobné, vytáhnu mobilní telefon a někam zavolám a někdo přijede a postará se o mně. Jak moc tohle kontrastuje s životní realitou mého otce, kterému občas zavolali domů na pevnou, že se mění cena paliv, takže na silvestra nasedne do své 1203 a objede benzínové pumpy ve Frymburku, Černé v Pošumaví, Horní Plané, Volarech a Prachaticích, aby překontroloval a zajistil, že byla provedena účetní uzávěrka a přestavěna počítadla na stojanech v období mezi 31.12. 18:00 a 1.1. 6:00, a poser se soudruhu, štastnou cestu, a kdyby se ti to někde vysypalo, nejpozději v druhém lednovém týdnu tě najdem.

08.09.2019 D-FENS

Související články: