Řidičák za dvě stovky

Featured Image

Jak jsem zase po letech dělal autoškolu, a ještě k tomu v Arizoně.

Firma mne poslala do Phoenixu. Byla to moje první cesta za oceán, spolu s několika kolegy. Jeden zkušenější prohlásil, že má z dřívějška neplatný US řidičák, který si půjde nechat prodloužit. Řidičák se prý hodí, protože někdy je potřeba se prokázat – např. v obchodě při platbě stodolarovkou – a pas je zbytečně velký. To se mi zdálo rozumné, a řekl jsem, že půjdu také.

Řidičské průkazy vydává úřad Arizona Department of Transportation. My jsme jeli do jeho pobočky na North 26th Avenue. Přízemní budova, uvnitř velká hala rozdělená na půl řadou přepážek, plná lidí. No sbohem, tady to bude nadlouho, pomyslel jsem si a postavil se do fronty k recepci. Recepční mi dala formulář k vyplnění. Jen nacionále, vyplnil jsem to a šel znovu do řady. Recepční formulář letmo zkontrolovala, a vyzvala mne, abych přistoupil k zařízení, které vypadalo jako pozorovací přístroj velitele tanku T55. Přes okuláry byly vidět písmenka různé velikosti, která jsem jedním a pak druhým okem četl. Recepční zapsala výsledek, a dostal jsem číslo k přepážce.

Stát Arizona požaduje, abyste se prokázali dvěma doklady, z toho aspoň jedním s fotkou, a nebo třemi bez fotky. Jeden doklad musí obsahovat datum narození. U cizinců je navíc nutno prokázat legální pobyt – pověstnou I-94. Takže jsem si připravil pas a firemní visačku. Stačilo to.

U přepážky se mne úřednice zeptala: „Vy jste z Evropy, nejste náhodou z Německa?“ „Ne, nejsem.“ „Víte, kdybyste byl z Německa, tak to nemusíte dělat testy ani jízdy, my německé řidičské průkazy uznáváme, máme mezivládní dohodu.“ „Ne, opravdu nejsem z Německa“, řekl jsem smutně. Tak to zase naše vlády něco prospaly. Zaplatil jsem požadovaných $10. Dáma to zapsala do formuláře a pak mne ještě upozornila, že asi nestihnu napsat ten den test, bylo asi 30 minut do zavírací doby. Řekl jsem, že to nevadí, že přijdu jindy. Dostal jsem zpátky formulář s tím, abych se příště na recepci hlásil, že jdu na test.

Venku už čekal kolega, kterému řidičák vystavili obratem. „Hele, musím dělat testy a vůbec nevím, z čeho se to naučím!“ „To je na internetu“, odtušil. A bylo.

Brožurku jsem si vytiskl a dvakrát přečetl. Všechno bylo vysvětleno velmi polopaticky a názorně.

Další den jsem vyrazil na úřad. Recepční mne poslala do zadní části haly. Musím říct, že jsem byl zvědav, jak budou testy vypadat. V ČR se v té době vedla diskuse, že by se testy měly dělat jen na počítačích, nebo že by studenti měli povinně absolvovat určitý počet hodin výcviku na PC trenažéru, než sednou do auta. Nic takového v Arizoně nehrozilo. Dostal jsem papír s 30 otázkami, tužku a 50 minut času v koutku se čtyřmi stolečky a židličkami.

První dvě otázky byly trochu překvapením, týkaly se technické výbavy vozů, což je uvedeno v jiné brožurce, než v té mé. No ale pár testů mám už za sebou, takže jsem zaškrtl náhodně nějaké odpovědi, co vypadaly pravděpodobně. Zbytek otázek se držel dopravních předpisů a neobsahoval žádné chytáky ani slovíčkaření. Vůbec otázky i odpovědi vypadaly jako doslova opsané z brožurky.

Za 30 minut jsem test odevzdal. Úřednice ho během minutky vyhodnotila, a prý tam mám dvě chyby, tak abych se podíval, kde. „No asi jsem špatně tipl ty dvě technické“, napadlo mne. Ale ne, tipy vyšly, chyby byly ve dvou otázkách, o kterých jsem si myslel, že vím. Ovšem k něčemu to bylo dobré, chybami se člověk učí, teď už do smrti nezapomenu, co dělat jako řidič v písečné bouři. V té době platil zákon, zakazující dělat testy i jízdy v jeden den, takže pro tu chvíli to bylo všechno.

Hned druhý den ráno jsem se vydal na úřad znovu. Šel jsem rovnou ke skleněné kukani, kde seděli zkušební komisaři. Ten můj byl mladý člověk, s vojenským vzhledem i vystupováním. Důležitě si zapsal údaje z dokladů od mého auta (ano, zkušební jízdu absolvujete ve vlastním autě, úřad žádné nemá). Pak jsme šli před budovu na parkoviště, kde jsem provedl první část zkoušky, „parallel parking“ neboli zacouvat mezi dva kužely. Druhá část spočívala v tom, objet blok (okruh cca 3 km). Ani to nebylo těžké, vzhledem k tomu, že jsem na každé křižovatce odbočoval do prava, takže nejsložitější dopravní situace byla zastavit na stopce. Pak jsme se vrátili k úřadu, komisař mi řekl, že jsem vyhověl.

Uvnitř jsem šel k dámě, která mne postavila na značku a vyfotila digitální kamerou (běžný kompakt na stativu), no a za pět minut jsem odcházel v kapse s úplně novým řidičským průkazem státu Arizona.

Možná jsem to popsal rozvláčně, ale na úřadě jsem strávil dohromady asi dvě hodiny, včetně testu, jízdy a čekání na recepci, a zaplatil cca 200 Kč. Když zavzpomínám a srovnám to s autoškolou v tehdejší ČSSR, už tehdy za nějakých 1300 Kčs, trvající několik týdnů, s hodinami teorie, trenažérů, jízd, s nutností zajít k lékaři a fotografovi… A nebo s třemi týdny čekání na nový EU ŘP po tzv. povinné výměně… Prostě se mi zdá, že v Arizoně dělají něco dobře.


26.02.2009 Vltava

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
157x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2017