Repre$$$e: Feedback na feedback

Featured Image

Vážení čtenáři, následující text je kopií mého e-mailu zaslaného paní senátorce Filipiové a panu senátorovi Škaloudovi na základě jejich odpovědí D-FENSovi uveřejněných v článku Repre$$$e: The feedback:

Paní  senátorko, pane senátore,
 
následující je  vlastnoruční text  paní senátorky Filipiové (pokud  se ovšem angažovala sama a nepsala ho asistentka):

„Vážený pane,
o novele zákona, ve kterém je obecním policiím odebrána možnost měřit rychlost bude Senát hlasovat až příští týden. Budu hlasovat tak, aby novela policejního zákona prošla; nicméně budu trvat na tom, aby možnost měření obecními policiemi byla umožněna, ale pod podmínkou součinnosti s policií ČR. Nemyslím si, že obce měření využívají jen k naplnění svých „kas“. Alespoň v drtivé většině případů. Poukazovat na pár excesů mi nepřipadá  korektní a rozhodně to nevystihuje situaci, která v obcích je. Já osobně jsem přesvědčena, že měření rychlosti na nebezpečných místech bezpečnost chodců v obcích a městech zvyšuje. Je třeba, aby státní policie spolu s obecní vytipovala kritická místa a ta aby pak byla pod kontrolou obecní policie.“

Rád bych Vás upozornil na následující fakta a své vlastní zkušenosti. Jeden z Vámi uváděných „excesů“ je trvale  umístěn na pražské Jižní spojce, při jízdě směrem do centra před přemostěním železniční trati a úrovní Zahradního města.

Zhruba kilometr před místem měření zmizí na čtyřproudové komunikaci dělící pás  a protisměrné jízdní pruhy  jsou odděleny pouze betonovým svodidlem. Rychlost je zde místní úpravou snížena na 60km/hod. Následně se dvě dvojice jízdních pruhů opět oddělí a teprve po zhruba sto padesáti metrech je omezení rychlosti zrušeno.

Kontrolní otázka číslo 1:  Kde je umístěno trvalé stanoviště kontroly rychlosti?  Správně! Na inkriminovaném úseku, na němž jsou již jízdní pruhy bezpečně odděleny, ale omezení rychlosti  ještě nebylo zrušeno.

Kontrolní otázka číslo 2: Troufala byste si toto trvalé  měření rychlosti  na enormně frekventované Jižní spojce nazvat náhodným excesem, nebo spíše promyšleným řešením za účelem plnění obecní kasy?

Kontrolní otázka číslo 3:  Troufala byste si shora uvedené řešení popsat, podle Vašich vlastních slov jako  „měření rychlosti na nebezpečných místech (pro)  bezpečnost chodců“, když se jedná o silnici pro motorová vozidla, nebo opět spíše jako promyšlenou pastičku na plnění obecní pokladny?

Právě v těchto dnech jsem obdržel výzvu, abych se dostavil za účelem podání vysvětlení, proč mi byla na inkriminovaném úseku naměřeno překročení rychlosti o, cituji: „méně než dvacet kilometrů“.  Dopustil jsem se tedy toho hrdelního zločinu, že jsem rychlosti necelých 80km/hod dosáhl zhruba o padesát metrů dříve, než povoleno. Navíc jsem tak učinil zcela záměrně, protože vozidlo jedoucí za mnou dodržovalo odstup zcela nedostatečný a mou snahou bylo tento prodloužit.  Rychlost méně než 80km/hod byla na daném místě manévrem rozhodně  méně nebezpečným, než jízda v těsném závěsu za mým vozem. Vykládejte ovšem tohle vysoce inteligentním příslušníkům městské policie.

Příhoda pouze potvrzuje všeobecně známý fakt, že policie (nejen městská) valnou většinou kontroluje a postihuje jevy zcela nepodstatné a okrajové. Za čtyřicet let, co brázdím nerovný povrch našich silnic jsem ještě nezažil, že by byl kdokoliv postižen za skutečně nebezpečnou jízdu, nebo manévr.  Příhod podobných shora popsané jsem však zažil bezpočtu, ať už se týkaly mne samotného, nebo někoho jiného.

A teď si prosím porovnejte shora popsané s mými následujícími zkušenostmi se státními donucovacím aparátem,  potažmo tedy s tímto státem samým. Po náročné inventarizaci jsme s manželkou došli k následujícím výsledkům. Za posledních dvanáct let nám bylo:
1.      Vozidlo třikrát vykradeno
2.      Vozidlo jednou kradeno (ráno přeříznutý věnec volantu na kterém byla bezpečnostní tyč).
3.      Vozidlo jednou ukradeno.

Ve všech případech byl po příslušném čase „případ odložen“. Poslední případ, kdy mi byly na voze zřejmě z tréningových důvodů vylámány zámky, protože nic nebylo odcizeno, jsem se už ani neobtěžoval hlásit. Jak mi radila  zkušenost, byla by to pouhá ztráta času.

Do mého bezprostředního sousedství se nastěhoval SOVĚTSKÝ SOUDRUH. Dotyčný SOVĚTSKÝ SOUDRUH na mne za dne bílého na ulici vytáhl nůž, protože jsem nehodlal trpně přihlížet k jeho absolutní neschopnosti, nebo neochotě dodržovat ta nejzákladnější pravidla chování  a zákony téhle země.  Na vlastní oči jsem viděl, jak jej dva komplicové vyndávali od volantu vozu AUDI za zhruba dva miliony korun (na které si, dle SPZ soudě, patrně poctivě vydělal přidáváním na některé karlovarské stavbě) a vedli ho do budovy, protože opilostí nebyl schopen se udržen na nohou. Výsledkem mého přístupu tedy bylo, že SOVĚTSKÝ SOUDRUH na mne vytáhl nůž. Bylo mi a celé rodině (přede svědky) vyhrožováno ruskou mafií, smrtí zastřelením, atd.

Vědom si toho, že žiji  v „multikulturní společnosti“ (což nás jistě nesmírně obohacuje) a dále toho, jaké vřelé sousedské vztahy v okolí panují, jsem neopouštěl příbytek bez (legálně držené) zbraně. Mimochodem, měli byste to rovněž zakázat! Zbraň nevolníkům do ruky rozhodně nepatří! Pohled do devítimilimetrového ústí poněkud zchladil bojechtivost SOVĚTSKÉHO SOUDRUHA a šermujíce kudličkou zalezl do svého skromného fára a odfrčel.

Naskýtá se otázka, co by se stalo, kdybych zbraň u sebe neměl, nebo kdybych byl naopak nucen ji použít. V prvním případě jsem mohl být těžce raněn, v krajním případě mrtev, v druhém případě bych  patrně dnes seděl v kriminále, protože bránit se přece není slušné. Přitěžující okolnost, jednalo se o SOVĚTSKÉHO SOUDRUHA.

Daňový nevolník má totiž v tomto státě jen několik základních lidských práv:

1.      Platit příslušné daně
2.      Držet hubu
3.      Nechat se bez odporu jako ovce okrádat (přepadat, znásilňovat, vraždit, nehodící se škrtněte) a teprve následně si jít stěžovat na policii, která případ v zápětí bryskně odloží.

Přesně tohle se totiž stalo i tomto případě. Byl  odložen, aniž se policie vůbec obtěžovala předvolat jmenovitě uvedené svědky.

Zajímavé na tom bylo, že dotyčný SOVĚTSKÝ SOUDRUH za krátký čas po incidentu ze svého bydliště zmizel. Pro sebe z toho vyvozuji následující. Dostal od policie aviso, aby se radši pakoval, nebo by možná byli, nedej Bože, nuceni proti němu zasáhnout.

To však  není všechno.
Před několika lety jsem uzavřel  smlouvu na dodávku bytu se společností 1. Milovická realitní (jednatelé panové Poborský-Kafka). Uzavřel, zaplatil a dál nic. Když bylo jasné, že stavba nepokračuje, smlouvu jsem ve smyslu jejího znění vypověděl. Společnost nereagovala. Podal jsem žalobu (a zaplatil cca 50 000 Kč) a okresní soud v Kolíně kupodivu bryskně vydal Platební rozkaz. Společnost nereagovala. Sjednal jsem soukromého exekutora a zaplatil další peníze. Společnost vyhlásila úpadek.

Zpět jsem dostal polovičku. Domníváte se, že polovičku toho, co jsem do pořízení bytu vložil? Omyl! Polovičku toho, co jsem zaplatil při podání žaloby.

Takže na zlodějně se přiživil i tatíček stát. Sběratelům kuriozit můžu nabídnout nejdražší A-čtyřku papíru v tomto státě. Dotyčný Platební „rozkaz“ v úhrnné hodnotě  jednoho milionu a nějaké drobné.

Jó, není nad to žít v právním státě.

To však stále ještě není všechno. Měl jsem to „štěstí“, že nikdy nedodaný byt jsem zaplatil z dlouholetých úspor. Ne tak ostatní nešťastníci, kterým zbyly pouze dluhy (hypotéky) a oči pro pláč. Za nějaký čas jsem byl žalován, podržte se, pro „nezákonné obohacování“. Žaloval mne spolek shora uvedených nešťastníků nucených tím, či oním způsobem stavbu dokončit a který potřeboval další peníze. Já jsem totiž na předchozí požadavek na uhrazení dalších šesti set tisíc korun  nereagoval. V této fázi jsem použil osvědčenou taktiku pánů Poborského, Kafky a dalších, dal nožičky na bříško a začal dělat mrtvého broučka. Funguje to! Již tři roky jsem o případu neslyšel.

Tak a teď si paní senátorko a pane senátore srovnejte můj hrdelní zločin uvedený na začátku tohoto dopisu a globální zkušenosti mojí rodiny s fungováním tohoto „právního státu“.

Donucovací aparát, dílem zkorumpovaný, dílem neschopný,  musí vykázat nějakou činnost, že?  Úřední šiml se tedy ubírá cestou nejmenšího odporu. Na skutečné gaunery nemůže (když je nejhůř nechají se utéct oknem od hajzlíku) jenže  nějakou činnost vykázat musí. Takže, hele, slušnej občan, ten se bránit nebude! Na něj, na svini!

Od roku 1989 jsem prošel skutečně zásadním vývojem. Tento stát je opět mým úhlavním nepřítelem číslo jedna. Berte to prosím na vědomí.

Bez veškeré úcty
Podpis s plnou adresou

Potud tedy text mého dopisu senátorce Filipiové a senátoru Škaloudovi o jejichž případné reakci neopomenu p.t. čtenáře informovat. Na okraj jednu zajímavost.

Shora popsaný konflikt se SOVĚTSKÝM SOUDRUHEM byl zcela jednoznačně trestným činem spáchaným navíc před několika svědky.

Cituji z Trestního zákona:

§ 197a
(1) Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

Bez ohledu na tento fakt policie rozhodla, že čin bude kvalifikován a vyšetřován pouze jako přestupek, aby v konečném efektu nebyl vyšetřován vůbec. Opakuji, není nad to žít v právním státě.


22.07.2008
Váš Katoda

12345 (Zatím nikdo nehlasoval)
72x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02
D-FENS © 2016