Poslední dobou jsem shodou okolností narazil na několik článků a blogů různého data, s tématem Řemeslníka do bytu, hůl do ruky. Je to, zdá se, populární téma (stačí zadat do vyhledávače, vypadne vám toho víc, než dost). Nedá mi to a taky napíšu něco k tomuto tématu.
Více méně, je to pořád stejné, řemeslníci nedodržují termíny, práci flákají, výsledky jsou nekvalitní, jsou drzí a na závěr vyinkasují nehorázné peníze. Z čehož je patrné, že řemeslo je zlatý důl, a já být mladší, tak nepůjdu na dvouletou nástavbu na úředníka z povolání, ale na nějaké řemeslo… A k jejich cenám, samozřejmě, že bych neměl problém platit jim přiměřenou částku za odvedenou práci, ale to by museli být řemeslníci dobří, schopní a šikovní, udělat to jak jsem chtěl, nebo jak budu potřebovat (ale nesmějí mít moc velkou praxi a spoustu přípravků, které jim umožní udělat danou práci v krátkém čase. Pochopitelně patlal, co se s tím patlá dva týdny ode mne dostane víc, než profík, co skončí s perfektně odvedenou prací za dva dny). Ale takoví řemeslníci, ti dneska už nejsou, to všichni chtějí být jen v kanceláři a ruku na práci nepoložit…
Po úvodu, který myslím podrobně shrnuje myšlenku těchto článků, se na to podíváme blíže. Já toto zamyšlení budu psát z hlediska mého oboru, ale platí to univerzálně, od zedničení, po razítkování s mezidechem.
Co vlastně člověka vede k tomu, aby se stal řemeslníkem: Naprostá většina řemesel je výrazně mezioborovou záležitostí. Vezměte si třeba anténní rozvod na novostavbě, začíná to hromosvodařinou (vy hromosvod dávat nebudete, ale musíte to udělat tak, aby s tím měl hromosvodař co nejméně práce, aby se mu to dělalo co nejlépe a aby to nejlépe splnilo normu) pokračuje to přes pokrývačinu (udělat stožár, aby co nejméně narušoval konstrukci střechy, zároveň aby byl pevný a aby po něm pak nezatékalo). Přes požární bezpečnost to pokračuje zedničinou (jak a kudy to nejlépe vysekat a kolem to co nejméně narušit), elektrikařinu (křížení se silovou elektřinou a podobně) potom mít představu o zateplení a předpokládaných tepelných poměrech v budoucím domě (pokud to neodhadnete dobře, může v chráničkách kondenzovat voda a ta bude vytékat kolem účastnických zásuvek a dělat šmouhy po zdi) a končí to prací bytového návrháře, který to se zákazníkem důsledně projde a navrhne co nejlepší rozmístění účastnických zásuvek a k nim přidružených dalších. Podobné je to při instalaci zabezpečovacího systému, datových sítí a podobně. Ještě zajímavější jsou situace, kdy vás zavolají k domu, který už je hotový, řeknou: Už máme všechno hotové, krásně vymalováno, jen se nastěhovat, tak nám to už jenom zasíťujte a zabezpečte. To je potom intelektuální cvičení, jak to udělat s minimem zásahů do interiéru. Takže řemeslo nejde dělat člověk proto, že by to bylo jednoduché a chtěl se flákat. Jdete to dělat proto, že se o to zajímáte, máte to rádi a víte, že vám to jde dobře a na závěr si můžete dílo prohlédnout a říct: Hezky se to povedlo.
Znáte to asi všichni, vaše práce vás zajímá, žijete pro ni, zjišťujete si novinky v oboru, nakupujete literaturu, chodíte na školení (všechno za svoje peníze, protože nemáte zaměstnavatele, který by vás tam „zdarma“ poslal). Nakoupíte si (v mém případě) spoustu antén, zesilovačů a příslušenství, zkoušíte je, měříte, testujete. Hrajete si s ústřednami zabezpečovacích zařízení, vymýšlíte alternativní zapojení, abyste mohli zákazníkovi s čistým svědomím říct: „Ve vašem případě se nejlépe hodí toto. Ve vašem případě můžeme udělat to a to a bude to fungovat přesně tak, jak si přejete.“ Myslíte si, že vaše odbornost, znalosti a inteligence vám poskytnou konkurenční výhodu. A pak se srazíte s realitou.
Zjistíte, že ve skutečnosti o to lidé nestojí. Z firemního slovníku si musíte škrtnout slova jako: To bez problémů půjde, přesně jak si přejete (a slovo „bez problémů“ škrtnout dvakrát). O kolik zákazníků už jsem přišel touto větou… Člověk je okamžitě nahrazen Odborníkem, který to se zákazníkem umí, a slova, to nejde, to nepůjde, a tak jak jste si to vymyslel už vůbec ne, tvoří základ jeho firemního slovníku (a potom spousta drsných sprostých slov).
Ale nebojte, hlady proto neumřete, za nějaký čas jste voláni „na něco se podívat“. Tak se dostavíte)* a vidíte, že to, co jste měl dělat, je už hotové a vy to máte jenom opravit. Tak se na to podíváte a zjistíte, že je to silně zjednodušená verze, která nedělá skoro nic z toho, co si zákazník přál)** Když na to upozorníte se slovy, že kdybyste věděl, že chce něco takového, tak byste udělal návrh na to a vyšlo by to taky daleko levněji, se dozvíte: „Já to po Vás ještě konzultoval s Odborníkem (a co jsme já, že?) a ten mi řekl, že to tak udělat nejde, což mi potvrdil i švagr, on je policajt a měří s radarem (musím přiznat, že po tomto sdělení jsem se rozesmál jako blázen a nebyl jsem k zastavení, čímž jsme si asi dobrou reklamu neudělal, zákazník má vždy pravdu) tak se v elektronice vyzná. Proto jsem to dal udělat Odborníkovi. Bohužel, nechodí to ani tak, jak sliboval, a už vůbec ne, jak jste sliboval vy a už ho sem nemůžu dostat, tak volám Vám, abyste to trochu porichtoval, protože s vámi jsem byl vždy spokojen)***. Ale říkám na rovinu, to vaše „..taky by to vyšlo daleko levněji“ nebylo tak docela na místě, protože to ve skutečnosti bylo o X procent dražší, než vaše nabídka, takže to udělejte co nejlevněji, žádné dvě stovky na hodinu ode mne prostě nečekejte, na to prostě už nemám.“
No a vy to musíte vzít, abyste neumřeli hlady, že. Díky této seberegulaci funguje svět Odborníci mají své peníze, zákazníci mají jakž takž funkční zařízení a vy máte svoji práci. Takže je nakonec všechno tak, jak má být.
Pak tu máme bohaté zákazníky, ti si také nejčastěji na řemeslníky stěžují, jak práci odfláknou, neučešou ji po sobě a podobně. Je ovšem zvláštní, že nejvíce oni mají problém, že už není žádný dobrý řemeslník a všichni jsou póvl. Tady je vysvětlení.
Tito vám celou dobu stojí za zády a vy pořád jen slyšíte: Tady to nevrtejte, to jenom prohoďte tudy, tady to nezačišťujte, ten kabel takhle stačí, to tam jenom pověste, tam hoďte jenom prdlužovák a na nehořlavou úpravu se vykašlete, stejně to bude když tak na vás, ježíš, to po sobě neuklízejte, a jestli si ten čas, který jste tu už úklidem strávil napíšete, tak něco uslyšíte. Ať už jste pryč…
A pak si obhlédnou dílo a zjistí, že všechno je jenom prohozené, průstupy nezačištěné, kabely jen pověšené, válí se jim tam holý prodlužovák a zůstal jim tam bordel. To se to potom píše hejt…
Já věřím v jakýsi přirozený řád světa, který se nedá moc znásilňovat. Proto mi dnešní podpora učňovského školství připadá humorná, něco jako „Právo člověka na řemeslníka.“ Ve skutečnosti je to tak, že o řemesla není zájem (a o kvalitní vůbec)*** Lidé rádi slyší, že něco nemohou mít, že něco nejde, nepůjde a bude to drahé. To vidí jako důvěryhodnější, než to, že to půjde (nedej bože bez problémů)
Pan Gruber si stěžuje na lektory, kteří v nejdražších oblecích a s nejvyleštěnějšími deskami z nejkrokodýlovatější kůže nabízí čtvrtou jakost za peníze víc než prvotřídní. Ale toto není jenom ve vzdělávání, toto je všude. Lidé to tak žádají, a toto je jen odpověď na jejich poptávku. Nad tím není potřeba naříkat, je to přirozený řád věcí…
***
)* Ále, to je taková humorná historka…
Obsazení Z zákazník, Ř řemeslník
Člověk v dohodnutý čas zvoní na zvonek. Nic, nic, stále nic. Tak vezme telefon a zavolá.
V telefonu se ozve: „Prosim“
Ř: „Dobrý den, jste můj Z?“
V telefonu: „Ano.“
Ř: „Jsem tady před domem, jak jsme se dohodli a nemůžu se dozvonit.“
Z: „Jsem ještě na nákupu. Přece znáte řemes’níky, ty nikdy nepřídou včas.“
Ř: „Ale já tu teď jsem, mám počkat, nebo přijet později?“
Z: „Znáte řemes’níky, řeknou, že přijedou jindy a už je neuvidíte, hezky tam počkejte. Do hodiny a půl jsem tam, ale nebudem ji účtovat jo? Já nemůžu za to, že jste přišel na čas.“
)** Pak je zvláštní sorta zákazníků, kteří říkají, že to dělá to, co to dělat nemělo a vítězně se vytasí se smlouvou. Kde je daná funkce obsažena už v nadpisu.
)*** S tím se setkává skoro každý v mém okolí. Typická věta je takováto: „Vy jste nám to vždy udělal dobře a byli jsme spokojení, tak jsme si to dali udělat jinde a to byla hrůza a šíleně drahá, tak nám to teď levně dejte dohromady.“
Zvláštní je, že příště to udělají zase a na vás si vzpomenou, až to budou chtít dát dohromady a pak jen mezi řečí pronesou: „To byste nevěřil, jak byl ten člověk arogantní a nepříjemný, stejně, jako minule. Půlku věcí jsem si musel udělat sám. Jak si vůbec může něco vydělat?“
„No, opět jste mu dal čtyři a půl krát víc, než budete teď platit mě?“
„Ano“
P. S.:
Toto není rozčarování člověka právě vzešlého z učňáku. V toto jen vykrystalizovali zkušenosti za 13 let práce. Nyní se na to dívám spíš se škodolibým úsměvem, jen mě fascinuje, že čím víc je ta „krize“ tím víc narůstá poptávka po Drahých neschopných a dobří odcházejí na úbytě, nebo do kanceláří, pro které sice nemají talent (nemají třeba tak vyvinuté sociální cítění, neumí budovat Známosti, neumí si dělat sociální vazby, ale zjistí, že na razítkování obyčejném nic není, s mezidechem se doučí a budou průměrným kancelářským potkanem, který si na tu desítku měsíčně, na kterou byl zvyklý, přijde taky, ale s mnohem menší nejistotou.)
P. P. S.:
Teď ještě vymyslit, jak zařídit, aby tento článek akceptoval automatický redakční systém…
Hmm Hmm Hmm… jak na to…
Už to mám! Zmrd se zmrdicí a zmrdáčaty šli po obědě na zmrdlinu…
(2x známkováno, průměr: 2,50 z 5)