Čas od času zaslechnu z televize, nejčastěji z úst státního úředníka, informaci o tom, že nezaměstnaným se nabízí možnost absolvování rekvalifikačního kurzu. Šance na změnu nebo tak nějak to nazývají.
Normální smrtelník má vlastně tři možnosti, jak „si udělat“ rekvalifikaci.
1. Zaplatí si jí sám. V tom případě si musí připravit hotovost ve výši 5 000,- (nejlevnější PC kurzy) až 80 000,- (harvestor). Je docela možné, že se najdou společnosti, které nabídnou možnost i dražšího kurzu. Mezi těmito částkami se pak pohybuje většina ostatních rekvalifikací. Úplná sranda to tedy není a pro člověka, který právě zjistil, že to co uměl ho neuživí a musí investovat do změny ve vzdělání to často bývají nemalé pesos. Tahle varianta je v praxi využívána asi nejméně, na druhou stranu daňové poplatníky nestojí, na rozdíl od ostatních variant nic.
2. Druhou možností je, že si rekvalifikační kurz člověk vyžebrá, vyškemrá, vyargumentuje, vybojuje a třeba se i někdy dočká na Úřadu práce (instituce, která má značně zavádějící název). Tahle možnost znamená pro zájemce ušetření vlastních peněz, ale bude ho s největší pravděpodobností stát o to víc úsilí a času. Jak na to? Nejdřív musíte mít koule si o ní říct svojí zprostředkovatelce – to je ta paní se středoškolským vzděláním, která na vás nemá čas, je nervózní, jednou za dva měsíce vás bude otravovat s povinnou schůzkou a když jí naserete, tak vás začne posílat na pravidelné ohlášky na poštu. Zřejmě už vás nepošle na galeje, tedy pardon veřejnou službu, která byla původně určena chronickým netáhlům, ale z nějakého důvodu tuhle léčbu začali úředníci ordinovat i jiným šťastlivcům. Pokud tedy budete mít kliku, tak vás zprostředkovatelka, ve vzácných chvílích záchvatu empatie, odkáže na její kolegyni na patře, která má na starosti rekvalifikace – zde se dozvíte možná víc.
Úřad práce je stejně jako jiné státní instituce flexibilní pouze v tom slova smyslu, že podmínky pro dosažení na rekvalifikaci se mění, a to co platí dnes nemusí fungovat za půl roku a už vůbec nemusí fungovat na jiném úřadu práce. Ale ať jsem trochu konkrétnější:
– Dobrý den, já bych se chtěl zeptat na rekvalifikační kurz.
– A co byste chtěl vědět?
– Jaký kurzy si můžu udělat a tak.
– Tady máte seznam.
– Aha, díky a to si můžu vybrat jakýkoli kurz?
– Ne, všechny kurzy ne. Některé nenabízíme. A máte příslib?
– Cože?
– Příslib zaměstnání.
– Co to je?
– No my zajišťujeme rekvalifikaci přednostně lidem, kteří mají od budoucího zaměstnavatele potvrzeno, že až si udělají rekvalifikaci, tak potom je přijmou.
– To ale nemám
– No tak to bude problém, no víte co. Napište si tady žádost a my to probereme a dáme vám vědět.
Jak vůbec ÚP zařizuje rekvalifikace? Nejčastěji si v rámci výběrového řízení vybírá z dodavatelů rekvalifikací, kteří předloží nabídku s nejnižší cenou a vyhraje zakázku na realizaci rekvalifikace na určité období. Standardně vyhrávají firmy, kterým se nějakým zázrakem podaří osekat náklady na minimum. Náklady u rekvalifikace se rovná lektor, prostory, místo praxe, učební pomůcky. Dobrý lektor si dnes vezme (samozřejmě podle oboru) dost peněz, ale kdo říká, že musíte mít dobrého lektora. Téma lektor na rekvalifikaci by si zasloužilo samostatný článek. Takže nám z toho vylezlo, že firma u které budete dělat rekvalifikaci se na to kvalitativně často pěkně vysere a z kurzu vám zbudou oči pro pláč. Ale co, papír mít budete. Samozřejmě to neplatí vždy, ale podobných zlatokopů není málo.
Co je to ten příslib? Mantra úředníka ÚP. Prostě po vás chce čestné prohlášení zaměstnavatele, že vás po rekvalifikaci zaměstná. Tohle se dá vočůrat docela jednoduše, prostě požádáte (pokud máte možnost) někoho v okolí, kdo podniká, aby vám napsal na kus papyru: „Potvrzuji, že zaměstnám Štefana Margitu po absolvování rekvalifikace. Dne toho a toho + jménu + podpis + razítko“ Hotovo dvacet. A máte to. Tenhle kus nevymahatelného cáru vám neuvěřitelně zvýší šanci na absolvování RK. To, že vás zaměstnavatel poté nezaměstná je už jedno, nikdo po tom nepůjde. Navíc se dá argumentovat tím, že od té doby se změnila personální situace ve firmě.
3. Další možnost je absolvovat rekvalifikaci v rámci „projektu“ přes Úřad práce.
Pokusím se co nejjednodušeji popsat co to znamená. Úřad práce má tři prdele lidí v evidenci a nestíhá to. Tak hodí kost soukromým vzdělávacím firmám a řekne: „máme tu max. 40 milošů a k tomu vám přihodíme 500 lidí. Za kolik jste ochotný nám jich část rekvalifikovat a větší část dostat do práce?“ Firmy se porvou a jedna z nich to vyhraje. Tři roky má práci a taky závazky, protože se zavázala k tomu, že z těch 500 lidí musí prohnat rekvalifikací 300 z nich – co na to, že zdaleka ne každý, kdo do projektu vstoupí nebo je do něj povinně vstoupen má o rekvalifikaci zájem?! Takže dobrá zpráva je, že když se do projektu dostanete máte šanci přijít jednoduše minimálně k jedné RK. Špatná zpráva je, že RK prochází i lidé, kteří o ní vlastně ani moc zájem nemají zájem, ale proč by do toho nešli, když k tomu ještě navíc získají podporu při rekvalifikaci!!! Ano podpora při rekvalifikaci. Stát vám nabídne možnost si dodělat papír a ještě vám za to zaplatí – štípněte mně.
Na závěr bych chtěl napsat, že nemám nic prosti rekvalifikačnímu kurzu pokud je vybrán s citem a především pokud má smysl. Tzn. Člověk jeho absolvováním zvyšuje reálně své šance uspět na trhu práce. Tak to dost často není. Lidé si vyberou kurz Účetnictví, který zvládnou za měsíc a najednou zjistí, že je jim k hovnu – nikdo o ně nemá zájem. Absolvují kurz kadeřnické práce a pak zjistí, že aby mohli začít podnikat musí mít garanta. Absolvují kurz Masér pro sportovní činnost a při rekvalifikaci se místo masírování ukafujou. Příkladů bych tu mohl uvést ještě pár.
Úředník by měl také dbát na dodržování kvality výuky a to nejen tím, že bude podrobně posuzovat akreditace k jednotlivým kurzům, ale hlavně bude kontrolovat jejich dodržování v praxi. A to se fakt neděje.
(4x známkováno, průměr: 1,75 z 5)