Nedá mi to, abych neshrnul pár poznámek o Řecku.
Řecko zatím dostalo 340 miliard EUR pomoci, a jelikož až doteď neudělalo pro snižování svého dluhu prakticky nic, dala mu EU v podstatě ultimátum, že z dalších 130 miliard dostane první várku až poté, co fakt něco prokazatelného udělá. Jen pro ilustraci, při dnešním kurzu je 340 miliard EUR cca 8,555,000,000,000 Kč
– Ano, ty nuly jsou správně, více než osm a půl biliónu korun a dalších 3,3 bilionu Kč mají přislíbeno pokud splní podmínky.
Ten deadline se posunuje už týdny, a ten balík opatření, které věřitelé požadují, obsahuje mimo jiné zrušení zákonem stanovených 14. a 15. platů, snížení minimální mzdy z víc jak 750 Eur na 585 Eur a propuštění 15.000 státních zaměstnanců letos a 150.000 do roku 2015 (z počtu 1.250.000, aby bylo jasno, o jak “drastické” snížení se jedná).
Mimochodem, Řecko má podobný počet obyvatel jako ČR, takže se to docela dobře srovnává. HDP Řecka na hlavu je něco kolem 27 a půl tisíce dolarů, ČR má něco kolem 25 a půl tisíce USD na hlavu, jedná se tedy o země s podobnou populací a podobným HDP, tedy podobnými finančními možnostmi. Není tedy od věci přirovnání, že je to jako kdyby v ČR měla klesnout minimální mzda z cca 18.800 Kč na 14.700 Kč.
A kvůli tomuhle v Athémách hořelo centrum města. Proč? Vždyť ta opatření tak tragická nejsou. Důvod není zase až tak složitý. Místní komunistická strana by byla docela ráda, kdyby došlo k neřízenému bankrotu země, protože při nedostatku peněz na platy policie, hasičů a další státní infrastruktury by zavládl v Řecku do jisté míry chaos. A jak víme z historie, chaos velice přeje populistům a nátlakovým skupinám a za jistých okolností se jim často povede získat zásadní podíl vlivu a moci v zemi. Mezinárodní izolace která neřízený bankrot často doprovází jim také hraje do noty, protože se jim do jejich boje o moc plete méně lidí. Řečtí komunisté organizují násilné protesty a nacionalisté opustili vládní koalici – docela to do sebe zapadá. Včetně pokusů urazit Německo řečmi o fašismu, toto téma je známé svým spolehlivým emotivním účinkem na Němce.
Dokola se opakuje jaké nedozírné následky by měl neřízený bankrot Řecka na EU, ale nikdo přesně nespecifikuje, jak by vůbec k nějakým škodám docházelo. Nalijme si čistého vína, tyto škody by byly dvojího charakteru.
Za prvé, o své peníze by v Řecku přišli zahraniční investoři(rozuměj držitelé řeckých vládních dluhopisů), převážně z EU. Tito investoři nejsou, jak by se mohlo zdát z obsahu internetových diskusí, majitelé exkluzivních aut a golfových hřišť (nic proti nim, pokud si na to vydělali, budiž jim přáno), ale ultimátně jsou to klienti penzijních fondů a drobní střadatelé, a to v případě řeckých dluhopisů zejména z Německa a z Francie.
Tady stojí za to se zmínit o zvláštní voličské kategorii, která se v Británii nazývá “Šedí pantheři”. Ano, jsou to důchodci, a pro politiky má tato skupina velice zásadní význam; za prvé, mají spoustu času, čtou všechny noviny a sledují zprávy. Za druhé, jsou velice hákliví na každé, byť sebenepatrnější snížení své životní úrovně, a konečně za třetí – VŽDYCKY CHODÍ K VOLBÁM.
A teď se vžijte do pozice Merkelové nebo Sarkozyho, představte si že ve volbách bojujete o každý hlas, a s pádem Řecka by přišli vaši voliči o znatelnou část důchodů a úspor – už vyplouvají na povrch důvody jejich enormní snahy vytřískat z Řecka pro své banky a penzijní fondy maximum vložených investic?
Druhý důvod, proč se EU snaží Řecko zachránit má také ryze politický charakter. Pokud by totiž došlo k neřízenému bankrotu Řecka, bylo by všem dluhopisovým investorům více než jasné, že členská země eurozóny nemusí být nutně zcela bezpečnou investicí. Takové procitnuní by zcela jistě znamenalo přehodnocení rizik evropských dluhopisů jako celku, a společně s rizikem by odpovídajícím způsobem došlo ke zvýšení cen CDS (vulgárně řečeno pojištění proti bankrotu) dluhopisů evropských zemí. Tím by se státům EU znatelně prodražily dluhy (včetně těch již existujících) a tyto státy, dlouhodobě navyké na schodkové hospodaření, by byly nuceny šetřit – omezovat mandatorní (zákony stanovené) výdaje, jako například důchody a sociální dávky, případně hledat část rozpočtové rovnováhy na příjmové straně zvyšováním daní. Takové kroky by opět měly nutně za následek ztrátu politických bodů a politikům by hrozila ztráta popularity a propad na smetiště dějin.
Řečtí politici jsou si těchto skutečností samozřejmě vědomi, a protože vědí, že evropští politici se jejich záchranou snaží pomoci především sami sobě, snaží se z této situace vytěžit maximum (rozuměj minimum vlastních problémů). Z toho pramení jednak to, že řečtí politici se snaží uvolnit tlak prohlášeními že úsporná opatření se mohou v budoucnu revidovat, a jednak obavy EU z toho, že po dubnových volbách v Řecku bude najednou všechno jinak.
Smutným paradoxem je, že v zemi, kde se demokracie poprvé objevila, také poprvé naráží na své vlastní finanční hranice, dané zejména všeobecným volebním právem nekompetentních voličů. Řečtí občané si tak dlouho užívali situace, kdy se politické strany předháněly kdo voličům slíbí (a po volbách také zrealizuje) větší výhody a dárečky, že zapoměli uvažovat nad tím, kde na to ti politici vezmou. Tamní politici masivně korumpovali voliče penězi, které neměli. Bez ohledu na to, jestli ta která strana sama sebe nazývala levicovou nebo pravicovou, dosahovala státní finanční podpora tak absurdních podob, jako plošné dotace řemeslníků a právníků, uplácení státních zaměstnanců příplatky za včasný příchod do práce a za schopnost pracovat s počítačem, o průměrném věku státních zaměstnanců pro odchod do důchodu v 53 letech ani nemluvě.
Voliče v drtivé většině nezajímalo, že si vláda na podobné výhody půjčuje, rádi si nabídli. Teď ti samí voliči piští, že oni si nic nepůjčili, to politici, a stejně vlastně za všechno můžou ti Francouzi, Němci, lichvářské banky které jim vnucovaly půjčky, světové židovstvo a hlavně ten ošklivý kapitalismus – vždyť jim se za socialismu žilo tak dobře, a teď jim chce ten spokojený život někdo vzít.
Aź vám zase někdo bude tvrdit, že ty půjčky řekům vnutili cizinci, vzpomeňte si na mechanismus, jakým si státy půjčují peníze – vypíší dražbu dluhopisů splatných za pár let, a pokud se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten zaplatit vyvolávací cenu, může stát dražbu ukončit a dál fungovat s penězi, které má. Pokud je stát v situaci že si půjčit prostě musí a všichni to vědí, není nic nelogického na tom, že všichni nákupčí dluhopisů čekají až se cena dostane na úroveň, která je pro ně nejvýhodnější. Pokud by tam seděli samí lichváři, hlavním cílem každého z nich by bylo, nakoupit za takovou cenu, aby ostatní lichváře připravili o zisk, ale aby sami vydělali co nejvíc. To, že se nenašel nikdo kdo by Řecků půjčil levně, znamená jedinou věc – Řecký závazek prostě nemá takovou cenu, jakou si řecká vláda představovala. A dnešní chování Řeků dává investorům za pravdu – Řecko opravdu není spolehlivě splácející dlužník.
Mezinárodní vlivy? Čína je poměrně známá tím, že se po staletí nesnaží vojensky ovládat. Má své pevné hranice dlouhodobě stabilní a ovládat se snaží pouze ekonomicky. Je to dáno tím, že Číňané mají oproti evorpanům a američanům historicky odlišný mindset (bolševické manýry ohledně okupace Tibetu a momentální komunistickou vládu považuji za temporary výstřelek, možná se pletu). S Ivanem, který se snaží ostatní přesvědčovat klackem, nebo s američanem, který se kromě klacku snaží vládnout vynuceným mezinárodním oběhem dolaru se to nedá moc srovnávat.
Ať už Řecko zbankrotuje, nebo se ho podaří zachránit a do fronty na evropskou pomoc se postaví Portugalsko, Itálie, Španělsko, Belgie a Irsko, Evropa se má v příštích letech opravdu na co těšit.
(Zatím nikdo nehlasoval)